Intervence v Mali a přízrak alžírské války

22. 1. 2013 / Karel Dolejší

Před několika dny začala narychlo improvizovaná francouzská intervence v Mali. Navzdory spekulacím o koloniálních úmyslech Paříže má tato vojenská akce celkem solidní logiku "hasičského zásahu" - tedy alespoň v danou chvíli. Centrální vláda v Bamaku je aktuálně příliš vojensky slabá (dohromady má tabulkově i se zálohami něco přes 12 000 mužů pro zemi o rozloze přes 1,2 milionu čtverečních kilometrů, tj. téměř dvakrát větší než Afghánistán), než aby dokázala sama odolat ofenzívě mobilních jednotek islamistických povstalců z hnutí Ansar Dine. Ti získali zbraně díky destabilizaci Libye a usilují o šíření militantního islámu do celé Afriky. Řadu měsíců plánovaná a OSN schválená intervence Ekonomického společenství západoafrických států (ECOWAS) se na podzim zasekla a logistická situace v Mali je taková, že po obsazení strategicky významného civilního a vojenského letiště Ambodedjo nedaleko města Sévaré v regionu Mopti povstalci by se operace stala prakticky nemožnou. Francouzi zasáhli doslova na poslední chvíli, aby zabránili obsazení letiště. Pokud zůstanou u takto omezeně definovaného cíle a co nejdříve předají práci Afričanům, může jít o úspěšnou akci. Jestliže se však do konfliktu v Mali zapletou, může se pro ně stát katastrofou a nepopulárnímu Hollandemu by mohl politicky zlomit vaz.

Strategicky vzato, intervence vlastně zabránila tomu, aby islamisté, kteří již kontrolují podstatné části území na severovýchodě země, přímo vojensky ohrožovali hlavní město Bamako. Nyní ale vše závisí na třech věcech: Zda Francouzi leteckými útoky povstalce skutečně zbaví manévrovatelnosti jejich jednotek a získají tak dostatek času, zda se intervence ECOWAS navzdory některým sporům mezi členskými státy konečně rozhýbe (včetně nejasností ohledně financování) a zda centrální úřady v Bamaku naleznou také politické řešení, které by islamisty z Ansar Dine definitivně politicky izolovalo. Pouze to první může Paříž přímo ovlivnit a závisí to na taktických schopnostech jejích jednotek. Vše ostatní je víceméně mimo její kontrolu.

Nalézt politické řešení směřující k izolaci islamistů by teoreticky nemělo být příliš složité. Většina obyvatelstva není z vyhlídek na zavedení práva šaría nijak nadšena a hlásí se k daleko umírněnějšímu súfismu. Ansar Dine se navíc po počátečním spojenectví znepřátelila s iredentisty z převážně tuarežského Národního hnutí za osvobození Azawadu (MNLA) a vládě by tedy stačilo domluvit se s nimi na kompromisu, který by zahrnoval regionální autonomii. V Mali před loňským vojenským převratem existovala celkem solidní dvacetiletá tradice demokratického vládnutí a prostor pro dialog by byl, pokud o něj vláda projeví skutečný zájem. Může se ovšem také stát, že se teď pokusí problém "řešit" zatažením Francouzů do konfliktu. To by byla zřejmě katastrofa pro obě strany.

Momentálně jsou možná Francouzi v Mali populární, dějiny poválečných protipovstaleckých tažení jsou však celkově smutným čtením. Kromě téměř nepřetržité řady neúspěchů tabulkově silnějších interventů také ukazují, že počáteční popularita interventa nikdy nemá dlouhého trvání. Nějaké ty "vedlejší škody" při francouzském bombardování a nadšení se rychle vypaří. Francouzi nemohou za vládu v Bamaku vyhrát její občanskou válku. Podobné konflikty mají šanci ustát pouze místní jednotky a aby i to vůbec bylo možné, politici musejí formulovat politické řešení, které konfliktu nakonec ulomí hrot. Bez toho se zatím nepodložené strašení dalším Afghánistánem či Alžírskem může velmi rychle stát realitou. A to i kdyby EU pošťuchovaná z Paříže schválila jakkoliv gigantické výcvikové programy pro maliskou armádu.

Další věcí je postoj ECOWAS. Jestliže se regionální mocnosti probudí a začnou pracovat na tom, aby bývalé kolonialisty z Mali rychle vyprovodily a s problémem si poradily vlastními silami, věci se mohou vyvíjet dobře. Pokud by se však ukázalo, že paralýza ECOWAS trvá, vyhlídky na ukončení konfliktu se budou dále zhoršovat.

Dlouhodobé angažmá Francouzů v Mali by nezbytně přineslo přibývající počty obětí jejich vojenských aktivit a rostoucí nepopularitu. Jejich zásah dává smysl, jen pokud znamená získání času pro resuscitaci ECOWASu a nalezení politického řešení. Jestliže by tyto základní podmínky splněny nebyly, nehledě na všechno ostatní by Paříž měla veřejně prohlásit, že tedy udělala vše, co bylo v jejích silách, a urychleně se stáhnout.

Ostatně stejné podmínky by měly platit i pro případnou českou účast ve výcvikové misi EU, o níž se v posledních dnech stále více hovoří.

Afrika - bohem i lidmi zapomenutý světadíl | Libye
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 22.1. 2013