Poslanci s.r.o. aneb Politika bez hodnot a politici s cenou

20. 6. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Druhým opakujícím se tématem byla otázka korupce v politice a toho, jaké jsou její projevy a jaké jsou její obecné příčiny (privatizace) a důsledky (kriminalizace). S jejím postupným odhalováním a tématizovaním je ale spojena otázka jednak veřejné kontroly, jednak jejího vyšetřování, prokazování a trestání. Z mého pohledu je veřejná kontrola spíše prevencí, která stanovuje limity únosného jednání. Na druhou stranu, vlastní potírání korupce je už otázkou trestání společensky nebezpečného jednání, které si společnost musí vynutit v souladu se zákony. Tyto dvě věci jsou ale odlišné a neměli bychom je spolu zaměňovat.

V současné debatě se nás někteří politici a novináři snaží přesvědčit v podstatě o tom, že vynutitelnost práva je nepřípustným zásahem do autonomie politiky a politiků. Politika má prý být hájemstvím politiků a nikoliv "mužů v kuklách". Politické kupčení s poslaneckým mandátem není nic nestandardního, je to prý běžný, i když možná nemravný, politický obchod, něco za něco. A navíc, dodává ministr Kalousek, se tak dosazují na takové posty skuteční odborníci, takže z toho mají vlastně všichni užitek. Ani k tomu by se nemělo mlčet.

Praktická politika a morálka

Abychom si dobře rozuměli. Nebudu v tomto článku hájit představu nebo ideál morálně čisté politiky, protože politika je z pravidla nemorální a nečistá. Morálka s ní nemá často co dělat. Z historie je známo, že si dnes vážíme řady politiků a státníků nikoliv pro jejich čistý štít bez poskvrny, ale pro to, co udělali pro svojí zemi anebo pro svou komunitu. Účel světí prostředky. Od doby osvícenství je politika chápána jako prostředek k co nejlepší správě věcí veřejných (účel). To říkám s vědomím, že vždy budou existovat velmi partikulární zájmy různých společenských skupin, které politika jako proces udržuje v určité rovnováze. Není například možné, aby lidé s vysokými příjmy byli zproštěni daňové povinnosti (i když by o to jistě velmi stáli) a lidé s nižšími příjmy museli platit 80% daň. Taková politika by uvedla společnost do nerovnováhy, byla by diktátem menšiny nad většinou a popřela by princip solidarity. Ve svém důsledku by neposloužila veřejnému zájmu. Tedy, nehájím tu žádný ideál čisté, morální a nepragmatické politiky. Jen říkám, že i pragmatická politika musí existovat a fungovat na základě ústavy a zákonů. A na jejím konci musí být jasně identifikovatelná snaha o sledování veřejného zájmu či veřejného blaha.

Ústava není cár papíru

Ústava, na druhou stranu, už je výrazem určitých hodnot a určitého morálního postoje, kterou by měla daná politická pospolitost bezpodmínečně sdílet. Není to jen cár papíru. Stejně tak není poslanecký slib, který ústava obsahuje, bezobsažným rituálem pro forma.

Dalo by se pochopit, kdyby politici jako P. Nečas, M. Benda nebo M. Kalousek a další dnes hájili situaci, ve které je poslancům nabídnuto navíc místo v nějakém parlamentním výboru nebo podobně. Lze argumentovat, že i takové obchody mají osobní dimenzi (finanční, prestiž, moc) ale v zásadě přímo nezpochybňují základní atributy demokratického systému -- tedy, v tomto případě princip zastupování v souladu se zájmy všeho lidu a nejlepšího svědomí a vědomí.

V případě bývalých poslanců Tluchoře, Fuksy a Šnajdra se ale mělo jednat o něco jiného. Zde se měl stát samotný odchod z poslanecké funkce obchodem.

Poslanecký mandát for sale?

Poslanec je do svojí funkce vyslán svými voliči a ty také ve sněmovně zastupuje. Zájmy těch, které reprezentuje, by měly být na prvním místě. Poslancova legitimita nevychází z mandátu politické strany. Není a nemůže se stát poslancem, jen protože si ho vybrala politická strana.

