Praktiky politického systému v ČR a ústavnost

21. 6. 2013 / Jaroslav Kuba

Ve společenskovědních ústavech ČSAV a na vysokých školách tohoto směru se již od šedesátých let, přinejmenším od „liblických konferencí“, hledaly alternativní „modely“ uspořádání vztahů ve společnosti. Zároveň se staly líhněmi takových autorit jako Sviták, Kosík, Šik, Mlynář, Boguszak, Šamalík, Machonin, Machovec, Lakatoš, Knapp..

Společným jmenovatelem jejich hledání dokonalejšího modelu režimu bylo poučení z nedostatků režimu existujícího, i jemu předcházejícího.

Spojené i s hledáním jejich předností, které by bylo možné spojit v jednom.

Nelze si dělat iluze o výsledcích onoho proslulého „modelování“. Víru v jejich kvalitu paradoxně založila až vojenská intervence, která brutálně zhatila naději postupovat v tomto směru.

Porovnáme-li připravenost na změnu uspořádání vztahů ve společnosti v roce 1968 a 1989, byla v roce 1968 vysoká. Neboť základní parametry alternativního modelu měli Češi k dispozici, jakož i vůli tuto transformaci samostatně provést. A získat tím více než měli dotehdy, a zároveň posílit svojí pozici vůči okolnímu světu.

Jak před, tak i po „listopadu“ taková „připravenost“ byla mizivá. Proč? Možná i proto, že Češi neměli důvod opouštět (zejména bez vize, co následně přijde)to, co si za dvě generace po válce vybudovali. I když mnozí, a právem, žehrali na komunisty. To, co chtěli, nebyla revoluce, ale uvolnění, zlepšení, pořádek, odchod profláknutých funkcionářů, ale i cosi jako navázání na pražské jaro 1968, jeho rehabilitaci. Celou řadu citelných změn, ale nikoli definitivní konec systému.

Ani Charta 77 neměla model režimu, se kterým by čekala na historickou příležitost nahradit onen tzv. „socialistický“. Většina potencionálních živnostníků (v obchodech, instalatérů, mechaniků či i “jézéďáků“)si byla – zdůrazňuji tehdy - vědoma, že riziko podnikání za ně ponese stát socialistický, nikoli kapitalistický..

Na základě dohody z Malty nebylo ani zapotřebí obsadit ČSSR armádami NATO. Represe vůči KSČ by ostatně znevěrohodňovaly důvod, do něhož byl importovaný převrat zahalen. Nastolení západními věrozvěsty proklamovaných lidských práv...

To, co by po sobě zanechal vojenský úder, však MMF a SB nařídily ekonomům „šokově“ provést. Jednalo se o tzv. „deetatizaci“, spočívající zejména ve vyřazení státu z organizace a řízení národního hospodářství.

Realizace se chopili „inžové“ z „prognosťáku“ a „ekonomičáku“ jako příležitosti k demonstraci svých „schopností“ nahradit stát volnou hrou tržních sil. Tomáš Ježek v knize „Zrození ze zkumavky“ na s.23,24 představuje tyto „kapacity“ odkojené knihou von Hayeka - sebe a Józefa Zieleniece.

Při svých „limitech“ tím v rychlosti zbavili stát jeho ekonomické moci, která je však základem jeho obecného mocenského potenciálu, a tím i reálné státní suverenity a autority(do níž spadá např. schopnost reálně se bránit proti zasahování do vnitřních záležitostí, či efektivně a promptně vymáhat právo).

Což mohli nakonec ocenit i velitelé NATO, protože nejenom jim je známo, že ekonomicky slabý stát se stává pouhou fikcí, atrapou.

A v takovém případě musí následně rozpustit armádu, neboť na ní už prostě „nemá“.

Postačí příklad nadzvukového letectva. Stát byl v roce 1988 schopen vlastnit, udržovat a provozovat asi 440 bojových supersoniků. O 16 let později si mohl dovolit již jen pronájem na 10 let, a to pouhých 14 „gripenů“. Mj. se slabším výkonem než MIG 29, jejichž posledních 10 kusů v roce 1995 vyměnil za několik polských kopií sovětské helikoptéry Mi-2 z roku 1962... Bez nočního vidění...

Tato skupinka, přivedená Valtrem Komárkem, převzala kormidla ekonomiky, aniž by seriózně zohlednila její tradiční potenciál. Proto ani nevytvořila strategii jeho uchování a rozvoje. Její nekompetentnost samozřejmě vyhovovala, slovy jednoho z nich, Vladimíra Dlouhého, „pánům“ z MMF a SB, kteří jim začali pomáhat. Avšak jen k vytvoření jakéhosi „vakua“, v němž živelně probíhala demontáž až prostá destrukce relativně soběstačné ekonomiky i mocenského potencionálu státu.

Východiskem likvidace ekonomického základu suverenity našeho státu se stala „privatizace“. Neboli zmocnění se všeho, co formálněprávně vlastnil všechen „lid“ prostřednictvím státu. Navzdory „kupónovce“ ale nakonec jen některými z mnohamiliónové množiny.

