ANALÝZA SJEZDU ČSSD

Profesionální rozvraceči a cesta karavany mediální pouští

18. 3. 2013 / Štěpán Kotrba

Špidlu nikdo nebral vážně. Podle něj jsou aktuální otázky, které z ČSSD dělají moderní stranu, sňatky homosexuálů či ekologické otázky. V Česku ale ekologické otázky zajímají aktivně pouze 4% občanů a sňatky homosexuálů nezajímají ani všechny homosexuály. Pouze ty v církevních sutanách. Bývalý eurokomisař a premiér bloudil po vítkovickém plynojemu většinou sám. On a jeho malý baťůžek. Jako cizinec, nehovořící jazykem domorodců. </p>

Jiří Dienstbier jr. se zcela jednoznačně nestal členem nejužšího vedení. Přálo si ho pouze 237 delegátů. Příliš málo. Přestože v prezidentské volbě získal 850 tisíc hlasů. Nikdo ho ani jeho názory na sjezdu vášnivě neobhajoval. Nikdo se za něj nepral. Nikdo si k němu nepřisedl ani na snídani v hotelu... Pohřbili ho dlouho před sjezdem. Zákulisní intriky amerického velvyslance Eisena, Jakuba Patočky z Deníku referendum, Jana Černého a Lukáše Jelínka z MDA, ideologa ČSSD Oty Novotného, Michaely Marksové Tominové či několika nazelenalých mladých na nikoho neplatily. „Přeci žádný poctivý mladý sociální demokrat nemůže volit člověka, který nepřímo podporoval škůdce této země v prezidentské volbě“, konstatoval čtyřicátník Robert Vinogradov na facebooku. Zklamaní voliči prvního kola nezapomínají.

Nikdo Dienstbierovi ani nepoděkoval za způsob, jakým prezentoval sebe i ČSSD coby kandidát na prezidenta. Delegáti tak ocenili rétoriku, s jakou kampaň vedl a stejně mrazivým mlčením sociální demokraté ocenili i chválu, kterou jej počastoval protikandidát z TOP 09 Karel Schwarzenberg. Ten ho označil za dobrého příštího prezidentského kandidáta. Chválí-li tě tvůj protivník, měl by ses nad sebou zamyslet, Jirko... I když v dobách disidentských financoval tvého tátu a jeho kamarády...

„Nešvary české politiky, ať už se to týká korupce, špinavého financování kampaní, propojení politiky a byznysu“, za koncem kariéry „mladého a nadějného“ v ČSSD nestojí. Stojí za tím způsob, jakým to Dienstbier a jeho kamarila činili. Střelba výhradně do vlastních řad není před volbami to pravé. Stejně jako označování spolustraníků z vlastní organizace i jiných regionů za korupčníky (bez jediného důkazu, který by obstál u soudu), označování bývalého předsedy, který vytáhl stranu na 32 procent za pravicového (bez jediného důkazu, který by měl relevanci) a nadšení pro koalici s úhlavním protivníkem – asociální Kalouskovou TOP09. „Mladým a nadějným“ byl kdysi i Vladimír Mlynář z Unie svobody. Nebo Martin Mejstřík, Monika Donath-Pajerová či Kateřina „biomasa“ Jacques-Pajerová. „Mladými a nadějnými“ dětmi havlovské revoluce jsou i mnozí další ze středových stran a občanských uskupení. Žvanící o občanské společnosti stejně jako Havel. Přesto v politice nikdy neuspějí. Jen v liberálně pravostředových mainstreamových médiích, protože jsou v zásadě neškodní. Dominanci vlastníků neohrožují, dodávají nelidskému kapitalismu jen trochu lidskou tvář.

Dienstbier, který použil jméno svého otce, respektovaného sociálními demokraty až po jeho „protiamerickém“ diplomatickém působení v Srbsku, při první kandidatuře, ve které obhajoval pouze zbytek mandátu po jeho smrti ("volte jméno které znáte" - viz film The Distinguished Gentleman, 1992), nejspíš od pražských sociálních demokratů šanci na znovuobnovení senátorské kandidatury nedostane. Třeba proto, že o Dienstbierově nominaci jménem sociální demokracie budou rozhodovat oni „korupčníci“. Nezachoval se zrale. Neměl se tak ostře vymezovat proti Zemanovi, protože tím nejvíce rozezlil ČSSD. Zejména po prvním kole volby měl uznat porážku, vyvodit z ní poučení a respektovat vítěze, ať už si o něm myslel cokoliv. Respektovat svého předsedu. Předvolební klání se Zemanem mělo skončit okamžikem ohlášení výsledků prvního kola volby a prohlášením předsednictva o podpoře Zemana do kola druhého. Jednomyslným, jak dvojsmyslně poznamenal Zeman z tribuny sjezdu. Někteří z budoucích Dienstbierových volitelů podporovali Zemana dvacet let, někteří z nich byli i v jeho vládě ministry. Delegáti z Prahy nikdy za dvacet let, co je znám, nebyli tak motivovaní a tak jednotní, jako v Ostravě. Úkol, který si předsevzali, splnili beze zbytku. S nadšením.

„Možná by někteří přivítali, kdybych se z politiky stáhl, ale tuhle radost jim neudělám,“ sdělil Dienstbier pro server iDnes. cz poté, co se nestal místopředsedou. Možná bude někdy v budoucnu dobrým politikem. Ale v jiné straně. Ve své. Jeho snaha přivést k ČSSD voliče, kteří ji dosud nevolili, by byla chvályhodná. Kdyby neodháněla od ČSSD voliče, kteří ji dosud volí. Možná právě proto Dienstbiera chválí pravicoví mediální komentátoři. Z politiky se senátor Dienstbier stahovat nemusí, už byl stažen.

„Mladý a nadějný“ sice sdělil všem, že prohrál kvůli projevu Miloše Zemana, ale možná by si mohl připustit, že prohrál kvůli sobě. Kvůli nezvládnutému egu a víře v zákulisní mediální hry. A kvůli své podpoře Schwarzenberga a demonstrativní nepodpoře Zemana. Kvůli agresivitě při vyžadování koalice s „čistým“ bankéřem Tůmou.

Lubomír Zaorálek druhou šanci dostal. Vzhledem k flexibilitě svých názorů... Otázku Britských listů na závěrečné tiskové konferenci, zda už je po Milošově vstřícném projevu vyléčen z paranoidní představy o prezidentově pokusu stranu rozbít či jí škodit, odpověděl prognosticky. Je pln očekávání spolupráce levicového prezidenta s levicovou stranou...

Slávek Sobotka je pragmatik. Už do Vítkovic jel s neklamným tušením toho, kdo bude faktickým vítězem sjezdu. Psychicky se s tím vyrovnal předem. Ujištění i pádných otcovských rad se mu dostalo při jeho předsjezdové návštěvě provizorního sídla nově zvoleného prezidenta. Mluvil Zeman. Sobotka poslouchal. A kupodivu – poučil se. Věděl už dávno, že obhajoba chování Jiřího Dienstbier pře prvním i po druhém kole prezidentské volby by ho diskvalifikovala. Věděl to dávno. Vědělo už v době, kdy toleroval Dienstbierovy výpady vůči Březinovi, Klímovi a Hulínskému. Ale tehdy je Sobotka musel tolerovat, protože chtěl z Prahy alespoň nějaké hlasy na předsedu, a Praha chtěla Haška. Taktická se vyplatila. I proto nakonec na sjezdu neměl protikandidáta a získal tak silný mandát, jako nikdo před ním. Pokud se Sobotka naučí hrát i ideové šachy pět tahů dopředu a vytvořit poněkud reprezentativnější a dělnější stínovou vládu, snad dostane od Miloše i pověření k tomu sestavit vládu opravdovou. Po vyhraných volbách. Sociálně demokratickou vládu, vyvažující mnohdy nepřijatelné postoje KSČM hrozbou hlasování s pravicí. Protože Slávek Sobotka umí být nejen užovkou, ale i lvem. Musí ale chtít. Musí najít odvahu. Vůli k moci.

Stejně tak je pragmatikem Michal Hašek. Tomu ale musí být jasné, že kombinace Tvrdík – Buzková mezi jeho poradci není to pravé a perspektivní pro jeho politické přežití. Existence potenciálně mocenského centra v podobě Asociace krajů ale mocensky – k redefinici personálního obsazení Lidového domu a boji o pozici předsedy – využít za dva roky nedokázal. Nedokázal využít ani levolevé koalice na řadě hejtmanství k ověření životaschopnosti spolupráce s KSČM. Stal se prozatím pouze moderátorem a koordinátorem zájmů jednotlivých hejtmanů. Ti se dnes rozhodují daleko emancipovaněji, než dřív.

Hašek už není ani oním číslem 2, kterým byl před dvěma roky. Za dva roky už při podobném vývoji nebude ničím. Chovanec je také hejtman a je už Sobotkův. Přesto se nyní Hašek prvním místopředsedou stal a neměl protikandidáta. Sám ovšem ví, za jakou cenu. Jeho laciný antikomunismus sociální demokracii partnera na levici nepřinese a jemu samotnému neprospěje. Ani u Bakaly. Sobotka jasně řekl, že Bohumínské usnesení je už historické. Jen proto není důvod ho měnit. A ODS je pro velkou koalici, o které Hašek snil a která mohla nastat ještě v roce 2006 s Gandalovičem, dnes, po Topolánkově a Nečasově vládě, nepřijatelná. Možná ODS po volbách ani nebude ve sněmovně, jak jí to prorokuje Topolánek. Pokud se Benda a Gazdík obávají, že ČSSD bude chtít vládnout s KSČM, je pro voliče sociální demokracie povzbuzující k volbě této strany, ne varující.

Tou, která ale selhala jako politička i jako stínová ministryně spravedlnosti, byla Marie Benešová. Neměla chuť k intenzivnější odborné politické práci, k hlubší analýze parlamentem navrhovaných zákonů, k intenzivnější komunikaci resortních témat v médiích ani k intenzivnější odborné publikaci. Stáhla se do své advokátní praxe. Je více advokátkou, než političkou. Občasné mediální zahalekání na opozici vůči Pospíšilovi nestačilo. Proto o post přišla. K tomu, aby zabojovala a projevila se více politicky, ji nic nepřimělo. Vzhledem k nejasně slabé podpoře žen prohrála volbu zástupkyně žen v ČSSD. Jindřiška Maršová ji už znovu za SDŽ veřejně nepodpořila. A 256 hlasů delegátů, volících „protestně“ proti Gajdůškové, nestačilo. Součástí ničích kuloárových dohod nebyla.

Alena Gajdůšková, přes svou mediální plachost, je politicky inteligentnější, pracovitější a vytrvalejší. Od pověsti Špidlova ocásku v začátcích své kariéry se už dokázala emancipovat. Našla si odborné agendy, spoustu času věnovala diplomacii v Senátu, dokázala naslouchat a místy i smiřovat. Slova o potřebě ženské empatie v ČSSD nebyla na sjezdu řečena jen tak do větru. Sociální demokracie potřebuje ženskou empatii i ženskou moudrost. Gajdůšková nikdy nehledala a nevytvářela mediální konflikty ani se svými vnitrostranickými protivníky, ani s protivníky politickými. Není zavilá agresivní antikomunistka, ale rezervovaná nekomunistka. Což je legitimní pozice, i v sociální demokracii. Je obratná vyjednavačka. Bojovala a bojuje za hodnoty své a své strany, nikoliv proti hodnotám druhých. Umí naslouchat a vnímá názory druhých. Umí smířit ke kompromisu. Trpělivě pracuje na redefinici své pozice a na definici pozice ČSSD. Za sebe mnohdy nechala hovořit druhé, aniž by jim záviděla. Ale ti druzí říkali její myšlenky, které vydávali za své. To není špatná taktika. Osloví možná podobné voliče jako Dienstbier, ale jsem přesvědčen, že po sjezdu je osloví jinak. Bez nabubřelého papouškování „protikorupční“ agendy amerického velvyslance Normana L. Eisena a jeho přicmrdávačů v Praze. Netrpí disidentským syndromem, který je dědičnou nemocí. Není ničí dcerou. Netrpí nesmiřitelností bojovnice extrémního křídla. A zisk 292 hlasů (kvórum) byl pro její zvolení spočítán vyjednavači s hodinářskou přesností. Je pro ni podmínkou i varováním zároveň. Už žádný egocentrický Dienstbier, už žádný autistický a zakomplexovaný Špidla.

Nejhladší průběh měla nejen předem dohodnutá volba předsedy, ale hlavně volba Zdeňka Škromacha. Nikdo nepochyboval, že zvolen bude. Nikdo nepochyboval, že kandidovat proti předsedovi nebude, pokud nedojde k tvrdé konfrontaci delegátů s vedením. A nikdo nepochyboval o tom, že nepůjde ani do souboje s Haškem o post "prvního". Proč také? On jím de facto je. Jistota, s jakou se na politické scéně pohybuje a koriguje občasné úlety předsedy, z něj dělá pilíř sociální demokracie. A to mu stačí. Jako levicová záloha pro případ krize idejí je. A dnes už je i faktickým lídrem levé části sociální demokracie.

