Vzpoura v Turecku a dilema Kurdů

17. 6. 2013 / Immanuel Wallerstein

Jak tomu v podobných případech bývá, pozornost se soustřeďuje na autoritářské chování vlády, u některých na její oddanost neoliberální hospodářské politice. Zatím věci vypadají tak, že počáteční drobný protest ochránců životního prostředí proti záměru vlády, která chce likvidovat poslední významný zelený prostor Istanbulu ve prospěch výstavby, se ujal a začal přitahovat na istanbulské náměstí Taksim a podobná místa po celém Turecku den po dni stále víc lidí. Vláda ale odmítla jakékoli ústupky a začala místo nich potlačovat demonstrace policií. Zdá se, že tato reakce je kontraproduktivní, protože odpor dál sílí.

A jak je obvyklé u takových protestů, jejich účastníci jsou velmi různorodí. Je zde něco, co lze označit za světskou levici; v ní pak jsou důležité zejména ženy, znepokojené tím, jak "umírněná" strana AKP po získání moci plíživě zavádí islamistická pravidla a omezení. Jiné lidi zneklidňuje stále větší angažovanost vlády v pokusu o svržení syrského prezidenta Bašíra al-Asada. Pak je zde pravicová skupina považující se za představitelku "kemalistické" pozice, nacionalistická a nepřátelská vůči islamistickým stranám. Protestů se účastní dokonce i frakce vládní AKP vedená prezidentem Abdullahem Gülem, která považuje vládu za nedostatečně islamistickou, v zahraniční politice příliš vázanou na Spojené státy a příliš represivní vůči protestujícím skupinám.

Zkrátka řečeno vznikla typická situace, v níž je nejisté, jestli se vláda dokáže udržet. Stejně nejisté je, jaká vláda by nastoupila po jejím případném pádu cestou rezignace nebo nových voleb. A právě tato nejistota ohledně vyústění krajně zneklidňuje početnou etnickou skupinu Kurdů, kteří sami nejsou jednotní v názoru na to, jak v současné situaci postupovat.

Od samého vzniku Turecké republiky bojují Kurdové žijící v této zemi za své právo na autonomní struktury a používání vlastního jazyka. Pro některé to nutně předpokládalo nezávislý stát, jiní byli ochotni přijmout ústavně zaručenou autonomii v rámci Turecka. Tento cíl byl v hlubokém rozporu s integrativním tureckým nacionalismem, který prosazoval Mustafa Kemal Atatürk. Podle Atatürka a jeho následovníků existují v Turecku pouze Turci. Jeho "gesto" vůči Kurdům spočívalo v tom, že je vyhlásil za "horské Turky", bez jakýchkoli ústupků v jazykových záležitostech.

Kurdové samozřejmě žijí v řadě navzájem sousedících států, hlavně v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu. Nejvíc jsou ale soustředěni v Turecku. V průběhu posledních čtyřiceti let se politicky zorganizovali v hnutí PKK (Kurdistánská dělnická strana) pod vedením Abdullaha Öcalana. Toto hnutí začalo prosazovat své cíle vojenskými akcemi. Za sebou následující turecké vlády, zejména pak turecká armáda, odpověděly bezohledným způsobem a prohlásily PKK za "teroristickou" organizaci.

Roku 1999 se vládě podařilo s pomocí Spojených států unést Öcalana za jeho pobytu v Keni. Byl usvědčen z velezrady a odsouzen k trestu smrti. Tento rozsudek byl de facto změněn na doživotní vězení na odlehlém ostrově Imrani bez možnosti jakýchkoli kontaktů s vnějškem. V posledních letech se pozice AKP, nyní vládní strany, a PKK (pořád považující Öcalana za svého vůdce) poněkud vyvíjejí. Zejména PKK se přestala hlásit k marxismu-leninismu; přeje si, aby utichly zbraně a aby se k práci dostala diplomacie. V důsledku toho byly mezi oběma stranami zahájeny diskuse o možném kompromisu, který by ukončil konflikt. PKK říká, že je ochotna zanechat vojenských akcí a podílet se na "normálním" politickém životě v Turecku, jestliže bude Öcalan propuštěn na svobodu. Došlo také k určitému uznání autonomie a jazykových práv. Zdá se, že vláda AKP je přístupná takovému řešení, protože si uvědomuje, že čistě vojenské vítězství je nemožné.

Závažnou překážkou je hluboká vzájemná nedůvěra. Ani jedna strana nechce složit zbraně jako první. Právě podrobnosti procesu přechodu jsou předmětem současných jednání. Pro obě strany je velkým problémem, jak zajistit, aby jejich přívrženci přijali dohodu. Erdogan už měl potíže s jedním křídlem AKP a Öcalan měl potíže (možná menší než Erdogan) s některými elementy v PKK.

Uprostřed těchto delikátních diskusí přišlo povstání na náměstí Taksim. A tak je zde kurdské dilema. Zdá se, že na navrhované "řešení" kurdských požadavků pohlížejí příznivě jen dvě skupiny. Jednu představuje Erdogan se svými příznivci, druhou některé části světské levice, která je hlavní oporou povstání proti Erdoganovi. Ostatní skupiny na náměstí Taksim možnou novou úpravu vztahů ke Kurdům zcela odmítají.

Jak má teď kurdské hnutí politicky postupovat? Někteří kurdští aktivisté zejména v Istanbulu a dalších velkých městech se přidali ke vzpouře jako jednotlivci. Ale PKK se pečlivě vyhýbá jakémukoli vyjádření k povstání. A v největším kurdském městě Diyarbakiru [má přibližně tolik obyvatel jako Praha, pozn. překl.] je protestujících velmi málo. Je docela možné, že jednou z hlavních obětí antiautoritářského povstání v Turecku se stanou Kurdové.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout