Odpovědnost za politickou korupci

24. 6. 2013

Exposlanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr přijali výhody v podobě důležitých postů ve státem ovládaných firmách výměnou za vzdání se poslaneckého mandátu (v případě Tluchoře dostal toto místo jeho kamarád a nikoli on sám). Pro jednoduchost nazývejme toto jednání exposlanců jako přijetí úplatku, a jednání těch, kteří jim místa výměnou za složení mandátu nabídli, nazývejme nabízením úplatku. V dalším textu nemám v úmyslu sledovat trestněprávní rovinu jejich jednání, a nebudu tak zkoumat otázku, jestli lze kvalifikovat jejich počínání jako trestný čin (domnívám se, že ano), ale sledovat dva velmi rozšířené argumenty, které se pro umenšení závažnosti politického uplácení používají.

Podle prvního je politická korupce natolik běžným jevem, že by bylo možné trestat téměř všechny politiky, a proto vlastně trestáni být nemají. Podle druhého argumentu není toto všeobecné rozšíření politické korupce náhodné -- politiku totiž údajně nelze vůbec dělat bez uplácení, a proto uplácení nemůže být trestáno.

Hrušky a jablka

Petr Nečas: "Zcela zjevně jsem se zřejmě dopustil korupčního jednání. Za to, že abych mohl být premiér, udělal jsem ministrem financí pana Kalouska a ministrem zahraničí pana Schwarzenberga. Jsem korupčník."

Abychom vůbec mohli zvažovat závažnost politické korupce, musíme ji být schopni oddělit od jiných politických činů. Poměrně často je uplácení ztotožňováno s běžným rozdělováním vlivu, např. s rozdělováním pozic ve vládě. Netvrdím, že rozdělování pozic ve vládě nemůže někdy mít rovněž znaky politické korupce, ale vstřícná interpretace rozdělování postů v politice ukazuje na možnou zásadní rozlišnost těchto jednání. Rozdělení pozic má být vedeno snahou získat reálný vliv na politiku, a tak získat nástroje a možnosti pro prosazování svého politického přesvědčení, nikoli osobní výhody spojené s postem.

Dle takovéto vstřícné interpretace ministr nehlasuje pro vyslovení důvěry vládě kvůli ministerskému platu, ministerské limuzíně a dalším výhodám, ale kvůli tomu, že v této vládě má jeho politický program šanci se prosadit (a to i na základě jeho vlivu jako ministra). Tento rozdíl je potřeba držet, neboť zatímco politické jednání kvůli přijetí osobního prospěchu je podstatou korupce, politické jednání kvůli možnosti prosazovat politický program není věcí morálně ani trestně zpochybňovanou. Doufám jen, že nám politici tímto "sčítáním jablek s hruškami" nechtěně neřekli, že i pozice ve vládě ve skutečnosti chtějí kvůli platům, limuzínám a dalším výhodám a nikoli kvůli prosazování svého politického programu.

Je politická korupce nutná?

Vraťme se nyní k oněm dvěma argumentům.

Petr Nečas: "Kdyby se to skutečně udělalo jako kriminální čin, tak je to na zavření celé politické reprezentace".

V obecné rovině tento argument říká, že pokud se něco děje dlouhodobě a je v tom zapojena většina lidí, kteří s daným jednáním mohou přijít do styku, nemáme vůbec takovéto jednání trestat. Je zjevné, že tento argument je sám o sobě velmi slabý. Mohli bychom na něj odpovědět například tím, že netrestání vede jen k podpoře stávajícího stavu a trestání naopak umožní změnu. Když budeme korupci trestat, přispěje to k tomu, že korupce nebude tak rozšířeným jevem. Právě protože je korupce tak rozšířená, měli bychom jí trestat.

Argument z rozšířenosti korupčního jednání však myšlenkově stojí na zásadnějším tvrzení. Korupce je v politice tolik rozšířená, neboť patří k politice nutně. Trestat jí je nespravedlivé, neboť bez ní by vůbec politika nebyla -- politici nemůžou jinak, nežli korumpovat.

Marek Benda: "To bychom museli zrušit politiku jako takovou."

Jindřich Šídlo: "Pokud by mělo být trestné to, co udělali na podzim tři poslanci ODS, je to skutečně konec stranické politiky."

Zastánci tohoto argumentu mají zřejmě na mysli zhruba takovouto nutnost: V politice se vždy vyskytují lidé, kteří nejsou ochotni politicky konat, pokud nedostanou úplatek. Jelikož pak bez jejich hlasů není možné dělat žádné politické dohody (a bez nich zase nejde dělat žádné politické činy), je nutno korumpovat. Bez korupce by se nedosáhlo žádné shody a většiny, a proto je korupce osudem politiků.

Tento argument však není přesvědčivý. Nejprve je třeba poukázat na otázku, jestli opravdu je podíl lidí vyžadujících korupci natolik zásadní, že bez jejich zapojení nelze dosahovat žádných podstatnějších dohod (opravdu by například nešlo dojednat podporu pro daňový balíček bez korupce, kdyby byl lépe zpracovaný?). Přijměme ale, abychom učinili argument silnějším, tento předpoklad jako platný: v současném rozložení politických sil je opravdu podíl politiků vyžadujících korupci natolik zásadní, že bez jisté míry korupce nelze dosáhnout žádné významnější dohody, a sama korupce je tedy nutná.

Proč jsou politici vyžadující korupci tak zásadní? Výše uvedený popis, v němž existuje část politiků, kteří bez korupce nejsou ochotni participovat na nějakém politickém kroku, a zbytek politiků, kteří musí chtě nechtě s takovýmto rozložením sil počítat a tedy korumpovat, není adekvátní. Skutečnost je složitější především ve dvou ohledech. Předně ten, kdo korupci přijímá, je ve skutečnosti často podnícen k přijímání úplatků uplácejícím -- korumpující má svůj podstatný díl zodpovědnosti za to, kolik je těch, kteří jsou ochotní a schopní být korumpovaní. Ti, kdo úplatky přijímají, nejsou jen ti, kteří si o úplatek aktivně řeknou, ale i ti, kdo podlehli neodolatelné nabídce těch, kteří úplatek nabízejí. Pasivita a aktivita korumpujícího a korumpovaného není často jednosměrná.

Druhý aspekt tohoto problému se pak již přímo týká trestání korupce. Situace, kdy přední představitelé státu vyhlašují, že přijímání osobních výhod výměnou za vzdání se mandátu není nic, co by se mělo trestat, toto korupční jednání dále posiluje. Potrestání korupce má vliv jak na ty, kteří by potenciálně mohli korumpovat, tak na ty, kteří by mohli být korumpovaní. Ve chvíli, kdy se korupční jednání nejen fakticky netrestá, ale kdy se veřejně prohlašuje, že nemůže být trestáno, korupce jen bují.

Potřeba korumpovat nestojí před politiky jako fakt, se kterým jsou nuceni se smířit -- politici tuto situaci do značné míry vytvářejí jak svou ochotou korumpovat a být korumpován, tak razantně prezentovaným přesvědčením, že politická korupce nesmí být trestána. Z těchto důvodů nemůže být politická korupce nutná, a odkaz na její nutnost je naopak třeba chápat jako pokus učinit politiky obětí situace, na jejímž vzniku se zásadním způsobem podílejí.

Vytisknout