Theatrum mundi

Jako na divadle seděli delegáti ostravského sjezdu. Bývalá konstrukce plynojemu se na dva dny změnila na lidojem. Pravda, někomu nedošlo, že celokovová budova asi bude mít problém s mobilním signálem a wifi taky nic moc, ale problémy s připojením se nakonec vyřešily. Pouze Škromach neodesílal fotky na facebook, neboť si vybil baterii u mobilu. Navíc nádherný industriální prostor fabriky, která ještě dýchala nedávným životem, byl trochu náplastí. Jen škoda, že ta fabrika už nikdy fabrikou nebude.

Novináři směli všude. Úplně všude. Neexistující kuloáry jim vyhovovaly. Nemuseli lovit delegáty u záchodků – na rozdíl od kongresu ODS, kde byli novináři odděleni natolik neprodyšně, že mohli prakticky zůstat doma. Méně již vyjednavačům různých křídel, kteří se neměli kam ukrýt. Vztek na nemožnost houfování a vyjednávání byl takový, že se v pátek ráno dokonce řešilo, jestli kvůli tomu nenechají „sundat“ ostravského Lubomíra Zaorálka. Ale nakonec se dohodli. I bez Jardy Tvrdíka, který v té Ostravě také byl. Kdesi v hospodě. Snažil se vyjednávat v noci na pátek, ale podle všeho nepochopil, že jeho čas je už definitivně pryč. Čína volá, Jardo.
Navzdory předpovědím, že volba bude dlouhá, se nakonec ukázalo, že.... dlouhá byla. Jenže hlavně proto, že Martin Starec své vítězství na první dobrou získal až po přepočtení hlasů. Původně mu jeden chyběl. Pak se, mrška našel. Nedivím se. Kdo by tu ekonomiku strany taky po Tvrdíkovi chtěl dělat, že jo. V kuloárech se dokonce uvažovalo, co vedení udělá, když toho Starce, proboha nezvolí. Zřídí funkci manažera strany? Ale nakonec všechno dobře dopadlo.

Tedy až na toho Jiřího Dienstbiera, kterého si Slávek Sobotka tak strašně přál do vedení. A Zaorálek jakbysmet.

Ale možná by se měl Sobotka spíš zamýšlet nad příští vládou. Miloš Zeman, rocková hvězda letošního sjezdu, jasně vzkázal, že dá přednost jednobarevné vládě s podporou levicových stran. Mluvil jako socan? Nebo jako zemanovec? Spíš to vypadalo na návrat domů. Z vandru. Pro Sobotku to byla hořká pilulka a nejen pro něj. Jako prezident, zvolený lidem, se silným mandátem, přišel ten, jehož jeho vlastní strana podrazila v dobách, kdy volila i ona prezidenta. Gross má byt na Floridě, ale Zeman nezapomíná. Nezapomene nikdy. Odpustí možná.

Možná teď jen ve vzduchu visí otázka, jestlipak ještě existuje Haškovo křídlo. Mimo Buzkové a Tvrdíka. Nebude to náhodou dnes už jen Zemanovo? A nebude silnější, než to Haškovo, slábnoucí spolu s Haškem? Nedejme se zmýlit tím, že se stal zase prvním místopředsedou.

Každý sjezd má své jistoty a své novinky. Tou letošní byl fatální nedostatek kožených minisukní a leopardích sak, jakožto i kabelek s falešnými logy. Éra postparoubkovská?

Druhou novinkou bylo den po sjezdu úmrtí antikomunistického sociálního demokrata, spoluzakladatele Klubu angažovaných nestraníků, poslance za obnovenou ČSSD a OF a předsedy Sněmovny lidu Federálního shromáždění Rudolfa Battěka. Ve volbách předsedy obnovené sociální demokracie na sjezdu v Praze-Břevnově v lednu 1990 neuspěl, pak byl ze strany vyloučen za její rozvracení (vyloučili ho ještě před příchodem Zemana) a založil si „konkurenční“ Asociaci sociálních demokratů. Ta podle očekávání fatálně neuspěla. V letech 1991 až 2001 byl Battěk předsedou Evropského hnutí v České republice, o kterém jste nikdy neslyšeli, ačkoliv existovalo. Zemřel ve věku 88 let.

