Chrastění ideologických berliček při politickém školení mužstva

15. 2. 2013 / Karel Dolejší

Po přečtení prvních několika odstavců článku pana Bašty jsem chvíli přemýšlel, čím se jeho text ve své účelové ideologické černobílosti vlastně liší od normalizačních učebnic tzv. občanské nauky.

Neobjevil jsem příslovečných deset rozdílů; upřímně řečeno, nenašel jsem dosud ani jediný.

Čtyřicet procent občanů v nedávných prezidentských volbách nehlasovalo ani pro jednoho kandidáta. Třetina z různých důvodů hlasovala pro Miloše Zemana. Zbytek z těch či oněch důvodů hlasoval pro Karla Schwarzenberga.

Schwarzenbergovi voliči netvořili žádnou homogenní skupinu a stále dokola rýsovaný obrázek fňukající adolescentní fanynky s plackou na klopě se hodí leda tak ještě k dehonestaci (o kterou zde také jedině jde). Mnozí dost dají na způsoby a tak proti hulvátskému Zemanovi volili raději - bez nadšení - i chrápajícího knížete. Další volili KS proto, že si přáli, aby historicky první prezident s přímým mandátem byl spíše slabší a nepouštěl se do překopávání ústavního pořádku. Jiným vadilo Zemanovo hurávlastenectví, antiislamismus a xenofobie. Další se nechtěli dožít toho, jak s krví podlitýma očima přednese projev u příležitosti útoku na Írán. Ještě jiní považovali KS za kandidáta otevřenějšího debatě o ekologických otázkách. Atd., atd. Různí voliči měli různé motivy. Různě domyšlené nebo naopak nedomyšlené.

V podání Baštova Pramini ovšem nic takového jako diverzita motivací voličů protistrany neexistuje. Volby byly prý konspiračním pokusem podsunout obyvatelstvu homogenní výklad národních dějin pocházející z Druhé republiky. Proti tomu prý stojí organické navázání na tradici českých národních dějin. Kdyby uspěli ti nesprávní, běda, "bububu"!

Ve skutečnosti prezidentské volby nerozhodovaly "o bezprostředním bytí a nebytí" ani "smyslu dějin" tohoto státu o nic více, než kterékoliv jiné volby v minulosti. To jen běžná propagandistická strategie "my spasitelé proti apokalyptickým jezdcům druhé strany" nabrala hlouběji než obvykle v kalové nádrži nepravd a vzájemného pomlouvání. Stranící propagandě jde vždy o to, aby občané uvěřili, že konkurenční frakce politické třídy (s níž se nakonec po volbách stejně spolupracuje mnohem těsněji než s údajně vládnoucím "lidem") jim hrozí naprostou záhubou, kdežto pouze "ta naše" přináší záchranu a blahobyt. V současnosti je ovšem udržení tohoto černobílého obrazu obzvláště těžké, protože blahobyt nemůže věrohodně slíbit nikdo a chronická stagnace je všem zjevná. O to lítější boje se pak svádějí o věci dávno minulé, jejichž údajný význam je přeháněn až k nesnesení. To je případ jak Benešových dekretů, tak pomalu doznívajícího nepovedeného a opět účelově nekorektně pojatého sporu o odkaz Jana Palacha.

Jaroslav Bašta ztělesňuje svým přístupem tradiční typ politického funkcionáře, který se snaží "to masám náležitě ideologicky podat" a přes četná ujišťování o opaku se nezatěžovat zkoumáním toho, jak tyto "masy" věc samy spontánně vnímají; kdo se nepodřídí, toho vyloučíme. Lidé tohoto ražení dosud ještě nepostřehli nebo si úplně odmítají všimnout, že právě o takové ideologizující mentorování značná část občanů dávno ani v nejmenším nestojí. Věci začínají být vždy zajímavé teprve tam, kde se černobílé tkanivo propagandy roztrhne a máme před sebou věci v jejich nejednoznačnosti. Jenže právě nejednoznačnost je tím, co pro propagandisty a politruky jakoby vůbec neexistovalo.

Prázdné fráze o zkažené mládeži zmanipulované k podpoře pravice s jejím "reakčním výkladem" národní dějinné mytologie jsou ovšem vítanou náhražkou zkoumání skutečných příčin toho, proč se česká levice postupně stává pro mládež stále méně přitažlivou. Tyto příčiny jsou zrovna tak generačního jako kulturního charakteru, nicméně nebude je možno nikdy konkrétně poznat, pokud se vina za chybu v komunikaci stereotypně připisuje pouze jedné straně, totiž té mladší. Pokud jde o Jaroslava Baštu, on osobně je v této věci nepochybně součástí problému, nikoliv jeho řešení. Jemu je totiž "vše předem jasné", odlišné názory jsou hodny leda onálepkování a zašlapání do země - a s takovým postojem se prostě nedá vést konstruktivní diskuse mezi svéprávnými dospělými lidmi v žádné civilizované zemi světa.

To že Bašta svůj propagandistický dort navíc přizdobil i sprostými urážkami na mou adresu jen dokresluje, v jak zoufalé argumentační nouzi se ve skutečnosti se svým pochybným podnikem nachází.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 15.2. 2013