Ze zahraničního pohledu jsou Romové typickými Čechy

10. 7. 2013 / Jan Čulík

Tuto zkušenost mi připomněl článek Milana Daniela. Je zcela jasné, že rasistickými protesty se někteří čeští občané vymezují proti chování, které je přímou součástí české národní komunity. Je to paradox, ale nejvíc nenávidíme to, co je nám nejblíž. Charakteristicky Češi často nesnášejí Němce z Bavor, nebo Rakušany, po bližším zkoumání se ukazuje, že k ním mají daleko blíže, než by si chtěli přiznat.

Vypjatý a sobecký individualismus se zdá být charakteristickým rysem postkomunistických společností. Uvědomil jsem si to při své nedávné návštěvě Ruska. Naše skupina cestovala najatým autobusem z letoviska asi 150 km severně od Petrohradu zpět do města. Byla neděle, pozdní odpoledne, a asi sto kilometrů od Petrohradu vznikla na silnici několikakilometrová zácpa. Ruská silnice tam má velmi široké prašné okraje, šířky až dva metry, viz fotografie. V zácpě vznikla naprostá anarchie. Rusové se svými luxusními vozy se navzájem po prašné krajnici agresivně předjíždět. Pak došlo k malému dramatu. Dojeli jsme velké nákladní vozidlo, a jeho řidič ve spolupráci s řidičem našeho autobusu začal piráty silnic blokovat. Jel trvale na úrovni našeho autobusu vpravo od nás po prašné krajnici, takže pirátům zabránil v předjíždění. Měli jste vidět, co se pak začalo dít. Piráti začali předjíždět zleva, a to přímo do protisměru proti přijíždějícím vozidlům z opačného směru. Byl to naprostý chaos a pro mě ukázkou zcela absentujícího vědomí slušnosti a příslušnosti ke komunitě. Co asi získá řidič, jemuž se podaří v pomalu se pohybující se koloně předjet dvacet automobilů? Byl to naprosto typický příklad asociálního chování.

Epizodu z ruské silnice mi připomnělo chování jednoho Čecha ve velkém sále hotelu Thermal na karlovarském filmovém festivalu minulý týden. Festival praktikuje jeden velmi záslužný a demokratický princip. Pět minut před začátkem každého představení přestávají platit vstupenky. Když držitel vstupenky nezaujme své místo do pěti minut před začátkem představení, ztrácí na ně nárok a do sálu jsou vpuštěni řadoví návštěvníci s festivalovou akreditací, ale bez vstupenek. Zrušení práva na sedadlo se pět minut před začátkem představení ohlašuje ve velkém sále hotelu Thermal rozhlasem, česky a anglicky.

Při jednom představení jsem po zrušení práva na vstupenky držel místo kolegyni, která měla původně vstupenku jinde v sále. Přišel český novinář (na festivalu sedím v řadách vyhrazených žurnalistům), který si začal na to místo nárokovat právo. Upozornil jsem ho, že ho nedostane, protože už bylo rozhlasem oznámeno, že vstupenky přestaly platit. Co následovalo, mě ohromilo. Novinář začal vykřikovat, že nic oznámeno nebylo (ačkoliv to všichni slyšeli) a že jsem lhář a podvodník. Byla to neuvěřitelná drzost. Ten člověk agresivně a arogantně tvrdil všem kolem, že je realita přesně opačná, než jaká byla. Jednal na základě v Čechách zavedeného principu "Drzé čelo lepší než poplužní dvůr" - že když se chováte sebevědomě a arogantně, všichni vám ustoupí, protože si myslí, že k svému sebevědomí musíte mít důvod.

Tato kritika chování některých Čechů - a Rusů - neznamená, že by k asociálnímu chování nedocházelo v západních zemích. Naopak v Británii je tak běžné, že vláda musela zavést tzv. ASBOs, Anti-Social Behaviour Orders. To jsou příkazy, které soudně zakazují asociálně se chovajícím osobám určité činnosti, například vracet se do míst, kde třeba kradli v obchodě, nebo uráželi hlučným či asociálním chováním veřejnost. ASBOs se vydávají i nezvládnutelným sousedům, kteří terorizují své okolí například hlukem. Individuální sobectví není tedy pouze český či ruský jev, ale v zavedenějších demokraciích se to trestá.

Vytisknout