Požehnej mi, Ultimo, aneb Babička po chicánsku

4. 3. 2013 / Karel Dolejší

Proč tolik hněvu? Anaya ve snaze objevit a vynalézt vlastní identitu Hispanoameričana žijícího v oblasti původně mexického Jihozápadu USA (Američané označují spoluobčany mexického původu jako chicanos a v oficiálních průzkumech United States Census Bureau je pro ně spolu s ostatními Hispánci vyčleněna zvláštní kategorie, vedle samostatné příslušnosti k "bílé rase") zkombinoval řadu heterogenních kulturních prvků, zejména ovšem španělský katolicismus s indiánskou spiritualitou. Domov na malém městě v Novém Mexiku, tradice etnika žijícího půl tisíciletí v úzkém kontaktu s původním obyvatelstvem, řada převratných změn, kterým v době 2. světové války a po ní muselo toto dlouho izolované prostředí projít - to vše podnítilo vznik Bildungsromanu, v němž se životním průvodcem malého Antonia Máreze y Luny stává jeho porodní bába a místní curandera (léčitelka, šamanka) jménem Ultima.

Když je Antonio svým způsobem zklamán katolicismem, Ultima mu ukáže cestu k indiánské spiritualitě, k léčení a pomoci potřebným. Antonio se účastní Ultiminy léčitelské praxe a dlouze s ní rozpráví; postupně pochopí, že nejde o to, aby si vybral jednu z možností mezi odlišnými náboženskými a rodinnými tradicemi, ale aby z toho všeho sám vytvořil něco nového a svébytného.

Přísní američtí dohlížitelé ovšem nepovažují Anayův román za vhodný pro děti, neboť místy obsahuje i sprostá slova, násilí a sexuální narážky. Proto i v titulcích traileru, který si můžete pustit níže, naleznete upozornění, že film je vhodný teprve pro "děti" od třinácti let.

Je otázka, zda se "nevětšinový" film Požehnej mi, Ultimo v České republice vůbec objeví v širší distribuci. Vždyť tu přece nemáme téměř žádné chicanos ani lidi s nimi sympatizující. Mnozí Češi se dnes úzkostně obávají o svou národní identitu, jak znova předvedli v prezidentské volbě, a vyhýbají se konfrontaci s jinakostí dokonce i tehdy, zastupují-li ji osoby dávno mrtvé. Etnické vyčištění českého prostoru během 2. světové války a po ní vede řadu lidí k zahleděnosti do problémů českého rybníčku a nemají ponětí dokonce ani o tom, jak se žije v ostatních "postkomunistických" zemích. Ve svých (v mezinárodním měřítku) stále ještě banálních problémech spatřují někteří porušení nejvážnějších ustanovení mezinárodního práva a odmítají si připustit, že dělají z velblouda brontosaura. Proč by tedy měli mít zájem o jakýsi filmový příběh malého chlapce hispánského původu?

***

Jak upozornil například John Michael Greer, na Jihozápadě Spojených států tiká časovaná bomba. Je to způsobeno zejména faktem, že USA sice kdysi dokázaly tuto oblast na Mexiku vojensky dobýt, zavedly však v tomto křehkém aridním regionu stejný kolonizační model jako v klimaticky odlišných východnějších oblastech - a tento model založený na intenzivním zemědělství využívajícím umělých závlah zde během několika generací tragicky selhal. Dnes je zde pro převážně anglosaské kolonisty velmi obtížné pokračovat v tom, nač jsou zvyklí, a udržet si navyklou životní úroveň. Naproti tomu původně mexické obyvatelstvo těmito problémy netrpí. Nejen že bylo po dlouhá staletí zvyklé hospodařit bez energeticky náročných technologií a bez pomoci z hlavního města, ale je také celkově skromnější a odolnější. A nejde jen o to, že Anglosasové po vyčerpání zásob spodní vody postupně odcházejí, zatímco chicanos po generace sžití s limity prostředí zůstávají. Postupně z Mexika přicházejí další kolonisté a ani jim nečiní obtíže se tu uživit. V některých oblastech už je angličtina jen sekundárním jazykem a referenčním bodem místních médií není hlavní město státu ani Unie, ale sousední stát za jižní hranicí. Vojenské vítězství nedokázalo dlouhodobě zajistit kontrolu nad územím, kde "státní národ" nechce a neumí žít v mezích toho, co je tu dlouhodobě únosné.

To už by ovšem dokonce i Čechy snad mohlo zajímat trochu více než vyprávění o mluvícím duchu řeky a čarodějné sově.

