Spanilá jízda. Politický styl Nečasovy vlády a jeho důsledky

19. 6. 2013 / Veronika Sušová-Salminen

Nečasova vláda a její politika

Už dlouho se mluví o tom, že tato vláda má bezprecedentně nejnižší důvěru podle výzkumů veřejného mínění (podle šetření CVVM se pohybuje mezi 12-16% od dubna 2012 do dubna 2013). Důvodem je v mé interpretaci jednak obsah její politiky. To znamená agenda nepopulárních neoliberálních reforem (tedy ve zkratce: přerozdělení veřejných zdrojů do soukromých rukou, umožnění soukromým aktérům podílet se na ziscích z veřejných peněz a služeb a uvalování čím dál tím větší finanční i jiné odpovědnosti za veřejné služby na bedra individuálních občanů atp.).

Dalším důvodem jsou způsoby, jakými byla tato nepopulární "reformní" politika prezentována a realizována. V neposlední řadě byla tato vláda spojená s kontinuální řadou různých větších nebo menších korupčních skandálů, čímž se dostala do stále většího rozporu s opakovanými sliby o tom, jak zakročí proti korupci.

Po celou dobu svojí existence byla tato vláda personálně absolutně nestabilní, což ukazuje na kontinuální spory v kabinetu. Od roku 2010 se v ní vystřídali celkem 4 ministři dopravy, 3 ministři obrany, 2 ministři kultury, zemědělství, životního prostředí, spravedlnosti, práce, školství i předsedové legislativní rady.

Tyto personální rošády samozřejmě nejsou bez dopadu na konkrétní fungování centrálních úřadů s ohledem na neexistenci zákona o státní službě a frekventovaným výměnám (respektive personálním čistkám) na těchto úřadech opakujících se pravidelně s příchodem nových ministrů.

V Nečasově skandálu rozhodně nejde o nějakou domácí telenovelu pana premiéra (v demisi), při které jeho nejbližší spolupracovnice a milenka omylem povolala vojenskou tajnou službu, aby sledovala manželku svého šéfa. Celá kauza, kterou ministr zahraničí Schwarzenberg označil za obtěžujícího komára, je totiž posledním z celé řady kauz a vyjadřuje určitý trend, způsob dělání politiky nebo styl vládnutí. Jestliže vládní reformy podle mého názoru dlouhodobě poškozují ekonomickou a sociální situaci v zemi, způsoby vládnutí poškozují a dokonce popírají demokratické principy a činí normu z politické praxe, která likviduje důvěru v systém. To je neodpustitelné selhání, které je daleko závažnější a významnější než spory mezi pravicí a levicí. Problém této vlády je totiž podle mého názoru mnohem větší než jen klasický konflikt mezi pravicovou nebo levicovou politikou. Nejde tu už jenom o spor o to, jakým směrem směřovat českou společnost, ve kterém se levice a pravice vždy nějakým způsobem liší. Jde o to jakým stylem se v Česku vůbec dělá politika či čím se politika vlastně stala.

Moc jako jediný cíl a politický nástroj

V minulosti se koalice uchylovala k několika konkrétním strategiím jak prosadit svoje "reformní" kroky a jak se udržet u moci. Je ale možné si všimnout toho, že prosazování reforem a udržení u moci začalo u této koalice záhy zcela splývat. Charakter její vládní agendy se totiž ukazuje jako dlouhodobě kontroverzní a budí různě silnou kritiku napříč českou společností.

Snad nejlepší příklad tu jsou církevní restituce, které jsou považovány (z různých důvodů) velkou částí české společnost za nespravedlivé, ale které vládní koalice prosadila za nestandardních okolností na hraně ústavnosti. Stenografické záznamy například z posledního jednání Poslanecké sněmovny ze dne 8. listopadu 2012, kdy byly restituce přijaty a následné hlasování ukazují na to, jakým způsobem se vede politický dialog o tak závažné věci jako je vyrovnání s církvemi i na to jakým způsobem se hlasovalo o natolik klíčovém zákoně.

Silová politika a rostoucí polarizace

Na prvním místě tato vládní koalice spoléhala na metodu tvrdého prohlasování, kdy byla řada klíčových zákonů, které budou mít dlouhodobý dopad na sociální a ekonomickou situaci většiny normálních Čechů prostě prohlasovány většinou s malou nebo minimální snahou o dialog napříč politickým spektrem a nebo o důstojnou veřejnou diskuzi.

Vláda se zaštiťovala svým mandátem vzešlým z voleb, který si vyložila jako nekompromisní spanilou jízdu, pro kterou je dialog s opozicí a trpělivé vysvětlování svých kroků voličům irelevantní.

Argumentace této vlády by se dala zobecnit do slov: "Reformy jsou nutné."

Tato silová politika samozřejmě nijak neodporuje právnímu řádu, ale ukazuje na celkový étos i politickou praxi, kterou dosavadní vláda upřednostňovala. V její dryáčnické interpretaci se rozhodovací proces stal nejenom značně netransparentní, ale především dostal atributy jakéhosi triumfu nad "opozičním nepřítelem", kterého je třeba "eliminovat".

Opozice ale reprezentuje nezanedbatelnou část českých voličů a taková situace se samozřejmě podepisuje na celé české společnosti a vede k nekonstruktivní a konfliktní formě veřejné diskuze a také k rostoucí frustraci. V neposlední řadě taková forma jednání v podstatě delegimitizuje tato rozhodnutí, protože jsou to rozhodnutí postavená na síle, ale nikoliv na hledání kompromisu. Demokratické zemi není možné dlouhodobě vládnout arogantní silou. Není ale překvapivé, že vystudovaní fyzici, chemici nebo nedostudovaní lesníci nemají potuchy o tom, že takové jednání se zpětně odráží do celé společnosti.

