Mezi povodní a potopou

6. 6. 2013 / Lubomír Brožek

Uvážíme-li, kolik hlupáků zastává ta nejvýznamnější společenská postavení, je zřejmé, že ti hlupáci zase nejsou až tak hloupí.

Jacob van Blom

Ale především bych vám chtěl říct, že by bylo mnohem méně skandálů, kdyby si lidé neidealizovali hřích a nevystavovali se na odiv coby hříšníci.

Gilbert Keith Chesterton

Povodňové vlny zvolna opadají a nastává čas čtení levitů, čímž v tomto případě není míněno mentorování z knihy Leviticus, ale v Čechách tolik oblíbené hrátky na to, kdo se tváří v tvář živlu a médiím pochlapil a koho je naopak třeba pořádně vykoupat, potopit a nechat polykat andělíčky. Anebo alespoň veřejně vyválet v blátě. Je mnoho k zostuzení povolaných, však pohříchu málo vyvolených. A louže vysychají. Blázni se v nich budou ještě chvíli cachtat, než je to přestane bavit a začnou vyhlížet oblaka věštící novou povodeň. A mračna se stahují.

Začíná to nenápadně. Nejprve se objeví mráček. Nevinný jako králíček Azurit na reklamním nebi. Šťastná rodinka se zubí do kamery, ceníc chrup bělostný a zářivý, neb ošetřený pastou, kterou jí doporučilo devět z deseti dentistů. Ve světě reklamy není smutek ani trápení, v reklamním světě není nehezkých žen počítajících drobné na přežití, ani neúspěšných mužů, kteří přišli o práci, ve světě reklamy není místo pro nikoho z téměř půl milionu nezaměstnaných, kteří nemají na dobrého zubaře ani náhodou, stejně jako dětí žijících za hranicí chudoby. Reklamní domácnost nikdy nenavštíví exekutor, jako statisíce jiných domácností, jejichž zadluženost dosahuje astronomický bilion korun. A to nemluvím o znehodnocování úspor inflací a deformovanými úrokovými sazbami z depozit těch, co mají ještě něco na horší časy. V reklamních domácnostech není úzkost z mračen, která se kupí. Mráček k mráčku. Dokud nezakryjí obzor a déšť spustí oponu.

Povodeň totiž nemusí začít jenom tím, že vytrvale prší a vzedmou se hladiny řek. "Potopa jest", pravil kdysi básník Miroslav Holub, "když nám jdou od úst bubliny- a my si myslíme, že jsou to slova".

Potopa jest, dodejme, když zmizí bariéry mezi pravdou a lží. Potopa jest, když lid v očích mocných splývá s lůzou a veřejné mínění nemá žádnou váhu. Potopa jest, když si hlupáci a chamtivci patentují pravdu a vytrubují ji prostřednictvím mediálních trub do světa bez zábran. Potopa jest, když prázdné masky bulvárních VIP poučují veřejnost o morálce a životním stylu, neboť autentické elity se nechaly vymazat z všední reality a brzy po nich neštěkne ani mediální pudlík. A možná už dávno neštěká. Už když zkolabovala Obec spisovatelů, ani nekníkl.

Umělecká individualita se rozpustila v konformitě ideologických klišé. Mluvit o věrohodnosti politické reprezentace, prezentující se mimo jiné jako protikorupční, nemá (ve světle výsledků jejího "protikorupčního boje") smysl. Po restitučním vyrovnání, na které církve přistoupily navzdory odporu drtivé většiny obyvatelstva, nemůže být o jejich duchovní autoritě ani řeč. Připomeňme v této souvislosti, že Parlament ČSR v roce 1919, v rámci pozemkové reformy, určil i půdu spravovanou církví k rozdělení mezi drobné rolníky, kteří ji obdělávali. Nemovitosti, které spravovala dál, nemohla prodat bez souhlasu státu. Masaryk byl hluboce věřící muž-- přes to však (anebo právě proto) citlivě rozlišoval mezi vírou a církví, která, jak vidno, se deklaruje jako Kristova a zároveň tolik touží po majetku a pozemských statcích.

Po svém stvrzujícím verdiktu zůstává Ústavní soud sice dále právní autoritou ze zákona, ale víra ve spravedlnost v očích veřejnosti byla otřesena. Stanovisko soudce Jana Musila je v těchto intencích ovšem o to významnější, neboť nám připomíná, že ani v předpotopním čase nezaměstnanosti, xenofobie, kriminality, drog, mafií a vyprázdněných ideologických póz, nemusí být všechno, co nám jde od úst, jenom prázdnými bublinami. Abychom si nezvykli na povodně. Abychom si nezvykli na potopu.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 6.6. 2013