Z FACEBOOKU:

Jak jsem si zamiloval Cikány

9. 6. 2013

Jako malej kluk jsem k Cikánům, asi jako každý jiný u nás, měl takový ten běžný odpor - prostě kluci, co byli cítit tabákovým kouřem a hospodským ovzduším, byli "furt nastartovaní", když si z nich náhodou udělal někdo srandu, ale pořád se snažili někoho nachytat na hruškách, jak si neustále vymýšleli nějaké pohádky, aby se mi vzápětí mohli vysmát, jak jsem naivní, že jim věřím, píše Hugo Fibiger.

(Až mnohem později jsem vystopoval podobné chování u mnohých ostatních lidí, kteří se buďto cítili nejistí s vlastní rolí ve společnosti, nebo měli permanentní potřebu se někomu bránit, a to s různou mírou vlastní naivity či sofistikované vypočítavosti.)

V pubertě, s první svou kytarou, jsem s cikány najednou začal tak nějak spontánně intimněji komunikovat. Prostě jakmile viděl cikán kytaru, chtěl ji půjčit, pochlubit se, zaexhibovat a jakmile zaregistroval můj zájem o jeho způsob hraní (používání bluesové akordace se zmenšenými průchody, rytmus, tlumení), okamžitě jsme byli prostě kámoši - tatam byla jeho snaha ponížit nafoukaného gadža, totam bylo ono lhaní, které jsem si zvykl zvát "vymýšlením" a jež je patrně tou nejdokonalejší definicí termínu "cigánit" - oné směsici pohádkářství, podvádění a snahy někoho obalamutit již jen pro ten pocit vlastního uspokojení.

Až od 15 let jsem se střídavě dostával do společnosti starších Cikánů a například i trestaných dospělých, jak jsem o prázdninách obcházel různé způsoby brigádního přivýdělku. Vesměs to byly pomocné stavební kolektivy, nebo údržbářské party ve fabrikách.

Teprve tam jsem najednou zjistil, že nejenže jsou "i tito lidé lidmi", ale že při svých specifických osudech jsou to naprosto fantastičtí lidé, jejichž příběhy, způsob komunikace, či logika myšlení jsou přinejmenším stejně interesantní, jako osud a existence kohokoliv jiného z těch, které jsem pak následně ve své pouti životem potkával: "spolubojovníků" na vojně, kolegů ve fabrikách, horníků z uranových šachet, sousedů v libeňské Praze... Myslím, že tehdy, v těch 15 letech, jsem začal mít lidi opravdu rád - i ty hajzly...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 7.6. 2013