Raději disciplinovaně než svobodně

24. 6. 2013 / Bohumil Kartous

Když člověk sleduje mediální reakce na zatýkání vrcholných politiků a úředníků, nelze si nevšimnout povahy mediálně-politického diskurzu, který následně velmi významně ovlivňuje veřejné mínění. Je z něj patrný, minimálně z jisté jeho části, pozoruhodně tolerantní přístup ke zneužívání politické moci i ke korupci.

Zneužívání vojenské rozvědky k léčbě hormonálních problémů v rodině premiéra (vždyť to je jen problém jedné žárlivé ženské.) se nicméně většinou nesetkalo s pochopením. Veřejné mínění, v čele s většinou opinion makerů, se vesměs usneslo na tom, že dělat ze špionáže soukromý servis tak úplně neodpovídá ani těm nejmlhavějším představám o demokracii.

Uplácení poslanců horentně odměňovanými posty ve správních radách ovšem zaznamenává daleko vstřícnější reakce. Významná část mainstreamových komentátorů a politologů se shodla na tom, že je tak nějak normální, pokud se v politickém prostoru účelově korumpuje dostupnými prostředky, protože to dělá politiku politikou.

A začalo se vzpomínat, jak v minulosti bylo podobným způsobem nakládáno s politickou mocí, z čehož jsou vyvozovány soudy o jakýchsi výsostných politických principech, které nelze právně postihovat, nanejvýš o nich moralistně žvatlat.

To je ale pěkná blbost. Platit poslancům za loajalitu "na ruku" je všemi svorně zvažováno za korupční jednání. Soud takovou věc posuzoval v případě kauzy Bárta a spol. a pokud by prokázal, že k takovému jednání došlo, následoval by trest.

Dávat poslancům - za dosažením téhož cíle - peníze ve formě luxusního měsíčního platu a navíc i významnou moc vyplývající z postavení člověka ve správní radě velkých státních podniků, z čehož vychází obvinění bývalých poslanců ODS, je ale k mému nesmírnému překvapení omlouváno minimálně jako trpěná tradice, ne-li jako privilegium těch, kdo mají sloužit veřejným zájmům.

Ale tak to není. Je to doposud trestně nepovšimnutý způsob korupce, což se nyní změnilo. A političtí komentátoři, místo aby naplnili svou "historickou" roli "strážců demokracie", popírají, že by jim taková role mohla příslušet.

Jsem znechucen tím, jakého vyšinutí ze svého smyslu a podstaty česká politika dosáhla.

Nedávný prezident volá po tom, aby se "vrátila politika politikům". Bezděčně potvrzuje to, co již potvrdil mnohokrát, tedy že nechápe, komu vlastně politika náleží. Ministr financí na sebe v žertu podává trestní oznámení, protože se dopustil korupce, když šel s jinými politiky na večeři. Tohle že je inteligentní politik? Vždyť ta analogie mezi večeří a korumpováním významnými posty je naprosto tupá! Nevidím nic než drzost, vyplývající z pochybného renomé schopného politika, která tomu člověku dovoluje trousit tak nedůstojné hlouposti.

Jsem přesvědčen, že k takovému vyšinutí by nemohlo docházet, nebýt dostatečně disciplinovaných tvůrců politicko-mediálního diskurzu, kteří k tomu vytvoří dostatečnou podporu. A to se v tomto případě stalo. Disciplinovanost, jak na její souvislost se vzděláváním upozorňuje Chomsky, je vlastnost vybudovaná v dětství. De facto jde o upřednostňování řádu, ať je jeho povaha jakákoliv, před jeho smyslem.

Ve společnosti existují instituce, které na disciplinovanosti stojí a které by bez ní těžko fungovaly.

Disciplinovanost mezi politickými komentátory je ovšem stejně bizarní, jako představa anarchie v armádě. Politický komentátor je přece ten, kdo může dosáhnout změny tzv. "řádu", je-li evidentně defektní. Není projevem "zdravého rozumu" nebo "znalosti věci" obhajovat doposud tolerovanou korupci jako něco politice inherentního. Je to projev disciplinovanosti a neschopnosti postavit smysl nad řád. Nelze než souhlasit s Chomskym, že systém tzv. vzdělávání v tomto sehrává dost podstatnou roli ...

V neděli jsem slyšel pana Blažka, toho času ministra spravedlnosti, jak v televizi předkládá vskutku orwellovskou dystopii, která podle všeho již nastala: policie zde přebírá moc, všichni odpovědní se bojí o čemkoliv rozhodovat, protože nikdo nikdy nemůže vědět, kdy si pro něj přijdou ..

Rád bych panu Blažkovi sdělil, že to není policie, kdo se vymyká kontrole. Je to něco nad ní. Je to zákonodárná a exekutivní část moci, která zcela transparentně zneužívá svých privilegií k jakýmsi osobním zájmům, pro což má policie, minimálně v podobě uveřejněného obvinění, zdokumentovány skutečně velmi bohaté důkazy.

I panu Blažkovi pro jeho zpochybňování skutečnosti a fantaskní, bohatě dramatizované blábolení dávají oporu disciplinovaní obhájci statu quo. Umožňují, aby se ministr spravedlnosti cítil natolik sebejistý, že si dovoluje strašit veřejnost policejním státem bez jakékoliv opory ve faktech.

Souhlasím s Karlem Dolejším v tom, že tato společnost si opět hýčká svůj pocit vítězství spravedlnosti, kterou za ni vykonal někdo jiný. Na druhou stranu, tato společnost potřebuje dost podstatné impulsy k tomu, aby v sobě vzbudila alespoň elementární důvěru v sebe sama. Teprve pak by se mohla pohnout k nějaké významné občanské aktivitě. Je jistě možné, že se represe vymkne kontrole a dojde na lidově uctívanou diktaturu, ve které vládne "pořádek". To ale nastane spíše pod dohledem disciplinovaných komentátorů než disciplinovaných policistů.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 24.6. 2013