Páni herci, popletli jste si dobu

3. 8. 2013 / Štěpán Kotrba

Balvínovo rozhodnutí je pro Národní divadlo zničující, říká kritička Reslová. Omyl. Balvínovo rozhodnutí je zničující pro mafii dotovaných kamarádíčků, jejichž houf tvoří semknutou kulturní frontu s nataženou rukou ke státní kase. Je moc zajímavé, že herci ND se nebouřili v minulosti, kdy se v divadle střídali ředitelé jako apoštolové na orloji. Až teď. Na čí popud asi? Páni herci si popletli dobu.

Ovšem první strategickou chybou Rusnokovy vlády a Rusnoka samotného bylo, že se nechal zastrašit kulturní frontou a donutil ministra kultury změnit přijaté rozhodnutí. Ukázal, že je zbabělec. Protože Balvín měl reálný důvod udělat to, co udělal. Jedinou chybou ministra kultury bylo, že své rozhodnutí pečlivěji a pravdivě neodůvodnil a nevysvětlil všechna rizika Burianova vládnutí v ND. Ta jsou reálná.

„Odvoláním pana docenta Buriana v den jeho jmenování jsem chtěl zabránit krokům a změnám, které by mohly být nevratné“, řekl Balvín při ohlašování Burianova odvolání. Věděl přitom v tu chvíli moc dobře, proč to říká...

2. 8. 2013, První zprávy: Balvín: Chtěl jsem nastavit běžné trendy, umělci jsou proti ZDE

Řekněme si hned na začátku dvě věci:

Stát nemá „národní“ či „státní“ kulturní politiku a mít ji v dohledné době nebude, bez ohledu na to, jaká vláda či jaké partaje budou vládnout. Důvodů je v zásadě pět:

• Stát zvaný kapitalistický nemá dominantní ideologii, která by určovala estetiku i politickou roli kultury, a tím i ekonomické priority. Vlády se mění každé čtyři roky. Jedinou trvalou ideologií je základní idea kapitalismu – tvorba zisku. Tomu je podřízena i „živá“ kultura. Vidět je to i na vzdělávání. O roli kultury se s dětmi školou povinnými nikdo nebaví, celebritami jsou modelky a zpěváci komerční popmusic. O zhoubnosti této myšlenky diskutujme prosím pouze v souvislosti se změnou režimu na jiný, méně tržní.
• Národ neexistuje, stát tvoří rezidenti – konzumenti sdílející jedno celistvé území a daňový domicil. Svoboda spočívá v tom, že kecat si můžete co chcete, ale nikdo vás neposlouchá. Kultura a její sdělení už dávno občany nesjednocuje, sjednocuje ho dnes už jen státní příslušnost k onomu území, onen daňový domicil a mateřský jazyk.
• Kultura tvoří naopak stratifikační element – vkus občany rozděluje. Pro jednoho je vrcholem umění pseudolidová píseň v podání Evy a Vaška, pro druhého Rolling Stones a Viewegh, pro třetího techno a street art, pro čtvrtého jsou to hry Friedricha Dürrenmatta či Edwarda Albeeho, pro pátého Ovidius a pro šestého Verdiho opery.
• Konzum kulturních statků se individualizoval a privatizoval, navíc technologický pokrok a láce mediálních konzerv umožňuje takto individualizovaný konzum v kvalitě dříve nedostupné (HDTV, 3D) a v čase dříve nemyslitelném (kdykoliv). Žádná slavnostnost večera stráveného v Národním... Nabídka nedotovaných kulturních statků v „konzervové“ podobě je tak obrovská a možnost uspokojovat individuálně kulturní potřeby jednotlivců tak rozmanitá, že stát a jeho politiku k tomu nikdo nepotřebuje. Na divadle je to vidět. Výjimkou je veřejná služba v médiích do doby, než se zhroutí finančně dramaturgický model komerčních provozovatelů vysílání úbytkem konzumní reklamy. O ČT a ČRo ale naštěstí nerozhoduje družinářka Hanáková ani nikdo jí podobné inteligence. Množství technologických kanálů šíření multimediálního obsahu je stále větší, množství hodin strávených konzumem kultury stejné. Množství peněz, financujících kulturu jako nosič reklamy, je stále menší. Výsledky této rovnice jsou dlouhodobě předvídatelné.
• Nejsou jasná společenská, estetická, a tudíž ani politická východiska společnosti díky absenci dominantní ideologie – „liberální“, respektive neoliberální stát neví a vědět nemůže, co je krásné a co ošklivé, ani co jsou preferované společenské hodnoty – zda to má být renesance národního obrozování, evropský kulturní guláš, globální babylon nebo chléb a hry pro prostý lid. Něco jiného si myslí katolická církev, něco jiného muzikáloví podnikatelé, něco jiného hudební dramaturg komerčního rádia a něco jiného teatrolog.

Za těchto východisek je velkolepé divadelní představení nenažraných herců ve stylu theatrum mundi ve skryté režii Starostů (součást TOP 09), vyvolané tím, že kamarádi paní ministryně Hanákové pod dozorem stranického kolegy – senátora za Starosty vybrali zákulisně dalšího kamaráda, aby měl k dispozici půl miliardy a příležitost k většímu tunelu, než se vám všem vůbec zdá. Řečeno sloganem TOP 09, Víc než si myslíte. Kdo by si myslel, že lze nechat zbankrotovat Národní divadlo jen tím, že se přemění na akciovku?

První zprávy, 3. 8. 2013, Irena Ryšánková: Z Národního divadla akciovka? Zadání pro Buriana ZDE

Jan Burian v rozhovoru pro Českou pozici 1. 2. 2013 konstatoval, že on o nalinkovaném programu nepochybuje:

„O věcech kultury nemohou rozhodovat odbory, kultura totiž není věcí hlasování, nýbrž kvalifikace a nadání,“ říká bývalý ministr kultury, dramatik Milan Uhde, který byl členem „expertní“ komise, která ministryni Hanákové vybrala kandidáta na generálního ředitele ND. Nutno podotknout, že komise uvažovala, že by se ředitelem mohl stát mimo Buriana i jeden ze dvou jejích členů... Takže ne lidé, kteří daněmi financují kulturu, ale génius tvůrců, kritiků a kabinetních poradců bude rozhodovat o tom, co je krásné a co ne, co je podporyhodné a co ne, kolik peněz z kapes lidí půjde na kulturu, na kterou opravdu téměř nikdo z plátců těchto daní nechodí. Národní divadlo už dávno neslouží sebeuvědomování národa, není ani centrem národní kultury a u většiny mladé generace budí dojem skanzenu. Jeho přeměně nikdo nepřihlíží se zatajeným dechem a hysteričtí jsou jen krasoduchové z kulturních rubrik a političtí protivníci současné vlády.

Balvín opravdu nepatří mezi vyznavače pravdy a lásky, sametové revolucionáře a televizní rebely. Není ani členem PEN klubu, který tak rád zpívá, že kníže je lidu blíže. Nepatří ani k návštěvníkům divadelních premiér či literárních kaváren. Má ovšem velmi specifický smysl pro cynický humor a impulsivní způsoby jednání. Z téhož soudku je jeho televizní prohlášení ihned po jmenování, že odebráním štědrých sociálních dávek by vznikly peníze na kulturu. Ale to je jedna část vtipu. Balvín měl pokračovat. Pointa byla až v té druhé části... Peníze na kulturu oné kulturní fronty, která zpívá že kníže lidu blíže a nosí placky Volím Karla, která se domnívá, že je povinností státu spíše přispívat na jejich divadlo, filmy a festivaly, než na důchody, nemocenské a sociální dávky. Tu druhou část cynického obvinění sešikované kulturní fronty s nataženýma rukama už ministr nedořekl. Neřekl, že ti nejchudší by měli více podporovat bohaté. Škoda. Vtip tak nikdo nepochopil. Poučení pro ministerského píáristu.

Historii úpadku „zlaté kapličky“ a vrstvení nekoncepčních rozhodnutí ministrů kultury bez ohledu na partajní příslušnost přibližuje v detailní a velmi přesné analýze pro dnešní Parlamentní listy muzikoložka Helena Havlíková, bližší a zasvěcený pohled na důsledky „transformace“ připravené ministryní Hanákovou, kterou se rozhodl naplňovat Jan Burian, přináší operní manažer Richard Kolář, bývalý zástupce šéfů opery Národního divadla Dalibora Jedličky a Evy Hermanové. Ten tvrdí, že činoherec Burian likviduje operu v Praze a Návrh transformace označilo ministerstvo financí za neufinancovatelný . Zatímco o Kolářovi lze říct, že lobbuje za své zájmy, Havlíkové pohled je lobbingu oproštěn, neboť Havlíková je dlouhodobě angažována v Českém rozhlase jako odborná pracovnice a není součástí žádné divadelně-lobbistické struktury.

Blog Literárních novin, 4.4. 2013, Richard Kolář: Činoherec Burian likviduje operu v Praze ZDE

Odcházím. Nebudu pracovat v nehorázně řízené instituci, trvá na svém Donutil.

Stejně zareagovalo dalších 23 „osobností“ Národního divadla. No a co? Na „klauna z Boží milosti“ Miroslava Donutila se málokdo donutí do Národního jít. A to i za dotované vstupné. Měl-li by se živit sám, jezdil by po komunálních valašských estrádách jako jiný vynikající brněnský herec, Bolek Polívka. A mohl by propagovat Starobrno jako Polívka sýry Želetava. Páni herci mají dnes s Národním divadlem smluvní závazky, které doufejme, pamatují i na odpovědnost za škody, vzniklé zanedbáním povinnosti odehrát představení či jiná hysterická rozhodnutí herce. Takže vyprodané představení může Donutil také zaplatit. A nebo... pánové, zavřete ten podnik do chvíle, než si ujasníte, co chcete. Půlroční přestávka z provozních důvodů neznamená nenahraditelnou ztrátu, naopak.

