Žehrání na "okupaci" ČSSR v srpnu 1968 je jen výmluvou slabosti, pohodlnosti a podlosti

15. 2. 2013 / Filip Mahďák

Přiznejme si to již konečně na rovinu. Skutečným okupantem této země nebyl východní blok vojsk Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu, který přece neudělal nic jiného, než jen poměrně mírně reagoval na logické ohrožení celistvosti sféry vlivu, jenž byla na základě různých bilaterární dohod mezi dvěma tehdejšími světovými hegemony USA a SSSR, v rámci jasných hranic, již dávno před ukončením Druhé světové války pevně v Evropě ustanovena.

Skutečným okupantem této země nebyl okupant vnější. S tím to český Švejk dokázal vždycky nějak skoulet.

Skutečným okupantem této země (a to snad již od Bílé hory) byla a dosud stále je ta samá banda nadšených kolaborantů, udavačů, alkoholiků, prospěchářů a podvodníků, co jen stále, po momentální změně zájmu a rozložení sil mocností, dovedně převléká barvy, hesla, ideologii, sliby a kabáty.

Skutečným problémem Čechů je, jak špatně a s jakou neúctou se po celou tu dobu chovají k sobě navzájem a jak špatně a s jakou neuvěřitelnou neúctou se chovají k této zemi.

Mafie (rodiny) křivých a bezohledných kolaborantů co jsou ve vztahu ke svým okupovaným českým bratrům a sestrám vždy papežštější než papež. Nejdříve těch kolaborantů s ruským okupantem, udavačů, prospěchářů a normalizačních komunistů, ruku v ruce s organizací drábovské tajné policie. A následně pak těch kolaborantů s nadnárodním kapitálem, přicházejícím do Čech po sametu uchramstnout všechno, co není přivázané.

Mafie psychopatů a zvrácených charakterů, schovávajících plundrování této země a ničení lidských osudů nejdříve za přátelskou pomoc ruských zachránců té jediné pravé cesty k budování vyšších forem společenského soužití v jakémsi mytologickém socialismu a vyprázdněné komunistické plky a následně pak za plky o demokracii a volném trhu, který to za nás všechno, ale opravdu už všechno, jen co si děti opět zhasneme, vyřeší.

Po čtyřicet čtyři let nedělají Češi nic jiného, než jen že pod známým heslem "kdo neokrádá stát okrádá svoji rodinu", ve skutečnosti okrádají navzájem jeden druhého.

Či v lepším případě strčí hlavu do písku svých zábaviček, zahrádky, autíčka, propagandovize, volby zlatého slavíka, chatičky, žranice, karet, mimomanželského poměru či dobrého pivečka etc. a raději dělají, že nic nevidí a ke společenským zlořádům hrdinně mlčí.

Tahleta česká kolaborace, novodobě dokonce i s vnitřním kolonizátorem v podobě českých kmotrovských, postkomunistických, exekutorských, politických, korupčních etc. mafiích a jejich přisluhovačů. Terorizování vlastních bratrů a sester, se stává pomalu tím nejvýnosnějším a nejtradičnějším českým řemeslem, aspirujícím na honorování královským glejtem cechovním, či metálem státním plechovým. Však si jich už navzájem, zdatní tovaryši a mistři tohoto prastarého českého řemesla, rozdali.

Zpět však do roku 1968.

O nějakém přestupování z východního bloku do západního na konci šedesátých let, tedy právě ve chvíli, kdy se tyto mocenské bloky začaly pevně ve svých základech ustavovat, či o zřízení jakési utopie československého Švýcarska na tehdejší třecí ploše mocenských vlivů, se tak akorát mohlo zdát po patnácti pivech ve tři ráno, jako vždy do své vesmírno nesmírné důležitosti zahleděnému, českému Švejkovi, když usnul u rozjařeného jarního hospodského stolu.

Nepleťte se ovšem prosím. My mladí vás dědové a báby, tátové a mámy, máme za to ze srdce rádi.