Éra postparoubkovská

Paroubka a jeho cestu do pekel egománie nikdo nevzpomněl. Nikdo ale příliš nevzpomněl ani program strany. Pouze členové stínové vlády se pochválili. Pokud jde o ekonomickou část programu, začnu trochu odtažitě. Pár dní před sjezdem se uskutečnila v Parlamentu konference k výročí vzniku družstevního hnutí v českých zemích. S projevem tam vystoupil Lubomír Zaorálek.

V jeho projevu zazněly ty nám dobře známé teze, jak sociální demokracie podporuje družstevní hnutí, o jeho významu – prostě – máme vás rádi a sociální demokracie a družstva jedno jsou. Projev skoro jak z učebnice.

Jenomže po jeho skončení se přihlásil jeden zvědavý posluchač s dotazem, jak to sociální demokracie s těmi družstvy vlastně myslí, že on v dokumentech připravovaných na nadcházející sjezd nenalezl ani jednou zmínku o podpoře družstevnictví, dokonce ani jako slovo samotné. A Zaorálek měl vymalováno...

Vzpomněl jsem si na mnohomluvnost Zaorálka v době bombardování Bělehradu, když tribuny pražského sjezdu roku 1999 obhajoval NATO a zvěrstvo Američanů jako logický boj proti tyranům za hodnoty demokracie, zatímco já jsem psal omluvný dopis básníkovi Djoko Stojiciovi, poslednímu jugoslávskému velvyslanci v Praze. Vzpomněl jsem si na mnohomluvnost Zaorálka v době, kdy zval na další sjezd „přítele z USA“, válečného zločince, bývalého náčelníka NATO, amerického generála Wesleyho Clarka. Jaroslavu Foldynovi bylo na blití. Vzpomněl jsem si na mnohomluvnost Zaorálka v době protestů proti radaru v Brdech. Zeptal jsem se ho tehdy před televizními kamerami, zda ČSSD vypoví smlouvu s Američany, pokud se dostane k moci. Zeptal jsem se třikrát. A Zaorálek se třikrát pokusil mnohomluvně vymluvit. Všem bylo tím pádem jasné, že nehodlal nic říct. Nepovedlo se mu to. Všichni pochopili, že ČSSD je v jeho pojetí stranou appeasementu. Tento termín (francouzsky apaisement) označuje pacifistickou politiku z 30. let 20. století, kterou symbolizovalo hlavně ustupování agresivním stranám. Praví wikipedie. Hnutí Ne základnám pak Paroubka a ČSSD k odpovědi donutilo. Zaorálek byl zapomenut. Dnes je zapomenut radar. Nyní je, díky Slávku Sobotkovi, Zaorálek stále místopředsedou a má ambice být ministrem zahraničí. Třeba už konečně pochopí, že i slova mohou být činem. Levičák, který si na levičáka jen nehraje, musí žít tím, co říká. Nežvanit jen, byť by byl sebelepším rétorem.

Vezměme si další tezi ze sjezdu – Sobotkova sociální demokracie nebude měnit současné kalouskovské sazby DPH. Proč ne? Proč potom její představitelé tolik proti jejich zvyšování protestovali? Jaký byl smysl těchto protestů? Jenom snaha být v opozici za každou cenu? Copak tímto vyjádřením nepřiznali, že jim vlastně současná – nesmyslná a ekonomiku poškozující výše DPH především pokud jde potraviny – vyhovuje? Co vlastně chtějí na současné politice vlády kritizovat? Jak?

Parazitování některých zaměstnavatelů na zaměstnancích

Na závěr sjezdu pak při vystoupení členů stínové vlády zazněl široce medializovaný výrok Jana Mládka, v němž řekl, že OSVČ parazitují na zaměstnancích. Jako stínový ministr financí za sociální demokracii. Přesná citace tohoto výroku v tuto chvíli není důležitá. Protože se jej zmocnila média a ten dnes již žije svým vlastním životem.

Ten výrok byl neomalený a neuvěřitelně hloupý. Právě on se stane tím poselstvím sjezdu široké veřejnosti – vedle toho, že nebyl zvolen Jiří Dienstbier do vedení sociální demokracie. Poselstvím sjezdu společnosti se stane výrok o živnostnících jako parazitech. To se ovšem moc povedlo....

