10. 7. 2013 / Štěpán Kotrba
Jiří Fajt se v propagandistickém medailonu České televize, přihlásil k výběrovému řízení z jara 2010. Být jím, nepřipomínám minulost už jen proto, že dva členové komise prohlásili veřejně to, co jsme už tehdy věděli - že hlasování bylo tehdy zmanipulováno... A navíc Jiří Fajt kdysi, přesně řečeno v letech 1998 až 2000, čelil a od roku 2010 znovu čelí silné kritice za svůj podíl na řízení Národní galerie v letech 1995-1998. V té době formálně řídil Národní galerii triumvirát, složený z generálního ředitele Martina Zlatohlávka (bývalý ředitel Grafické sbírky NG), ekonomického náměstka Františka Šulce a statutárního zástupce generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta. Jak vyplývá z dochovaných dokumentů, měl Jiří Fajt v této trojici zásadní vliv a při jednáních překračoval beztak velmi široké meze, které mu Martin Zlatohlávek určil.
Před třemi roky, 22. dubna 2010, jsem publikoval závěrečný protokol, který po vypořádání námitek Národní galerie k formulaci závěrů kontroly ministerstva financí přijala kontrolní komise. Z publikovaných závěrů i po oponentuře Národní galerie vyplývalo, což bylo ministerstvem řečeno v dodatku, že celková bilance hospodaření Národní galerie v tomto období byla podle kontrolní skupiny ministerstva financí následující:
Na tomto výsledku se podílelo mimo jiné neoprávněné krácení účelově určeného příspěvku na provoz Veletržního paláce v roce 1997 o 21.622.418,72 Kč, které byly použity ve prospěch jiných středisek Národní galerie. Toto konkrétní nedodržení rozpočtové kázně ocenila kontrolní skupina návrhem na odvod této částky zpět do státního rozpočtu a vyměřením penále „za neoprávněné použití rozpočtových prostředků roku 1997“ ve výši dalších 7.892.183,- Kč. Tehdy se Jiří Fajt žádným způsobem veřejně neohradil a snad jen doufal, že si toho nikdo nevšimne, že se to jaksi přejde mlčením. Nepřešlo.
Teprve v době, kdy nabyl dojmu, že ho zákulisní jednání mohou vynést do pozice, kterou se mu nepodařilo získat ani prostřednictvím zmanipulovaného výběrového řízení v roce 2010, ani pomocí dalšího výběrového řízení o rok později, Jiří Fajt zareagoval. Dne 16. června 2013 v Parlamentních listech předstíral, že reaguje na tvrzení Milana Knížáka, i když se ve skutečnosti snažil vyvrátit závěry, logicky plynoucí z dokumentů, které publikovaly Britské listy.
Před necelými třemi týdny Jiří Fajt napsal: „Relevantní dokumenty Ministerstva financí ČR , které shrnují výsledky kontroly provedené za léta 1995 až 1998 jasně deklarují, že ve Sbírce starého umění, za níž jsem byl manažersky zodpovědný, nebyly zjištěny žádné zásadní nedostatky v hospodaření.“ Shodou okolností to neplatí ani o těch závěrech kontrolní skupiny ministerstva financí, které se týkají pouze financování Sbírky starého umění, ale to není podstatné. Mnohem závažnější je, že Jiří Fajt zamlčuje svou skutečnou roli v katastrofálním manažerském a ekonomickém vývoji Národní galerie v letech 1995-1998, která dalece přesahovala činnost samotné Sbírky starého umění.
Především: v inkriminovaném období, přesně od 1. května 1995, vykonával Jiří Fajt funkci statutárního zástupce generálního ředitele Národní galerie se všemi oprávněními a odpovědností z toho vyplývajícími. Byl jím i v průběhu roku 1997, jak dosvědčuje následující potvrzení, které si tehdy vyžádalo ministerstvo kultury. ►
V březnu 1997 se Národní galerie dostala do kritické finanční situace. Ing. František Šulc, ekonomický náměstek tehdejšího generálního ředitele Národní galerie, byl nucen vyhlásit mimořádná opatření, jimiž se snažil zachránit, co se zachránit dalo. V březnu 1997 musela Národní galerie zastavit výplaty záloh na mzdu, protože prostě neměla na tyto platby peníze.
Dokument „Mimořádná finanční opatření pro 2. čtvrtletí 1997“ přikládám k nahlédnutí. ◄
Jak vyplývá z materiálu, ing. Šulc racionální řešení znal: byla jím centralizace hospodaření, spojená s nastavením a především dodržováním pevných pravidel. Z textu však dále vyplývá, že toto řešení nebylo „s ohledem na vnitropodnikovou situaci v současném názorovém spektru“ pro ředitele sbírek přijatelné.
Přijetí polovičatých opatření nemohlo finanční situaci Národní galerie zlepšit. O měsíc později, 29. dubna 1997, se proto znovu sešlo grémium generálního ředitele, protokol z něhož tentokrát už neodbytně připomíná grotesku. O manažerské kompetenci zúčastněných si lze učinit dobrou představu ze zápisu:
„Ředitel Zlatohlávek shrnul hlavní připomínky k předávání ekonomických údajů z EÚ:
Není možné rozdělovat podle vývoje prvních dvou či tří měsíců a nerespektovat schválený rozpočet. Závěr: buď byl špatně stanoven rozpočet, nebo nelze hospodařit podle středisek.
Je-li špatný systém střediskového hospodaření, co je zapotřebí udělat pro to, aby střediskové hospodaření fungovalo? Buď centralizovaný systém, nebo naprostá delimitace středisek. Něco na půli cestě není možné. Možná by bylo třeba zajistit externí posudek celé této situace.“
Podstata problému spočívala ve finanční nekázni, které triumvirát v čele Národní galerie dosáhl rozdělením instituce na jednotlivé sbírky, z nichž nějakou váhu v rámci organizace měly ve skutečnosti jen dvě: Sbírka moderního a současného umění a Sbírka starého umění. V Národní galerii přitom existovaly desítky účtů, k nimž mělo dispoziční právo ještě větší množství zaměstnanců. Vládl zde duch pravého a nefalšovaného chozrasčotu (chozjajstvěnnyj rasčot - „pokus aplikovat kapitalistický koncept zisku a zbožně peněžních vztahů na plánované hospodářství socialistických zemí, zejména v zemědělství Sovětského svazu“ jako základ samofinancování , jehož teoretické základy byly položeny už V.I. Leninem, jak praví wikipedie. My starší víme...), nazývaného tehdy krycím jménem „střediskové hospodaření“ . Navzdory dílčím pokusům přijímat mimořádná opatření se finanční situace Národní galerie v průběhu jara 1997 stále zhoršovala. Některé důsledky tehdejšího stylu řízení nese Národní galerie dosud. Asi nejtíživějším, který také podvazuje ochotu státu investovat do oprav a rekonstrukcí příslušného areálu, je majetkoprávní uspořádání kláštera sv. Anežky České, jehož část tehdy připadla státu, část legislativním nedopatřením městu Praze.
V letech 1996 a 1997 ještě byla ze strany města vůle tuto situaci vyřešit darovací smlouvou. Chaotický postup Národní galerie při tehdejších jednáních byl proto zřejmě jednou z hlavních příčin, proč se nepodařilo pro stát získat celý objekt kláštera sv. Anežky České, tehdejšího sídla Sbírky starého umění.
◄ Zápis z dalšího grémia, které se konalo 27. května 1997 (vročení 1996 v záhlaví dokumentu je písařskou chybou, jak vyplývá z textu) ukazuje, že v případě jednání o majetkoprávním vypořádání kláštera sv. Anežky České zřejmě Jiří Fajt překročil při jednáních beztak široké meze kompetencí, které mu generální ředitel Národní galerie Martin Zlatohlávek stanovil. Svědčí o tom žlutě zvýrazněná pasáž na první straně zápisu.
Na druhé stránce zápisu se Mgr. Fajt jménem Sbírky starého umění sugestivně táže: „Proč nebyly zaplaceny faktury, když hospodařil s kladným hospodářským výsledkem, a to i při jejich zaúčtování do nákladů?“ Položit tuto otázku po minimálně třech měsících, během nichž se finanční hotovost, kterou Národní galerie jako celek disponovala, stále katastrofálně snižovala, to svědčí o mimořádné dávce ekonomické slepoty a bezbřehé naivity. Kladný hospodářský výsledek Sbírky starého umění byl navíc fiktivní, neboť v letech 1996 a 1997 byla Sbírka starého umění neoprávněně dotována z částky více než 42 milionů Kč, které byly určeny na provoz Veletržního paláce. Polovinu z nich, která připadala na rok 1996, se ještě podařilo dodatečně legalizovat díky mezeře v účetních předpisech, ale 21,6 milionu Kč za rok 1997 plus penále musela Národní galerie po roce 1999 vrátit do státního rozpočtu. Onen „kladný hospodářský výsledek“ Sbírky starého umění z let 1996-1997 potom postupně splácela. Až do roku 2005.
