Co nejvíc chybí

24. 6. 2013 / Jan Mertl

• Nepochopení významu neziskových organizací v rámci tržní ekonomiky. Jak už bylo mnohokrát řečeno, neziskovost neznamená zákaz tvorby zisku ani absenci racionálního hospodaření, ale jeho povinnou reinvestici do předmětu činnosti nebo do snížení cen produktu. Neziskovost osvobozuje od tlaku na maximalizaci zisku za každou cenu, stejně tak od nutnosti selekce jen ziskových aktivit k realizaci. Proto je zvláště vhodná pro školství, zdravotnictví, kulturu a další klíčové oblasti národního hospodářství.
• Neadekvátní pojetí konkurence a její nefunkční využití. Podle teoretických poznatků by měla konkurence vést ke snížení cen a lepšímu uspokojení potřeb zákazníka, jakož i ke kultivaci trhu a optimalizaci tržních struktur. Pokud se ovšem v českém pojetí z tohoto stává pouze snaha o snižování cen za každou cenu, spojená s hledáním úspor ve firmách "kde se dá", pak celý konkurenční systém je v podstatě kontraproduktivní a k deklarovaným cílům nevede. Stejně tak, pokud se konkurence odbývá zejména v tom, jak nízko kvalitní výrobek je schopen výrobce za pomoci agresivního marketingu zákazníkům ještě vnutit.
• Redukce sociální politiky pouze na krytí sociálních katastrof. Jedná se o takzvané užší pojetí sociální politiky, které konvenuje české filozofii podporovat jen ty, kteří to "opravdu potřebují". To zní dobře, ale v moderní ekonomice to je de facto nesmysl. Vývojem společnosti i snahou o vyšší kvalitu života vzniká nutnost konstrukce podstatně sofistikovanějších sociálních systémů s více důležitými funkcemi, než je pouhá sanace "dopadu na dno". Samozřejmě, v českých podmínkách toto naráží na existenci nepřizpůsobivých sociálních skupin, které efektivnost těchto systémů problematizují nebo dokonce veškerou svoji aktivitu směřují na získání efektů z daných sociálních systémů plynoucích. To je smutná realita, ale nemělo by nám to bránit v jejich další kultivaci, podobně jako tomu je v jiných sociálně-ekonomických systémech včetně privátních, kde se podobné jevy také vyskytují a nikdo nenavrhuje jejich zrušení či omezení.
• Nepochopení významu státního rozpočtu a jeho role ve fiskální politice, zejména v době nízkých úrokových sazeb a ekonomické stagnace. Státní rozpočet skutečně není totožný s rozpočtem domácnosti, jak opakovaně tvrdí české ministerstvo financí, naopak, jeho fiskální funkce je klíčová jak z hlediska fungování multiplikátoru veřejných výdajů, tak i stabilizační funkce veřejných financí. V době hlubokých krizí navíc není významnější překážkou ani otevřenost české ekonomiky. Pokud se týče veřejného dluhu a jeho zátěže na veřejné finance, stále není využit princip, který se úspěšně podařilo použít v posledních 20 letech například ve Švédsku: tedy že pokud např. dalších 10 let bude ekonomický růst v průměru 2 procenta ročně a inflace 3 procenta ročně, tak se výše veřejného dluhu relativně sníží na polovinu, aniž bychom museli nominálně splácet jedinou korunu (!).
• Obtížná situace je také v oblasti hodnot. Současný sociálně-ekonomický systém jednoznačně a lze říci výhradně preferuje následující hodnoty: individualismus, exhibicionismus a dobrodružství. Kdo tyto hodnoty adoruje a v životě vyhledává, má v něm zelenou, v podstatě bez ohledu na další věci a podobně. S tím se pojí i finanční ohodnocení. Pokud někdo výše uvedené hodnoty nepreferuje, nikdo mu to otevřeně nevyčítá, ale systém ho eliminuje, případně mu přisoudí nedůstojné role a zdůvodní to jeho nižší "výkonností". Hodnoty jako spolupráce, solidarita, přátelství, kvalita, kontinuita, spolehnutí se, nadhled, tolerance, smysl činností, lidský přístup se tak trochu krčí v koutku, nikdo je není moc ochoten financovat, mluvit o nich ani je prosazovat.

V uvedených bodech bychom mohli pokračovat a popisovat další oblasti, v nichž jsou potíže. To ale není cílem tohoto krátkého článku. Jako v mnoha dalších případech je věcí veřejné politiky, zda tato zjištění vezme pro své rozhodování jako seriózní podklad a přihlédne k prezentovaným závěrům, aniž by je samozřejmě brala dogmaticky. Podobně jako v dalších oblastech národního hospodářství v současné době to bude pravděpodobně velmi obtížné, protože fiskální parametry se nevyvíjejí příznivě a v rámci filozofie úspor je velmi lákavé některé věci prostě škrtnout. Nezapomeňme však, že národní hospodářství funguje jako kruh a že když věci dobře nastavíme, tak se nám utracené peníze z druhé strany zase obloukem vrátí. Podstatné je něco jiného: bez vyřešení těchto neuralgických bodů nelze zlepšit ani fungování české ekonomiky a společnosti, i kdybychom se konkurenceschopností a rozpočtovou či jinou zodpovědností zaklínali na sto honů. Pravá konkurenceschopnost je totiž především výsledkem vyřešení výše uvedených věcí a dobrého stavu v daných segmentech národního hospodářství.

Vytisknout