Šéf, za tím účelem zřízeného ministerstva, T.Ježek na s.51 píše: „Absence silného právního myšlení...se všeobecným odmítavým postojem..k institucím vynucování práva, zejména k policii a soudům, dala vzniknout koncepci falešného liberalismu, která silně poznamenala celé polistopadové období“.

Je to postřeh jednoho z „architektů“ anihilace ekonomické základny suverenity našeho státu. Včetně konstatování, že přitom došlo ke zpronevěře (§ 206 TZ ?) asi 1/3 privatizovaného majetku. Což je i doznáním, že tento majetkový převrat ignoroval právo.

Možná, že tato Ježkova opožděná sebereflexe u dalších „otců privatizátorů“ vyvolala snahu o dodatečné ospravedlnění zruinování státu, národního hospodářství, a v důsledku toho i reálnosti a autority práva. Neboť tento „výsledek“ jejich působení nazvali kapitalismem, kterým mj. předběhli Ottu Šika s jeho údajně nesmyslnou „třetí cestou“. Neboli modelu, který byl v roce 1968 alternativou kapitalismu i socialismu, spojující i jejich přednosti.

Jaká pravidla tito, podle Ježka vrcholní političtí představitelé falešného liberalismu, zavedli? Vznik římského práva se vysvětluje i tak, že se určitá pravidla spontánně vytvořila zejména v obchodním styku, na trhu. Z potřeby učinit je v případě sporu vynutitelnými se k nim přidala možnost vynutit je státní mocí, a právní norma tak přišla na svět.

Jaká pravidla však mohla vzniknout z výše uvedeného „vakua“, z oné tmy v tunelu, která nastala, když se uteklo právníkům a zhaslo?

Česká republika od nich do vínku dostala ústavu, která v úplnosti nepostihuje ani základní okruh ústavněprávních vztahů. Studenti práv na seminářích připomínají, že jeden z nositelů „falešného liberalismu“ odmítal v jejím textu lidská práva, neboť by její obsah „zaplevelila“...

Proč asi? Např. právo na práci, které v Listině na rozdíl od jejího pramene, Všeobecné deklarace lidských práv (čl.23) obsaženo není, by jistě omezilo svobodu zaměstnavatele povinností daňově přispívat státu, aby pro toho, koho on vyhodil, organizoval pracovní příležitost..

Tvůrci tohoto modelu vyprázdnění mocenského potencionálu státu a práva, to vysvětlují svým zaujetím ideologií primitivního kapitalismu, symbolizovaného heslem „Laissez-faire, laissez-passer“. Volně přeloženo s ohledem na jejich uvažování, „nechte nás s vámi dělat, co si zamaneme“.

Filosof Karel Kosík, který byl Husákovým režimem umlčen, zatímco jeho proslulá „Dialektika konkrétního“ byla vydávána v zahraničí, charakterizoval tento „kapitalismus“ jako mafiánský, a jeho hegemony označil za lumpenburžoazii.

Nicméně pod tlakem mentality „laissez-faire, laissez-passer“, Česká ústava zakotvuje principy státu a práva ve 14 stručných článcích ze 113, a po vstupu do EU a přijetím Lisabonské smlouvy státu tak propůjčuje moc nanejvýš nočního hlídače.

Po zadržení aktérů „barteru“ mezi „rebely“ ODS a věrchuškou této strany, došlo v přímém přenosu ze Sněmovny k projevu upřímného přesvědčení o normalitě něčeho, co je jejím opakem.

Je paradoxní, když toto přesvědčení nesdílí jenom ten, jemuž přispívá k vládnutí. Ale i prostý občan, který je objektem jeho vládnutí. Přečtěme si, jak ji tento uvědomělý občan ve svém blogu výstižně vyjadřuje(Neviditelný pes, 18.6.13): „Vždyť trafiky či dosazování na různé posty se děje všude, od komunální úrovně až po organizaci OSN. Je to naprosto běžná věc a dá se říct, že na tomto stojí celá politika, co svět politiky existuje. Vždyť i volby jsou dosazováním na posty“.

Vskutku exemplární projev víry ve správnost opaku kultury vládnutí, kterou Ústava v čl. 5 stroze, leč jasně konstituuje: „Politický systém je založen na...soutěži politických stran.“

Formou této soutěže jsou „volby“, čili výběr toho nejlepšího z nabízených programů uspořádání společnosti, a dále výběr osoby, která je zárukou realizace daného programu. Proto volby nejsou „dosazováním na posty“.

Neboli akcí, kdy občan jde k urnám jen proto, aby vybral osobu, kterou oblaží prebendou, „trafikou“, a následně si ji vydržuje, i kdyby mu přímo škodila. Nýbrž aby jím vybrané osobě udělil zmocnění (mandát) obhajovat a prosazovat jeho zájem. Či-li jej zastupovat při tvorbě politických rozhodnutí, která „vycházejí z vůle většiny“, při současné ochraně zájmu menšiny (srov. čl.6 Ú ČR).