Politická strana je určitým názorovým a organizačním zastřešením podle kterého se volič rozhoduje a který koncentruje určité politické názory a ideologie do jedné organizace (strany). V českém systému volič nevolí jednotlivé kandidáty, ale kandidátní listinu sestavenou politickou stranou (přičemž mechanismy jejího sestavování nemůže nijak ovlivnit), a tedy vnímá každého kandidáta také skrze stranickou příslušnost a volební program strany a může ovlivnit jenom pořadí na kandidátce. Z toho by mělo plynout, že poslanec má odpovědnost ke svým voličům a dále pak k programu, za který byl zvolen. Stranický program by tu -- podle mého názoru -- měl být ale vnímán zase s ohledem k voličům a až potom s ohledem ke straně.

Nezdá se mi například jako zcela standardní, aby poslanci odcházeli ze svých politických stran (navíc za pochybných okolností, kdy jejich hlas potřebuje jiná strana) a začali podporovat politiku, která je v absolutním rozporu s politickým programem strany, za kterou byli zvoleni (tedy například aby poslanec zvolený za soc. dem. volil Václava Klause a podporoval zákony, které zcela odporují soc. dem. programu). Bývalí poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr překročili ale i tuto hranici tzv. přeběhlictví. Z toho, co zatím víme, šlo o podezření na prodej lidového mandátu a vlastního svědomí za účelem osobní výhody (spojené se ziskem) a se zcela konkrétním důsledkem, který evidentně odporoval jejich přesvědčení (schválení DPH). Vědomě tedy měli od svého přesvědčení upustit a, zdá se, vyjednávat o tom, co za to získají pro sebe.

Jistě. Je možné tvrdit, že rezignace je zcela legitimním řešením situací, kdy má daná osoba pocit, že se jedná o nejčestnější a nejčistší řešení: pokud má poslanec pocit, že svůj mandát z nějakého důvodu už nemůže vykonávat v souladu s poslaneckým slibem, tak jde o normální krok. Není ale normální jednat o tom, co za takovou rezignaci dostanu za výhody v podobě nějakých trafik a podobně. On totiž mandát, který poslanec dostal, nebyl mandátem k osobnímu obohacení ani k zisku pracovní pozice. Nebyl ani majetkem politické strany.

Tři bývalí poslanci ODS teď budou muset justici mimo jiné vysvětlit a obhájit, do jaké míry se jejich jednání slučovalo s jejich poslaneckým slibem. Nemyslím si, že jde o nějaký brutální zásah do autonomie politiky, protože v právním státě jsou si všichni rovni a existuje něco jako vynutitelnost práva. Jestliže je (bývalý) poslanec podezřelý z porušování poslaneckého slibu, je standardní, aby byl povolán k zodpovědnosti a aby nezávislý soud rozhodl o jeho vině nebo nevině. To, aby poslanci vykonávali svůj mandát v souladu s ústavou je přece elementárním znakem demokracie. K tomu bych ale ráda dodala, že to samozřejmě bude na soudu, aby rozhodl, do jaké míry je taková praxe v pořádku, a na obhájcích, jak se jim podaří celou věc prezentovat. Právnické kličky nejsem schopná posoudit.

Odcizení poslanci odcizených občanů a společnost bez hodnot

Nicméně myslím si, že jenom tam, kde neexistuje zpětná vazba a vědomí (právní a politické) odpovědnosti k voličům, je možné, aby docházelo k podobným obchodním transakcím, ale i k podobné argumentaci jakou dnes slyšíme (tj. že je to normální, protože se to děje běžně na všech úrovních). Ta totiž ukazuje na naprosté odcizení údajně demokratických politiků od demokracie a jejích hodnot. Je to snaha o to definovat a diktovat nám tím svojí vlastní normu.