Milujeme vás a všechny ty vaše - naše, české, krásné knihy, filmy, muziku, divadlo, básničky, ideály a sny nové vlny Pražského jara a všechno to co s ním bylo spojené a co mu předcházelo.

Nestyďte se prosím za to a mluvte o tom víc, ať si vás můžeme ještě více vážit a nechat se vaším tehdejším nadšením inspirovat i dnes.

Milujeme to vaše New Age. Milujeme vaše kopretiny nevinnosti ve vlasech. Jsme rádi za to jak daleko jste tehdy dohlédli. Jsme i moc rádi, že jste si to tehdy s plna hrdla a srdce užili. Jsme hluboce hrdí na své předky, hledající svobodu, hledící přes věky do dalekého budoucna ke hvězdám, tam do těch nádherných krajin kde místo štěkání samopalů hraje tisíc klarinetů, tam kde jsou lidé svobodní, nelpí na majetku, tam kde bude zase člověk člověku jednou člověkem.

Přejeme vám to ze srdce, ale zároveň vlastně i trochu závidíme, jak jste se mohli tehdy na poměrně dlouhou chvíli cítit opravdu svobodní a co všechno hezkého jste mohli tehdy spolu udělat a také mnohdy i udělali. To my už tak dnes ani na takovou malou chvilku nemáme a když se třeba přivážeme ke stromu, abychom vám zachránili ještě to málo co nám všem zbylo z té krásné Šumavy, nebo lezeme přes váš ostnatý drát zachránit vás od radaru, hned nás již peskujete, jací že to nejsme extrémisti a cože to zase nechceme ve vašem zahnívajícím poklidu způsobit, nějakou revoluci krvavou či co a mnohdy už i rovnou bijete hlava nehlava.

Přesto to budeme dále dělat, právě protože že vás milujeme.

Milujeme vás i přesto jací se z vás za těch čtyřicet let stali buřtíci, které si Karel Gott z radostí dokola opéká k obědu.

A milujeme tuto krásnou zemi. Tedy přesněji to co nám z ní tady po vašem nezájmu ještě zbylo.

A tak tedy stejně mladí jako vy tehdy, už i my dnes moc dobře rozumíme vaší tehdejší děsivé frustraci z bezmoci, neboť v reálném nastavení tehdejší Evropy a rozdělení sfér vlivu se již na jaře roku 1968 prostě jednalo jen o čisté bláznění, které si zákonitě koledovalo o studený střik a pendrek, přirozeně následovaný tak přinejlepším nějakou formou svěrací kazajky.

Ve sféře ruského vlivu a tedy pod faktickou ruskou nadvládou se československá republika přece ocitla již za války při novém rozdělování Evropy mezi vítěznými válečnými mocnostmi.

Křišťálově jasné kam patříme začalo však být v březnu 1945, po ustavení Národní fronty Čechů a Slováků, od počátku ovládané moskevským vedením nové štafety "lidové" vlády kolaborantů z KSČ v čele s Klementem Gottwaldem.

Zase se toho už tehdy mohlo dělat hodně, ale nedělalo se. Kromě obvyklého mlčení a vytahování zástupných problémů, hromadné zlodějny, rozkrádání státního majetku, majetku po Němcích a vůbec všeho co někde v tom poválečném zmatku jen tak leželo, kromě urychleného převlékání kabátů a vzájemného dohadování o nesmyslech, nedělalo se nic.

