Existuje řešení systémové krize české politiky?

18. 6. 2013 / Karel Dolejší

Aféra "Nagygate" není otázkou nějakého nepochopitelného selhání jednotlivců, jak se ji - možná bez jasného vědomí následků - snaží prezentovat represívní aparát a jeho obdivovatelé. Napojení kmotrů na politiku a zneužívání státních zakázek jsou v českých poměrech nezbytné systémové prvky, které zajišťují financování politických stran s nepočetným členstvem, stran, které nevystačí se státními příspěvky na vlastní činnost a příspěvky členské jejich finanční tíseň příliš nevylepší. Logickým a nevyhnutelným důsledkem zmíněného stavu pak je, že do fungování těchto subjektů podstatným způsobem mluví ti, kdo seženou další dodatečné prostředky výměnou za protislužby "štědrému" dárci. To se netýká ani zdaleka jen ODS, ale všech parlamentních stran bez výjimky. Ještě jednou, prosím: Bez výjimky.

V Itálii v 90. letech proběhla rozsáhlá protikorupční akce "Mani pulite" (Čisté ruce), která v důsledku zlikvidovala staré, obrovsky zkorumpované strany závislé na vnějších vstupech dodatečných finančních prostředků. Někteří politici a podnikatelé si pak sáhli na život, jiní dožili třeba v exilu, jako Bettino Craxi. Výsledkem ovšem nebylo ozdravení politiky, jak mnozí doufali, ale politický nástup mediálního magnáta Silvia Berlusconiho, který na rozdíl od svých předchůdců mohl do politiky nalévat dodatečné prostředky z vlastních vnitřních zdrojů. A jak je známo, Berlusconi v italské politice zaclání až dodnes, přes všechny excesy, vedle nichž skutky jeho předchůdců bledou až téměř k naprosté šedi. Se současnou ekonomickou krizí získala mafie v italské politice, ale i ekonomice, postavení daleko silnější než to, jaké mívala před represívní kampaní z 90. let.

Nestačí, a dokonce v jistém smyslu ani není podstatné chytit za ruku jednoho, dva, pět či padesát jednotlivých "zloduchů" v podmínkách, kdy je politika systémově promořena korupcí. Protože pak se mohou jen proměnit formy této korupce podle toho, které jsou zrovna represívním aparátem přednostně stíhány, aniž je korupce jako taková jakkoliv odstraněna. V rovině teoretické ovšem existuje možnost, jak se s problémem vypořádat: Provést "reformaci" politických stran, jednoznačně omezit jejich příjmy výhradně na státní příspěvek a členské příspěvky, zprůhlednit stranické financování a jednoznačně zakázat jakékoliv další finanční vstupy do stranické politiky, včetně všelijakých "darů" a "sponzoringu", případně přes přidružené organizace. Strany by kromě toho před volbami dostaly zdarma všechny stejný prostor ve veřejnoprávních médiích - a to by bylo vše. Nepotřebujeme billboardové kampaně. Podnikání stran by mělo být zakázáno.

Ovšem nikdo, opakuji nikdo ze stávajícího politického establishmentu se ani ve snu zdaleka nepřiblíží takovému návrhu. Parazitní česká politická třída je se svými pašalíky naprosto spokojena a nevidí dosud žádný vážný důvod pokoušet se o nějaké vážně míněné ozdravení systému. Co na tom, že se kvůli tomu z politiky vytratilo koncepční rozhodování, zákony píšou lobbisté a veřejné zakázky nejsou otázkou naplnění veřejných potřeb, ale stranické kasy a účtů spřátelených firem. Tohle politiky netrápí, vždyť právě to ve výsledku znamená dodatečné příjmy, často výrazně převyšující ty, které pochází přímo od státu a daňových poplatníků.

Rostoucí nespokojenost občanů ale postupně povede také k růstu popularity a preferencí nejrůznějších populistických a protisystémových stran, které tekutý hněv využijí ve svůj prospěch. Není ani v nejmenším vyloučeno, že různé podnikatelské projekty jako Okamurův Úsvit, Babišovo ANO, případně časem nějaká samostatná Bakalova iniciativa, budou teď razantně vstupovat do veřejného prostoru s příslibem systémové změny, který bude mít ve výsledku stejný "ozdravný" efekt, jako Berlusconiho příchod na italskou politickou scénu. Kupodivu a bohužel dosti populární představa, že podnikatelské politické subjekty, které nemusí shánět dodatečné peníze prostřednictvím vnějších kontaktů, přinesou žádoucí změnu, povede ve svých důsledcích kromě jednoznačné nadvlády majetných nad politickým systémem také k tomu, že se řada jinak podnětných a užitečných myšlenek, jako například přímá demokracie, v tomto autoritářském kontextu výrazně zdiskredituje.

Bylo by tedy nanejvýš žádoucí, aby se politická třída konečně vzpamatovala a ve vlastním zájmu podnikla kroky ke skutečnému odkmotření, dokud ještě není úplně pozdě.

Jsem si ovšem vědom toho, že takové výzvy nejsou ani hlasem volajícího na poušti - jsou spíše házením hrachu na strop než čímkoliv, co by mělo v současných podmínkách sebemenší šanci být vyslyšeno.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 18.6. 2013