Tzv. „trafika“ znamená soutěži politických stran odporující sinekuru, jež poskytuje jejímu držiteli výhody, které si vlastní schopností a činností - nevysoutěžil. Ostatně, „soutěžní právo“ svými pravidly konkretizuje výchozí princip tržního hospodářství, konkurenční výběr toho nejlepšího..

V „handlu“ s „rebely ODS“ se údajně jedná o obvinění ze zneužití pravomoci úřední osoby, podle ust. § 329 Tr.zák.

Se skutkovou podstatou tohoto trestného činu by se měli seznámit nejen dotčené osoby. Tohoto jednání se dopustí úřední osoba v úmyslu opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch.

Z mediálních informací vyplývá, že skutkovým základem se stala nabídka (ve dvou případech splněná)sinekury, výměnou za politickou protislužbu.

Takže úřední osoba jednala zároveň v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch i sobě, potažmo svojí politické straně.

Takové jednání je možné v atmosféře, založené na přezírání práva a selhávání jeho vynutitelnosti.

Dalším plodem tohoto faktického právního vakua je i chybějící pojistka fungování dělby moci.

Elementární zásadou dělby moci je důsledné oddělení jednotlivých mocí a tudíž i nepřípustnost kumulace např. mandátů poslance a člena vlády.

Praxe je však taková, že člen vlády je jakožto zároveň poslanec odpovědný sám sobě. Může se sám každý čtvrtek ve Sněmovně interpelovat, odpovědět si, a vyslovit si důvěru.

Tak proč by si vinou nedostatečné Ústavy nemohl premiér myslet, že si zmíněným „barterem“ jen něco přehodil z pravé kapsy do levé...

Navzdory tomu, že zák.č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách v plat.znění, v ust. § 5, odst. 1 uvádí, že politické strany jsou odděleny od státu. Jinými slovy, že úřední osoba nesmí jednat v zájmu politické strany.

Lze dále připomenout, že od prvních „svobodných voleb“ po listopadu, se stalo jakýmsi obyčejovým právem, když politické strany, jež ve volbách neuspěly, se spojí v koalici (bez ohledu na protichůdné politické programy a předvolební sliby), a vítěznou politickou stranu „pošlou“ do opozice. Ostatně současná vláda v demisi je produktem přehlížení vůle voličů.

K tomu, za co jsou nyní stíhání tři exposlanci, bude z podstaty politického režimu docházet tak dlouho, pokud bude existovat. Odhaduji, že k jejich postihu proto nedojde.

A tak se náhlá kriminalizace zmíněných tří exposlanců může logicky zdát podezřelá, jevit jako zneužití orgánů činných v trestním řízení v mocenském souboji, a lze spekulovat dokonce o pokusu o politický puč.

Shrneme-li informace o důvodech trestního stíhání „trojice rebelů ODS“, musely být zasahujícím orgánům známy již dlouho. „Barter“ s „rebely“ nebyl uzavřen až 13.6.2013, nýbrž vloni, před přijetím řady sporných zákonů. A navíc šokoval veřejnost, když jednoho z „rebelů“ ve Sněmovně nahradil odsouzený ke ztrátě svobody.

Zásah proti nim z 13.6.2013 se tak mohl, a měl, stát aktuálně, v zárodku. S ním spojené uvalení „vazby předstižné“ v situaci, kdy se začaly v parlamentu „protlačovat“ zákony a la „církevní restituce“, by efektivně zabránilo v opakování činnosti, založené až nyní kriminalizovaným „barterem“.

A propos - uvalení vazby jen na první trojici? „Rebelové“ již v parlamentu nebyli a tak „barter“ pokračoval s další trojicí, která je nahradila.

Proč ale není na soupisce stíhaných i druhý „trojlístek“, který oním handlem získal „posty“ ve Sněmovně (až na toho „chudáka“, který věřil, že jej nakonec nezavřou)?

Spekulace vyvolává i načasování doby zásahu až po premiérově návštěvě Ruska, o jejíchž výsledcích toho víme žalostně málo. Možná na rozdíl od jeho „pravé ruky“, či od trezorů jistých zpravodajců...

Ale raději svojí úvahu skončím. Neboť si ještě vykoleduji nějaké obvinění, následně drsné zadržení, v rámci presumpce neviny a automatických „informačních úniků“ mediální lynč. Zároveň odvlečení z místa, kde jsem tuto nactiutrhačnou impertinenci napsal, tj. z Prahy, třeba až na Guantanámo.

Vždyť nejen od Rathovy aféry (jejíž fatální rozuzlení se blíží)je otázka místní příslušnosti, navzdory zákonné úpravě i judikátům ÚS ČR, „orgánům“ lhostejná.

A kdyby k tomu došlo, dobře mi tak. Měl jsem si včas uvědomit, co znamená moc. Jako si to příkladně uvědomil Švejk, když památným výrokem, „tou bych nechtěl dostat, ta voní krchovem“, ocenil pod svým nosem pěst bachaře Řepy. Což byl jen šikovatel, zatímco taková plukovnická...

Autor je vysokoškolským učitelem ústavního práva

Vytisknout