Teď se budou všichni ze sociální demokracie omlouvat, svolávat tiskové konference a vysvětlovat, že to bylo míněno jinak, že je to vytrženo z kontextu, že vlastně mají živnostníky rádi atd. atd. Není to poprvé, co Mládek svými výroky takto uletěl... Vzpomněl jsem si na to, když na vedení komplexu národohospodářských komisí ČSSD, kterého jsem se účastnil, Mládek chtěl vyškrtnout požadavek na Tobinovu daň, zdaňující spekulativní kapitál. Prý je nesmyslná a nerealizovatelná. Dnes tu samou daň prosazuje Evropská unie. Tehdy se o úletu náměstka ministra financí nikdo nedozvěděl. Před rokem na akci v Senátu uváděla levicová ekonomka Ilona Švihlíková jako zásadní opatření donucení nadnárodních firem platit daně ze zisku v místě provozovny, tj. tam, kde zisky vytvářejí. Mládek si tenkrát ťukal na čelo. Dneska je to hlavní agenda EU i v rámci G20. O její důležitosti svědčí dopis tří ministrů financí (UK, SRN, FR) ve Financial Times a agenda OECD. Problém Mládkova posledního výroku ovšem problémem zůstane a bude ještě mnohokrát použit jako citát v předvolební kampani proti ČSSD. Sociální demokracii může konejšit, že za dva dny si média najdou zase nějaký jiný skandál.

Nicméně abych nebyl nespravedlivý – stále zůstává problém sémantický: jak jinak než jako parazitismus nazvat to, že „živnostník“ samoživitel platí na zdravotní a sociální pojištění daleko méně, než zaměstnanec? Důchod ale mít chce přinejmenším stejný. Sociální dávky také. I když s menší pravděpodobností, že je bude potřebovat. Systém je ovšem prozatím solidární. Má přestat být? Zlikvidujeme zákoník práce a nahradíme ho švarc systémem komplet? Kdyby Mládek nebyl Mládek, řešil by tyto otázky komplexně. V odborné diskuzi. Třeba s odbornými týmy odborářů. Nebo na odborné konferenci s členy tripartity. Naslouchal by. Jeho výrok, vytržený z tohoto komplexního chápání sociální spravedlnosti a naplňování společné kasy státního rozpočtu, byl neomalený a hloupý. Nikoliv obsahem, ale formou.

„Naší vlajkovou lodí je progresivní daň z příjmů fyzických s horní hranicí 38 % z hrubé mzdy a zrušíme zároveň tzv. superhrubou mzdu; daň z právnických osob zvýšíme z 19 na 21 procent, v některých sektorech (telekomunikace, elektronika) dojde také k dalšímu navýšení daňové zátěže. Druhý pilíř musíme zrušit či alespoň marginalizovat. Jednou z priorit bude boj proti švarcsystému -- respektive parazitování některých zaměstnavatelů na zaměstnancích. Zavedeme registrační pokladny a podpoříme to loterií, jako na Tchaj-wanu,“ řekl Mládek doslova.

Neřešené otázky

Další otázkou, která přeroste v nedaleké budoucnosti v palčivý problém, je otázka existence či neexistence více zdravotních pojišťoven a možnost privatizace zdravotnictví Chrenkovým Agelem. Má na ni sociální demokracie odpověď? Je připravena na sloučení zdravotní pojišťoven jako na Ficově Slovensku? Chce to? Chce tvrdý konflikt státu s nejmocnějšími podnikatelskými skupinami? Má Sobotka tak mocné koule jako Jánošík Fico? Pokud dojde k realizaci konceptu omezené péče, bude to krach sociálně demokratických idejí.

Další tušenou konfliktní rovinou je otázka vztahu státu a ČEZu. Otázka dostavby Temelína a garancí státu. Otázka koncových cen elektřiny nejen pro podnikatele, ale i pro domácnosti.

Poslední otázkou je i transparentnost aukce kmitočtů LTE. A spotřebitelské ceny telekomunikací, dosud skoro největších v Evropě. E-ekonomika, závislá na vysokokapacitních sítích a levných telekomunikacích může být východiskem pro rozvoj "zelené ekonomiky" a může být východiskem i při očekávané migraci izraelských hi-tech firem do Česka.