Demokracie je, zdá se, v Česku už jenom na papíře. Jednání, se kterým tu máme co do činění, ukazuje na to, že někteří (a není jich málo) politici jsou ochotni prodat svoje svědomí i zájmy svého voliče (mandát, který dostali a který je vždy projevem důvěry). Takový prodej v sobě obsahuje také akt přisvojení si nebo privatizace mandátu a je projevem obecných jevů a procesů o kterých mluví ve svém článku Ilona Švihlíková a nebo já. Jiní politici jim zase jsou zřejmě ochotni nabídnout takovou kupní cenu jenom proto, aby udrželi sebe a svojí stranu u vlády. Neschopnost rozlišit, kde je hranice toho, co ještě odpovídá demokratické politice a ústavnímu pořádku a co už nikoliv, je u některých politiků velmi alarmující, ne-li přímo skandální. Tito lidé by měli z politiky okamžitě odejít.

Celá věc ale vypovídá něco o celé české společnosti, která se ocitá ve stále větší a větší atomizaci. Integrační roli hraje dnes falešný a náhražkový nacionalismus (v populistických, anti-evropských nebo sportovních podobách), xenofobie, anti-gay postoje a podobně. Ve vztahu k demokracii a jejím hodnotám je ale česká společnost jako celek ne jenom vlažná, ale v podstatě zcela lhostejná. Nechá se sice občasně strnout do kýčovitě zabarvených morálních diskuzí o např. "komunistické minulosti" a ohrožování demokracie komunisty a levicí, ale pro oči nevidí, že ohrožením demokracie jsou na prvním místě nedemokratičtí politici, kteří si z demokracie udělali prostě a jednoduše byznys. Ve zkratce řečeno, veřejné je v Česku v naprostém rozkladu a nahradily ho osobní zájem a prospěch. Česká společnost je dominantně kolonizována tržními vztahy, které postupně nahrazují společenské vztahy a ve svém důsledku ničí společnost jako takovou, jako pospolitost solidárních a emancipovaných lidí, kteří si jsou vědomi vzájemné odpovědnosti a závislosti.

Právní stát a veřejná kontrola

V právním státě (ten je v ČR definován zase ústavně) je to policie jako nezávislá složka státu, kdo vyšetřuje všechny přestupky a zločiny, tedy takové jednání, které překračuje zákony nebo ústavu. Justice (z ústavy orgán státu skrze který lid vykonává soudní moc) je tu od toho aby posoudila a popřípadě rozhodla o trestu. Politici nejsou nad zákony a musí je ctít stejně jako kdokoliv jiný. V normální zemi by mělo platit, že toho, že by jednoho dne mohla přijít další razie, se politici bát nemusí, pokud nebudou porušovat zákony a ústavu. Jejich porušování by se bát ale měli.

V daný moment se někteří politici a někteří novináři snaží vytvořit dojem, že snad justice nemá právo vstupovat do jejich výsostného hájemství, ve kterém si po víc než dvacet let dělali co chtěli za útrpného sekundování svých voličů a asistence bezzubých médi. K tomu budou využívat pojmů jako represivní aparát, justiční stát nebo justiční junta, dalších flagrantních příkladů jejich elementárního ignorování základního rozdělení moci a jejich pocitu, že si můžou dovolit opravdu všechno. Budou se hájit demokracií a přitom o ní nic nevědí a nic pro ně neznamená. Není pro ně nic víc než marketingový slogan v reklamě na šampón.

Jako poměrně závažný problém ale vidím to, že policejní akce, která strhla diskuzi o tom, co se vlastně v české politice děje, byla "realizována" v kontextu v podstatě neexistující veřejné kontroly ze strany občanů. Dostáváme se tak do situace, ve které policie a justice v jistém smyslu suplují i to, co by měli dělat voliči a skutečně nezávislá a kritická média. Paradoxně tento pocit nevyjádřil nikdo jiný než Karel Schwarzenberg, když řekl, že pokud byla razie podložená, mohlo by dojít k obrození demokracie (sic!).

To, jakým způsobem se v Česku dělá politika, je přímo závislé na tom, jak velká je veřejná kontrola. Řada českých politiků dnes ví, že na veřejné mínění můžou prostě kašlat. To jim vaz nezlomí. Oni si už dnes jsou jisti, že je voliči totiž znovu zvolí.

Vytisknout