A tak jako tehdy 6. května 1945, když stála americká vojska poslušně na demarkační čáře u Plzně, neschopná díky spojeneckým dohodám a "lidové" vůli čerstvých kolaborantů napojeným skrze Košickou vládu do Moskvy, postupovat dále na Prahu a s osvobozováním se prostě muselo počkat na Sovětskou armádu. Tak i v srpnu 1968 zůstala všechna americká vojska poslušně jen kousek od místa, kde zůstala stát již dvacet tři let před tím, neboť do Československa, tak jak tomu moc dobře rozuměli všichni, tedy kromě Čechů, v srpnu 1968 nevtrhla žádná okupační armáda, ale opět jen armáda osvoboditele, jenž tu fakticky již čtrnáct let nepřerušeně v rámci spolupráce ve vojenské oblasti a Varšavské smlouvy, byl stejně neustále přítomen, v podobě výzbroje, neustálých manévrů, cvičení a všech těch rozličných "poradců a poradců poradců", pro společnou obranu socialismu, suverenity a nezávislosti říše zemí východního bloku, pod vládou Sovětského svazu v císařství srpu a kladiva železné dělnické pěsti sovětského komunismu.

Armády Varšavské smlouvy prostě zase přijely na manévry, jen trochu důrazněji připomenout své provincii, ke které vlastně říši to pořád ještě střízlivějící hlupáčci po divokém mejdanu svobody patří.

Vždyť i mnozí řadoví "okupační" vojáci se prostě jen domnívali, že zase jedou do Československa na nějaké další cvičení. Co by si také tehdy mohli myslet asi jiného, když "všechny cesty vedly do Moskvy".

V roce 1968 byl přece Československý stát stále pevnou systémovou součástí militantního uskupení Varšavské smlouvy a jedinými skutečnými politickými spojenci Československa byly právě jen a pouze tyto státy Varšavské smlouvy.

Nemluvě už vůbec o silných a složitých hospodářských vazbách celého východního bloku v rámci RVHP.

Myslet si uprostřed daného geopolitického nastavení, že by mohlo být hned zítra všechno nějak jinak, může být omluvitelné jen předchozí dlouholetou ztrátou schopností chápat a řešit věci jinak než jen pod vlivem rozličných druhů propagandy a snad i také proto, že tehdy ještě neexistoval internet, našinec se musel učit nejprve rusky a pak teprve, když měl hodně štěstí až anglicky a Honza také zrovna nemohl už nějaký ten pátek frnknout, kdy se mu zrovna zachtělo z pece, rovnou do světa.

I když vlastně ani dnes v době internetu ještě není mnohým Čechům, doslova zblblým propagandou, jasné, že si na prvním místě musejí především začít už konečně budovat dobré a nadstardantní sousedské vztahy a ne se pořád místo toho nad okolní národy povyšovat, či chovat se jako osina v evropské zadnici.

Prostě ten klasický, zaprděný, do sebe zahleděný, střed světa v české kotlince.

Ještě tu pravda byla ta spirituální vlna světla a dětí květin, šířící se zrovna tehdy po zeměkouli, co všem jen trochu vnímavým lidem na konci šedesátých zamotala hlavu vůní pravdy a svobody. Jenomže na tyhle spirituální bláboly o duši, pravdě a světlu vy matérialisti nevěříte a tak to radši vynechme a dělejte prosím jako že jste to jako nečetli, jo. Co však po srpnu 1968 s touto, pravda dost nepříjemnou, ale v žádném případě ne neřešitelnou situací, než jako třeba v takovém roce 1938, následně udělali Češi sami sobě, je jen jejich věc.

Zodpovědnost za tento marasmus, jeho následky a všechny negativní společenské tendence v činnostech českých slabochů, psychopatů, zlodějů a ignorantů, které tak peprně dnes v české společnosti od sklepa až po půdu pociťujeme, padají jen na českou hlavu.

Čekat v této stále hlouběji propadající se černé bažině na nějakou další vlnu světla, která nás z toho nějakým zázrakem vytáhne, se ovšem jisto jistě rovná sebevraždě a nezbývá nám nic jiného než už opravdu, ale opravdu, pomalu, ale jistě, ty staré struktury našich prosakujících bažin předsudků, podlézavosti, ignorance, sebeobdivování a strachu, začít odvodňovat.

Bratři a sestry - Češi a Češky. "Éto náše dělo!"

Vytisknout