Kdyby se Vladimír Sís neodhodlal natočit filmovou adaptaci Nikoly Šuhaje z brněnského divadla Husa na provázku podle Uhdeho scénáře (Balada pro banditu) a kdyby mu Jiří Ježek nenabídl úlohu nadporučíka Růžičky v Tankovém praporu a nedal mu tak příležitost k bravurnímu výkonu v roli armádního blba, nezrodila se nová herecká hvězda Donutil. Do té doby to byl okresní herec. Role armádního blba ovšem tvoří popularitu klauna, ne hvězdy. Nicméně lidé mají klauny rádi, dokud neřídí stát.

František Filipovský, Radovan Lukavský, Jiřina Jirásková – to všechno byli také vynikající, ale neznámí herci svých rolí do chvíle, než jejich slávu vytvořil neustálým nasazováním na plátno film, ale zejména "znárodněný", později normalizační film a televize. Kdo si Filipovského pamatuje z role prvního hrobníka v Shakespearově Hamletovi (1959, Národní divadlo, režie Jaromír Pleskot)? Všichni ho ale znají jako detektiva Mrázka ze seriálu Hříšní lidé města pražského, Bertíka z filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, chemikáře z Marečku, podejte mi pero!, Blekotu z Arabely, či hlas Louise de Funese z Četníků. Nikoho z nich nestvořilo svými rolemi haute couture divadelního světa, Národní divadlo. Být na prknech Národního bylo naposledy ctí za Božky Němcové a Emmy Destinové. Možná ještě tak za první republiky, než se do popředí prodral barrandovský film...

Faktická poznámka: výše uvedená věta platí, i když se Božena Němcová otevření Národního divadla nedožila- zemřela v roce 1862 , v roce, kdy bylo otevřeno Prozatímní divadlo. Nicméně kultura té doby byla myšlenkou divadla národního těhotná už dlouho... Samotná stavba "zlaté kapličky" a slavnostní otevření v roce 1881 byla už jen vyvrcholením celou generaci trvajícího úsilí...

Richard Krajčo: Až odstoupí Balvín a Rusnok, do divadla se vrátím! ZDE

O zaměstnavatelích opravdu nebudou rozhodovat zaměstnanci... a o ministrech kultury či premiérech herci. Tato hipsterská póza je "in" možná tak jen v Národním divadle, všude jinde by kterýkoliv manažer řekl - tak táhni, když se ti tu nelíbí... Podle mého názoru Krajčo, Pavelka nebo Donutil mohou jít. Třeba k čertu...

Umění a divadlo zejména už dnes nespolutvoří národ, ani nepřináší onen opojný požitek SOMY odpoutat se od reality do fantazie národního obrození či snění o lepším příští. Ve védské literatuře opojný obětní nápoj z halucinogenní houby Psilocybe cubensis byl ve 30. letech popkulturně přetvořen Aldousem Huxleyem v románu Brave New World do prostředku, tlumícího občanskou nespokojenost. Dle Huxleye „všechny výhody křesťanství a alkoholu bez jejich škodlivých účinků.“ William S. Burroughs ji pak použil v románu Nahý oběd jako „koncentrovanou modlitbu“.

Kulturní drogu vysněného šťastného světa nahradila dnes krutá próza reality – nejistota z krize, nezaměstanost, hypotéky a půjčky. Kultura už není nositelem naděje. Za minulý rok jsme byli okradeni nejméně o sto padesát miliard a nikomu to nevadí. Byly přijaty mafiánské zákony, máme mafiánskou policii a tajné služby, mafiánské soudy a my řešíme „celebrity“, kterým se nelíbí ten, kdo je krmí.

Zdroj: Stanislav Moša, ředitel a režisér Městského divadla Brno – člen „expertní komise“ ministryně Hanákové pro výběr generálního ředitele Národního divadla, 28. 11. 2012: „Divadlo je pažravé,“ říká Stanislav Moša ZDE

To je docela neuvěřitelné, nemyslíte? Holt není divadelní soubor jako divadelní soubor ... některý si na svůj provoz musí vydělat tím, co vytěží za vystoupení... Když nejsou prachy, tak prostě nejsou a když se nebude hrát, tak ani nebudou. Buďte punkeři, páni herci, muzikanti a tanečníci, augusti a paňácové. Snobství vás neuživí, protože kníže lidu blíže není. Čím dřív jako augusti začnete hrát lidem třeba i na ulici, tím lépe na tom bude kultura. Třeba nadchnete svým uměním lidi. A za nějakých pár desítek let možná i lidé opět začnou chodit do divadla. Národního.

19.2.2013, Štěpán Kotrba, Britské listy: Rekviem za „celospolečenskou“ funkci grantových sosačů ZDE