***

Zatímco za "Velikou louží" toynbeeovský vnitřní proletariát na základě své schopnosti přežít v prostředí postupně získává další a další půdu pod nohama už i ve sféře vysoké kultury, etnicky vyčištěná česká společnost s uměle homogenizovaným národním vědomím zdánlivě setrvává v dusném klidu. Nejprve se Češi zbavili Rakušanů, pak Židů a Němců, nakonec i Slováků. Ale i to jim bylo málo, pročež navrch z vlastní národní tradice vyloučili všechno katolické a kanonizovali extrémně úzkoprsý "pokrokový" výklad národních dějin. Ten neumožňuje žádné odbočky ani "cesty zpět", zbyla v něm jen povinnost "činit zase další rozhodný krok vpřed", i kdyby cesta, po níž se jde, ve skutečnosti již vůbec nikam nevedla. Teď se dokonce zdá, že někteří hodlají ve jménu zachování tohoto výkladu opět prosazovat tupý návrat ke konkurenčnímu výkladu západního civilizačního metanarativu, jenž selhal už v roce 1914. Velmi to připomíná pasáže vystříhané z původní verze Coppolova filmu Apocalypse Now!, které se odehrávaly na francouzské gumovníkové farmě v Indočíně za vietnamské války. Francouzi v debatě u večeře přiznají všechny porážky svého koloniálního projektu od 2. světové války přes Vietnam, Egypt až po Alžírsko, ale ve vzájemných hádkách o podrobnosti všichni trvají na tom, že právě tuto kolonii kdesi v Kambodži musejí teď za každou cenu hájit dál. Jejich neúspěchy v nich jen utvrzují oddanost naprosto neměnnému imperiálnímu projektu, nedokážou se z porážek ničemu naučit a všechny do jedné připisují nikoliv skutečným vlastním chybám, jež by mohli napravit, ale údajné zradě jiných, kteří měli na věci odlišný názor. Také v případě Čechů vede vynucovaná názorová homogenita k podobnému zaslepení, které neschopnost uvažovat vydává za zásadovost a rozhodnost.

Češi dnes také nemají žádné Ultimy, žádnou tvůrčí adaptaci starších, dostatečně plastických tradic. Živá tradice byla přece dávno vykuchána a zglajchšaltována, nadělali z ní normované řízky v trojobalu servírované v závodní kantýně. Když premiér hovoří o závislosti českého státu na Německu, která je minimálně v době mezi zavedením liturgické latiny a panováním Karla IV. vcelku mimo pochybnost, je mu spíláno, že se odchýlil od kanonizovaného Jiráska. Není prostě kam sáhnout. Dnešní stařešinové leda tak smíchají komický mytologický koktejl z ideologické omáčky historicky nejhorší etapy minulého režimu a z popisu každodenního života v dobách, kdy se už sice dalo jakžtakž slušně žít, jenže oficiální ideologii zase už téměř nikdo nevěřil. Vlastně se nostalgicky oslavuje hybrid v podobě "reálsocialistické" konzumní společnosti zavedené po západním vzoru za Chruščova (Dohnat a předehnat!), který se ukázal být nekompatibilní se systémem centrálního řízení hospodářství převzatým z tzv. válečného komunismu. Mimo jiné i pro své konzumní cíle začal bývalý východní blok zaostávat ve strategických investicích a postupně ztratil kontakt se Západem, jenž kdysi ekonomicky skutečně "doháněl", i když nikdy "nedohnal a nepředehnal". Máme se tedy prý vrátit k čemusi, což už jednou zkrachovalo, ačkoliv systémové příčiny krachu nepominuly.

Co nelze napasovat na Prokrustovo lože kanonizovaného výkladu národních dějin, to je zde vždy označeno jako "reakční", "fašistické", případně též "postmoderní" (zejména těmi, kdo o postmodernismu ve skutečnosti vědí starou belu). Hovoří se o údajně všeobecném odmítání autorit, ale že nemá žádnou cenu uctívat autority natvrdlé a zaslepené, že to leda škodí, to už jaksi nepadá v úvahu. Česká tradice se mezi lety 1918-2012 do značné míry stala monokulturou - a sdílí tak veškeré výhody i nevýhody s monokulturami zemědělskými či lesnickými. Vnitřní variabilita byla zredukována na minimum kvůli maximalizaci produktivity za určitých velmi úzce vymezených podmínek. Když se však podmínky mění a monokultura se ocitá daleko od svého optima, má jen minimální šanci adaptovat se a přežít, zatímco méně glajchšaltované kultury mohou nalézt v "nadbytečné" vnitřní zásobě diverzity prvky, které jim zajistí úspěch.

***

Nevím, zda bude český protipól románu "Požehnej mi, Ultimo" jednou napsán ukrajinsky, vietnamsky, romsky nebo německy. Vidím jen, že se do sebe zahledění Češi nehodlají učit z cizích ani z vlastních chyb, ale naopak touží dotáhnout všechny své fatální omyly až do hořkého konce.

Vytisknout