Jedna z našich jizev

13. 3. 2013 / Marek Řezanka

Dějiny mají jednu pozoruhodnou vlastnost -- dříve či později prolomí tabu a mlčení, fakta se nakonec na povrch dostanou, i kdyby měla vyvřít jako magma či explodovat jako sopka na ostrově Krakatoa. To, o čem se dlouho nesmělo v Indonésii mluvit, to, co se po desítky let překrucovalo, bylo náhle odhaleno v plné nahotě.

Svět (především ten západní) čelí tsunami zpráv o tom, co se dělo po Suhartově nástupu k moci. Světla reflektorů konečně dopadla na genocidu "komunistů" v Indonésii (oběťmi popravčích gard se stávali i nekomunisté, kteří se někomu znelíbili, zemi ovládl strach z premanů). Premani (z anglického free man, svobodný muž) odvozují svůj původ z dávné historie, a význam tohoto pojmu se časem měnil. V současnosti tato nálepka charakterizuje gangstery, bývalé šíbry, vrahy. Lidi, kteří se sami nazývají "svobodnými" a nepřipouští si vinu. Masové zabíjení omlouvají. Vždy se najde, ve jménu čeho.

Vrazi se za své činy nestydí a neváhají různé typy poprav v dokumentu sehrát. Jsou hrdí na krutost, kterou projevovali -- a je i pravdou, že se sami po zhlédnutí některých scén diví, jak moc jsou tyto scény násilné a nakolik ukazují jejich bestialitu.

Anwar Congo aspoň připouští nějaké ty noční můry. Jiný kat, Adi Zulkadry ani to. Klidným hlasem líčí, jak byly oběti ubíjeny, ukazují místa, kde se vraždilo, chlubí se, jak přišli na nekrvavé zabíjení pomocí škrcení drátem a hned vše názorně předvádějí. Congo lituje jediného, že vraždy předvádí ve světlém oblečení. Potrpěl si totiž vždy na tmavou.

Jak tito lidé byli schopni vraždit stovky a tisíce lidí? Omluvili si to. Někdo to chtěl, někdo platil, bylo to nutné. Zemi si přece rozvracet nedáme. A komunisti jsou pro ně něco jako štěnice, něco, co je třeba rozmačkat -- a nad čím se nepřemýšlí. Vraždili s písní na rtech a v rytmu tance, opojeni směsí amerických filmů s Elvisem a akčních filmů, kde tečou potoky krve. Vyznávají sílu, krutost, moc. Vedle hudby a tance zabíjeli své svědomí alkoholem a drogami.

Kromě scén poprav pomocí drátu či sekání hlav ukazuje dokument ještě jinou rovinu děsivé skutečnosti. Uznávaný novinář, Ibrahim Sinik, se bez rozpaků přiznává, jak na zakázku shromažďoval lži o těch, kteří měli být popraveni a jak tendenčně proti nim psal.

Výmluvná je též jiná scéna z mediálního světa, kdy usměvavá reportérka točí rozhovor s "hrdiny své doby", s A. Congem a jeho druhy. Oceňuje, jak vynalezli humánnější metody vraždění svých odpůrců, a přitom nepolevovali v likvidaci nenáviděných komunistů. Anwar sklízí potlesk -- je topřece showman. I když Suhartův režim v zemi skončil, vliv premanů (gangsterů) v zemi neutuchá. Stále mají moc. Film zachycuje snahu o vymývání mozků mladé generace. Mládež pančašíly má nadále bránit zem proti "neokomunistům a všemu levicovému". Do toho se přidá ještě prvek náboženský, kdy bůh údajně nenávidí komunisty, a je zde zřejmě jedno, zda je to bůh muslimský či křesťanský.

Propaganda je všudypřítomná. Svou vypovídací hodnotu má i záběr, kdy A. Congovi vzdává písní hold herec znázorňující jeho oběti a děkuje mu, že je poslal do "ráje".

Vrazi žehrají na novou "demokracii", že je chaotická. Vysmívají se mezinárodnímu právu s tím, že dějiny píší vítězové. Cítí se být vítězi.

Během Suhartova režimu MMF často nazýval Indonésii "ekonomickým drakem". Zdejší ekonomické reformy se měly stát výkladní skříní pro celou oblast jihovýchodní Asie. Média šířila obraz moderní ekonomiky, dynamické společnosti.

Barevné kulisy ovšem pobledly, ekonomický drak se ukázal být krvežíznivou saní spoléhající na možnosti korupce a klientelistického systému.

Snímku se podařilo vykreslit prostředí, kde se k moci dostal slovy K. Marxe "Lumpenproletariat" a kde společnost ovládaly strach a bezprávnost určité skupiny obyvatelstva. Tato část společnosti byla zbavena své lidské důstojnosti. Velmi bídné postavení zde dosud mají etničtí Číňané.

Dokument se soustředí především na postavy vykonavatelů poprav (Místy se i divák může tragikomičnosti sledovaných figurek zasmát, jako když se škrcení oběti na chvíli odloží s tím, že je čas na modlitby. Přitom divákovi ale dochází nestvůrnost celé vraždící mašinérie.), odhaluje jejich myšlenkové pochody, jejich snahu se na stará kolena legitimizovat. Přece i ten západ musí pochopit, že na jejich činech není nic špatného -- a že kromě těch stovek a tisíců vražd by ani kuřeti neublížili. Zveřejněním studijního materiálu, k němuž dali souhlas, však na sebe upletli bič. "Neohrožení" se konečně začali bát. Novinář a vydavatel Sinik je vyřízen. Jeho noviny již nejdou na dračku. To nic ale nemění na skutečnosti, že pozůstalí obětí nemají v Indonésii nadále možnost otevřeně o těchto zločinech mluvit, natož se dožadovat nějakého vyšetřování. Mnohdy se vůbec nedozví, co se s jejich blízkými stalo.

I když se pozůstalí obětí v dokumentu nevyskytují, jejich utrpení na nás promlouvá skoro v každém momentu filmu. Zapalování domů, vyhánění dětí, zabíjení. To vše vrazi předvádějí jako pekař pečení housek a mluví o tom, jako by komentovali ligový fotbalový zápas.

Tento ostrůvek indonéských dějin dokládá, jak po sebedelší etapě tmy si světlo najde svou cestu. I když jeho jas může bodat až nesnesitelně.

Je to ovšem jenom jedna z četných jizev studené války, doby, která poznamenala současný svět a jejíž plody sklízíme dnes a denně. Idi Amin, Mugabe, Pinochet - seznam jmen podobných představitelů by byl velice dlouhý. Aspoň se můžeme zamyslet nad podobami totalitních systémů, můžeme se děsit z následků mediální manipulace i ovlivňování myšlení veřejnosti, můžeme si černobílé vidění světa značně upravit.

Je otázkou, kam dále se bude indonéská společnost ubírat. Je možné, že se Indonésie začne rozpadat a že ještě dlouho potrvá, než se všechny staré frustrace a deprivace přetaví v něco nového, pozitivnějšího. Než většina občanů získá zpět svou lidskou důstojnost.

A co vzkazuje sám tvůrce filmu?

"Někteří diváci by si přáli slavnostnější zakončení filmu, kdy chrabrý boj za právo a spravedlnost vyústí ve změny v rozložení moci, kdy nastoupí tribunály pro válečné zločince a budou hájena lidská práva. Dojde na reparace a veřejné omluvy. Jeden film však k takovýmto změnám vést nemůže. V každém případě jsou pro nás přání diváků inspirací a děláme vše pro to, abychom vrhli světlo na nejtemnější kapitoly jak lokální, tak celosvětové historie. Zároveň poukazujeme na cenu slepoty k utrpení, prospěchářského jednání a na neschopnost regulovat lačnost některých skupin po moci. To není pouze příběh Indonésie. Je to příběh o nás všech."

Způsob zabíjení (Joshua Oppenheimer, Dánsko, 115 min), nejlepší filmem 15. ročníku festivalu dokumentárních filmů s tematikou lidských práv: ZDE ZDE

Vytisknout