Průběh sjezdu signalizuje, že sociální demokracie postrádá dnes v mnoha odbornostech kvalitní lidi a odborné oponenty vládní politice v odborné sféře, zvlášť v ekonomice. Nebo ty kvalitní odmítá poslouchat. Její vedení na klíčových místech zůstalo v podstatě nezměněné – už delší dobu se tu pohybují stále stejné tváře a nejde o jedno či dvě volební období....

Zůstaneme-li jen u hospodářské politiky sociální demokracie, pak je to zde víc než zřetelné. Především zde je ten nedostatek lidí patrný velmi silně. Proč sociální demokracie není schopna do svých řad – nikoli jako členy, ale jako členy odborných týmů přitáhnout levicové ekonomy? Proč ty daleko nejvíce potkáváme mimo struktury sociální demokracie – v Alternativě zdola, v ProAltu či jinde? Lidi, kteří zapáleně hájí sociální stát, kteří dokazují neudržitelnost současného neoliberálního systému... Kteří autenticky bez mocenských ambic diskutují o participativní ekonomice, družstevnictví a kolektivním podnikání jako komunálně komunitní alternativě po bankrotu globálního neoliberálního kapitalismu?

Je to náhoda, nebo je to systém, jak se bránit přílivu nových myšlenek do ČSSD? Nebo je to nechuť k novým myšlenkám a k novým lidem, kteří by mohli ohrozit teplá místečka dosavadních funkcionářů a reprezentantů ČSSD? Vždyť takoví jako Mládek si svá místa přece vyseděli a teď by je měli někomu přepustit? Někomu, kdo není součástí neoficiálních stranických struktur, které ovládají tuto stranu stejně jako jiné strany? Kdo čtenářů např. ví, kdo je stínovým ministrem průmyslu a obchodu v sociální demokracii? Znáte snad některého ze stínových náměstků? Existují vůbec? Četli jste někdy právě od něho nebo od někoho jiného ze stínové vlády sociální demokracie konzistentní odborné představy o jiné a lepší průmyslové politice? Obhajoval stínový ministr své názory před odborníky na nějaké nerežírované odborné konferenci? Publikoval je v odborném tisku? Co najdeme? Mlčení....

Za řízení odborného zázemí, tedy odborných komisí zodpovídal v minulých letech jako místopředseda strany Jiří Dienstbier. Že na odborné zázemí strany kašlal, je dnes vidět. Dientsbier si svůj politický osud napsal sám. Odborné komise jsou z části v úpadku, z části nefunkční. Fungují pouze některé. Miloši Zemanovi trvalo budování struktury odborných struktur čtyři roky. Byly v nich desítky akademiků, desítky univerzitních profesorů, desítky zástupců odborných vědeckých společností. Odborníci z teorie i praxe. Členové i nečlenové sociální demokracie. Teprve za šest let brainstormingu byla struktura přibližně čtyř set expertů schopna napsat kvalitní a vnitřně konzistentní dlouhodobý program ČSSD. Zveřejněn byl v roce 2000. Patnáctiletý horizont, který pro tuto studii byl určen, za dva roky skončí. Je na čase zhodnotit pohled do budoucnosti a poučit se z těch částí programu, které se nepodařilo naplnit. A z těch, kde se vývoj ubíral jiným směrem. Provést důkladnou resortní i meziresortní analýzu. Analyzovat zejména nové geopolitické a globálně ekonomické faktory. Znovu vybrat a definovat týmy pro program s horizontem 2030, stínové ministry určovat nikoliv politicky jako odměnu pro věrné, byť neschopné, ale jako klíčový úkol pro schopné, pracovité a ctižádostivé. Z mluvčích odborných týmů z doby Miloše Zemana se při nástupu jeho vlády stali ministři či náměstci, vedoucí odborů státních úřadů. Ministrem ve vládě „sebevrahů“ se stal třeba předseda školské komise Eduard Zeman, v roce 2002 náměstkem jeho zástupce Václav Pícl. Buzkovou ve funkci přežil bez infarktu. Později se Pícl stal představitelem učitelských odborů a od roku 2010 je místopředsedou Českomoravské konfederace odborových svazů. V resortech, kde tomu tak nebylo, kde neusedli do křesel odborníci, panoval zmatek.

Sociální demokracii očekává, pokud neudělá fatální chybu, vítězství ve volbách. Už nyní musí ale začít intenzivně pracovat na plánu sta dní. Aby byla kvalifikovaně připravena na převzetí státu.