LIDEM a jejich legitimita ve vztahu k voličům

Další metodou se stalo přeskupení politických sil v kabinetu po konfliktu se stranou Věci veřejné a to zase ve snaze o udržení se u moci. Jejich odchod (respektive vyšachování) z vlády a jejich rozštěpení vedlo k tomu, že v současné koalici (nebo odcházející koalici) je strana, jejichž program neprošel nikdy voličským testem.

Tedy, politici strany LIDEM si převedli svůj poslanecký mandát spojený s VV na novou stranu a tímto způsobem drželi Nečasův kabinet u moci. Nejsou ve sněmovně jediní. Ze strany levice se stalo totéž v případě několika poslanců kolem Jiřího Paroubka.

V tomto případě je nabíledni se dnes v souvislosti se snahou o to udržet tuto vládu s novým premiérem důrazně ptát na to jestli by takový kabinet měl opravdu legitimitu?

A v obecné rovině: do jaké míry je svazující vztah mezi poslaneckým mandátem a programem politické strany za který byl poslanec zvolen? Je to vztah závazný nebo zcela rozvolněný? Jakou roli v něm má samotný akt volby jako akt závazné smlouvy mezi voličem a jeho kandidátem? A zajímá to vůbec někoho?

Poslanecký mandát jako obchodní artikl

Třetí metodou vládnutí se ukázaly politické "dealy" (čti: obchody) ve kterých se obchodovalo s poslaneckým mandátem, ale které zřejmě mohly mít i jiný (pro nás skrytý) charakter. Koalice dovedla "do dokonalosti" praxi, kterou v české politice začala na prvním místě Topolánkova vláda. Tři dnes vyšetřovaní poslanci jsou podezřelí z toho, že vyměnili nebo jednali o výměně svého mandátu za konkrétní posty ve státních nebo polostátních firmách.

V tomto případě rozhodně nejde o standardní politický kompromis něco za něco či politickou trafiku, a to protože jeho předmětem byl lidový mandát a vykonávání takového mandátu v souladu s poslaneckým slibem (a tedy Ústavou ČR).

Něco za něco by mělo fungovat v rámci určitých pravidel a ústava by snad měla být jasnou hranicí za kterou se jít prostě nedá. Přitom bychom se měli vzpomenout, že podivné okolnosti doprovázely už VV a jejich předsedu Bártu. Tehdy se také jednalo o zvláštní způsoby ("bezúročné půjčky"), pomocí kterých si zajišťoval loajalitu svých poslanců a za které byl Vít Bárta první instancí soudu odsouzen, aby byl později osvobozen. Je asi naivní našim politikům (a to nejen těm pravicovým) připomenout, že náplní jejich "poslání" není osobní prospěch ale prospěch těch, které reprezentují.

Kriminalizace politiky ve veřejném diskurzu a voličská skepse

S touto vládní koalicí jsou ale spojeny další alarmující jevy, které její činnost kontextualizují ale mohou být viděny i jako určitá forma reflexe. Je s podivem, jak se slovník veřejného politického diskurzu v Česku v posledních letech proměnil směrem k termínům, které ke standardní politice rozhodně nepatří.

Pořád častěji se píše a mluví o "kmotrech" a "mafii", což ukazuje na dramatickou kriminalizaci politické praxe v České republice. Součástí politiky se staly odposlechy a scénky připomínající mafiánské filmy. Svého času ministr a dnes stále poslanec Bárta jednal se svými kolegy v koupelně za zvuků tekoucí vody.

Na zoufalou situaci v jaké se země ocitá, ukazuje skutečnost, že se o těchto jevech mluví, ale pořád nejsme schopni s tím něco udělat. Obecně logicky převládá skepse.

Všude kolem sebe dnes slyšíme, že "to nemá cenu", protože všichni a všechno jsou zkorumpovaní nebo zkorupovatelní. Média se sice mohou holedbat tím, jak "odhalují" veřejnosti korupční skandály ale otázka je co s nimi dál? Ostatně se nelze bránit dojmu, že Nečasův skandál je jenom špička ledovce, jehož odhalení a hlavně rozsah jsou ale v nedohlednu.

Bludný kruh české politiky

Styl vládnutí Nečasovy koalice se dá charakterizovat směsí silové politiky, arogance moci, šlendriánu (ten je ostatně kapitolou sama o sobě), popírání demokratických principů (např. strana LIDEM a kupčení s mandáty) a pohrdání politickou opozicí i veřejností.

Tato jedovatá směs dále porušuje a naleptává demokratické principy a přispívá k růstu společenské frustrace na jedné straně a skepse na straně druhé.

Politika tak na voliče dlouhodobě působí nedůvěryhodným dojmem, který budí frustraci, rozčarování a odpor a který jenom posiluje celkovou privatizaci české společnosti.

Bohužel na tuto nemoc, jejíž příčiny sahají hluboko do počátku 90. let, kdy si česká společnost vybrala cestu neoliberální transformace, neexistuje jednoduchá a rychlá léčba. Jedno je ale jisté -- vyprázdnění veřejného prostoru a občanská pasivita umožňuje těmto lidem, aby nám vládli právě tímto stylem. Protože si to prostě můžou dovolit. Protože je necháváme.

Vytisknout