V dokumentech lze vysledovat i osobní podíl Jiřího Fajta na rozhodování o nákladech, které Národní galerii na jaře 1997 do katastrofální finanční situace přivedly. Na třetí stránce zápisu z grémia, konaného 27. května 1997, jsou doloženy jednak poměrně zvláštní přístup tehdejšího vedení Národní galerie k plnění finančních závazků, jednak skutečnost, že o veškerých nákladech a o přijímání finančních závazků tehdy rozhodovali společně pánové Zlatohlávek, Šulc a Fajt, přičemž pamětníci a shodně s nimi i podrobná analýza dokladů ukazují, že často měl rozhodující slovo právě třetí jmenovaný:
„Další gremia budou zahajována tím, že ing. Šulc předloží neproplacené faktury od 50 tis. výše, zde se bude rozhodovat, které zaplatíme prioritně. Každý za středisko předloží objednávku nad 50 tis. a na gremiu se rozhodne, která objednávka se může pustit. Ředitel vyzývá ke kázni. Ing. Šulc má za úkol sepsat seznam pohledávek, které jsou nezaplacené. (...) Zítra ve 13:30 schůzka ve ŠP – ředitel, ing. Šulc, mgr. Fajt se sejdou nad objednávkami. Kdo má připraveny velké objednávky, ať zafaxuje do zítřka do sekretariátu ředitele.“
Procházíme-li dokumenty, které přílohu „Protokolu o výsledku kontroly hospodaření s prostředky státního rozpočtu republiky u Národní galerie v Praze za období od 1. ledna 1995 do 30. června 1998,“ jak zní celý název dokumentu, z něhož vycházím, začínáme chápat důvod protestu odborářů z Národní galerie v Praze proti současnému jmenování Jiřího Fajta generálním ředitelem Národní galerie. Ministryně Alena Hanáková měla všechny citované dokumenty kdykoliv k dispozici, stejně jako Ministerstvo financí České republiky. Členové odborové organizace v Národní galerii však k svému stanovisku nepotřebují analyzovat protokoly z finančních kontrol. Oni si vesměs působení Jiřího Fajta jako ředitele Sbírky starého umění a statutárního zástupce generálního ředitele Národní galerie v Praze v letech 1995-1998 pamatují. Patrně i z toho důvodu je jejich stanovisko formulováno velmi ostře. ►
Neodpovědnost a naivita ve finančních otázkách (s výjimkou jeho vlastních honorářů) Jiřímu Fajtovi prokazatelně vydržela přinejmenším do loňského roku. Naposledy za něj nechala zaplatit desetimilionový dluh, který zůstal po výstavě Europa Jagellonica v Kutné Hoře Středočeskému kraji, právě Alena Hanáková, a to 16. října 2012 z prostředků Všeobecné pokladní správy. Jsem zvědav, kdy se dočkám dokladů o tomto rozhodnutí, o které jsem požádal 18. června 2013, jak se lze přesvědčit. Odpověď, která je důležitá v neposlední řadě proto, že jsme ty peníze zaplatili za závazky pořadatelů výstavy Europa Jagellonica Středočeskému kraji my všichni, dosud očekávám marně. Na odpověď si ministryně čas nenašla. Balila. Pro ministryni mohlo být mé zjištění varováním a uplatněním pudu politické sebezáchovy. Nebylo. Přestože podrobnosti přinesl i server Virtually. Hluší neslyší, slepí nevidí. Blbí by neměli být ministry. Na jmenování člověka, který za tento dluh nese přinejmenším mravní odpovědnost, generálním ředitelem Národní galerie, si ministryně čas našla.
Odpověď čekám od ministra dnes nastupujícího.
09. 07. 2013 Štěpán Kotrba: Národní galerie VII -- Hloupé a nekompetentní rozhodnutí odcházející družinářky ZDE
17.12. 2013
Stanovisko Ministerstva kultury České republiky k tiskovému prohlášení pana doc. Jiřího Fajta ze dne 13. prosince 2013 Ve svém tiskovém prohlášení k odložení nástupu do funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze uvedl pan doc. Jiří Fajt...