Nedostatek vlastních idejí v hospodářské politice sociální demokracie prozatím nyní nahrazuje tím, že přebírá většinu myšlenek, které produkuje odborné zázemí odborů. Je typické, že se k tomu, že čerpá odjinud, jednak ani nehlásí – což je možná etický problém vydávat myšlenky jiných za vlastní. Ovšem závažnější je, že myšlenky analytiků ČMKOS přebírá ČSSD způsobem, který dokazuje, že nepochopila strukturu systému a že není schopna systémového myšlení.

To bylo patrné z publikované představy, že sociální demokracie zvýší daně. A už dokonce ví přesně, na kolik procent. I to odbory někdy navrhovaly. Ovšem Vize ČMKOS říká, že nejprve je nutno – pokud jde o daně – zavést elementární pořádek ve výběru daní a teprve pak, možná, daně zvýšit. Posloupnost kroků je důležitá. Kvůli optimalizaci konečné výše daňových pásem.

Jako první krok odbory uvažovaly zavedení registračních pokladen jako nástroje na evidenci tržeb a tedy příjmů a s tím souběžně i řešení otázek lichvy a řádění exekutorů. A teprve v dalším kroku majetková přiznání.

Už ví Sobotka, jaká výše RPSN už je lichva (trestná činnost), a jaká ještě ne (ctihodné podnikání)?

Sociální demokracie si z toho všeho vybrala pouze daňovou progresi a majetková přiznání. Čerta na zdi k vyděšení zbohatlíků ODS a TOP 09, aby měli čas připravit transfer peněz. K čemu budou majetková přiznání, budou-li dál unikat desítky miliard díky tomu, že daňový systém je děravý? Že umožňuje úniky desítek miliard jenom na spotřebních daních z pohonných hmot, lihu či tabáku, další desítky miliard v DPH. Desítky miliard v odčitatelných položkách jako demonstraci úspěšnosti pánů podnikatelů...

Už kdysi v době Zemanových komisí navrhovali informatici sociální demokracie ještě komplexnější řešení – plnou elektronizaci příjmů a výdajů – bezpapírové, plně a online elektronizované účtování a následný na ně navázaný automatizovaný výpočet a výběr daní. Propojení ekonomiky počítači. Neexistovaly by daňové úniky. Neexistovaly by nezaplacené faktury a vymahači pohledávek. Neexistovali by daňoví právníci a daňoví poradci. Existovala by ale transparentnost a poctivost ve vztazích podnikatelů a státu.

Samozřejmě volat po majetkových přiznáních je možná politicky efektnější – nakonec chce to i nový prezident... Tak proč ne? Ucpat díry v děravém daňovém sytému komplexně je mnohem pracnější a chce to více práce. A není to tak mediálně populární. Naopak.

Snad ještě jednu myšlenku. Sociální demokracie již dnes ví, že v roce 2018 bude minimální mzda 12 000 Kč. Má křišťálovou kouli. A co když bude 15 000 nebo jen 10 000 Kč? A kolik bude průměrná mzda a třeba i HDP, byste nám sociální demokraté nemohli sdělit? O tom, jakými peripetiemi bude muset česká ekonomika projít v následujících letech, neví sociální demokraté nic. Ale vědí naprosto přesně, kolik bude minimální mzda.... Proč vůbec se někdo chce seriózně bavit o takovém dílčím problému? Protože výše minimální mzdy určuje řadu dalších parametrů ekonomiky.

A tak bychom mohli pokračovat i v dalších otázkách. Je však toho schopno současné odborné zázemí sociální demokracie? Takovou otázku „medvědu“ Mládkovi ovšem sjezd nepoložil. A asi také věděl proč.

Ale to, nad čím by se sociální demokracie měla zamyslet, je skutečnost, že v současnosti není schopna přitáhnout nejen více lidí z teorie, ale ani z  praxe mnoha oborů. Hlásí se snad někdo z významných podnikatelů k sociální demokracii...? Podporuje snad její program? Na to jsme na sjezdu hledali odpověď marně...

Nebuďme však na sociální demokracii příliš přísní, ani v jiných stranách to není lepší – pokud jde o to vědět, kudy dál. Čto dělať, když neoliberální koncepty rovných daní, rovných důchodů a jednostránkových daňových přiznání, slibovaných ODS, selhaly.

ČSSD selhat nesmí.

FOTOGALERIE

Vytisknout