Prezidentská volba jako válka symbolů

23. 1. 2013 / Milan Valach

Málokdo skutečně hodnotí roli jednotlivých kandidátů na prezidenta v dosavadním politickém vývoji České republiky. V mediálně vytvářených obrazech nejsou fakta důležitá. Obraz nese emocionální náboj, oslovující podvědomé postoje příjemců. Takže ani oni sami často nevědí, proč se rozhodují tak či onak a zdůvodnění hledají pro svá rozhodnutí až dodatečně. Ovšem ani toho si nejsou a ani nechtějí být vědomi. Otřáslo by to jistotou, s níž přijímají svá rozhodnutí, museli by si přiznat to, co chtějí zatajit i sami před sebou. Totiž to, že od volby prezidenta očekávají volbu spasitele, dobrotivého krále, který nás všechny zachrání.

Igor Němec, když před lety analyzoval Masarykovy pojmy vztahující se k demokracii, poukázal na podobnost situace po r. 1918 a po r. 1989.

"Pro nás jsou to záležitosti značně podobné těm, které prožíváme. Vždyť také po delší době nesvobody zřizujeme suverénní demokratický stát. Masaryk tehdy, po pádu rakousko-uherské monarchie, nabyl zkušeností, jež později shrnul do věty aktuálně platné i dnes: "Lidé utlačení, nesvobodní, porobou deformovaní stanou se ne lehko a ne obratem ruky svobodnými i duchem" (Čapek: Hovory, s. 196), Vedle chmurného dědictví zdravotních i jiných jevů oslabení (Masaryk, Světová revoluce, s. 540) je to právě psychické založení oněch lidí deformovaných porobou, co ztěžuje budování demokratického státu. "Musíme odvyknout starším zvykům politickým, to jest všem druhům a formám násilnosti", tak zní Masarykova výzva, aktuální i dnes, i když on jí vysvětluje smysl hesla Odrakouštět! (Masaryk: Světová revoluce, s. 541)". ZDE Masarykův termín "odrakouštět se" v sobě nese více významů. Jeden z nich je však v kontextu současné prezidentské kampaně zvláště aktuální, a to ten, který poukazuje na nutnost zbavit se lokajské mentality. Až to dokážeme, bude pro nás volba prezidenta jen (!) volbou úředníka státu, služebníka občanů a ztratí onen patriarchálně -- monarchický nádech, který dnes má.

Odhalení této hlubinné vrstvy našeho nevědomí nám teprve umožní vznést zásadní otázku: Co je naším cílem, co si vlastně přejeme? Bez odpovědi na ni, nejsme schopni říct, co je pro nás dobře a co špatně. A nejsme schopni hodnotit ani politiku, ani politiky.

Skutečně si přejeme, aby rozhodovali jiní o nás, aby nám vládli? Pak je volba jasná. Karel Schwarzenberg se v poslední televizní debatě vyjádřil jasně. Přímá demokracie je pro Českou republiku nevhodná.

Skutečně věříme, že stát má podporovat vlastnické elity a doufáme, že jednou budeme patřit mezi ně, a když ne, tak že alespoň podle ideologie prokapávání něco z jejich bohatství kápne nakonec i k nám? Věříme, že nezaměstnanost je důsledkem osobní neschopnosti a lenosti a musí být trestána formou nucených neplacených prací? Pak volíme představitele současné vlády a předsedu jedné z vládních stran Karla Schwarzenberga.

S Milošem Zemanem je to složitější. Řada jeho výroků ukazuje na blízkost k americké zahraniční politice. Na druhé straně sice dnes mluví o podpoře přímé demokracii, ale bude se tak chovat i po svém případném zvolení? Nikdo neví. Celý tento problém ukazuje na zásadní nedemokratičnost současného systému. Politik, který se uchází o hlasy voličů, slíbí cokoliv. Po svém zvolení však není ničím vázán k tomu, aby své sliby splnil. Bez institutu odvolatelnosti politika hlasy voličů kdykoliv, bez uzákonění obecného referenda, jímž bychom mohli zrušit jakékoliv rozhodnutí politiků, parlamentu i prezidenta, je volba vždy skokem do tmy.

Miloši Zemanovi je ale vyčítána i řada věcí, které počítají  právě s výše uvedenou selektivní pamětí. Korupce a přímé rozkrádání státního majetku nemají kořeny v opoziční smlouvě, ale sahají mnohem dále do minulosti. Největšího rozsahu dosáhly tyto jevy v devadesátých letech v souvislosti s privatizací a "tunelováním" dosud státních podniků. Tyto astronomické přesuny majetku byly umožněny i tzv. bankovním socialismem, který byl ukončen až s jejich privatizací za vlády M. Zemana. Stejně tak jako mýtus se jeví teze o opoziční smlouvě, která měla údajně umožnit korupci, tedy něco, co zde již dávno bylo, a to tím, že vyřadila kontrolní roli opozice.

Tuto iluzi považuji za zvlášť nebezpečnou. Opozice má totiž stejné zájmy jako momentálně vládnoucí strana -- dostat se ke zdrojům a využít je ve prospěch vrcholných představitelů. V tomto jsou zájmy stran, všech stran, totožné. Skutečnou kontrolní funkci nemohou mít z tohoto důvodu funkcionáři politických stran, ale jen přímo občané prostřednictvím nástrojů přímé demokracie.

Tedy opoziční smlouva z r. 1998 za současný rozklad politického systému opravdu nemohla a v tehdejším kontextu byla racionálním řešení politického patu. Psal jsem o tom v Britských listech již před více než deseti v tomto článku:

Opoziční smlouva - vrchol nemravnosti!?

Překvapivé řešení povolebního patu v r. 1998, známé jako opoziční smlouva, vyvolává stále vášnivé reakce na straně jejích odpůrců. Na první pohled se to zdá být logické. Dohoda mezi hlavními oponenty je něčím více než překvapujícím a z hlediska voliče snad i podvodným. V poněkud černobílém zjednodušení můžeme říci, že hlasoval-li jsem pro ČSSD, hlasoval jsem tím současně i proti ODS a naopak. Opoziční smlouva a následný "toleranční patent" jsou pak podvodem na voličích, jejichž jediným motivem je touha po moci bez ohledu na ideje a programy zúčastněných stran.

Proti tomuto výkladu můžeme ovšem postavit úvahu o reálných možnostech volby. Na jedné straně ČSSD, která získala ve volbách nejvíce hlasů, ale nikoliv zase tolik, aby to stačilo na ustavení samostatné vlády. V této situaci nabízí ČSSD straně KDU-ČSL rozsáhlé ústupky, včetně místa předsedy! vlády. Avšak ani spojení těchto stran nestačí na parlamentní většinu. Potenciální spojenec US představuje v této situaci dogmatickou stranu odmítající jakoukoliv spolupráci (a to včetně byť i jen tolerance vlády v parlamentu) jak s ČSSD, tak i s ODS.

Situace se zdá neřešitelná, snad s výjimkou suspendování parlamentních postupů a ustavení úřednické vlády na způsob vlády J. Tošovského. Pokud by k něčemu takovému došlo, dostal by český volič nepřehlédnutelný signál o své nekompetentnosti a o nefunkčnosti demokratických postupů. Jediným řešením situace by pak byl zásah moudré autority, v tomto případě prezidenta Havla. Ať již by byly úmysly prezidenta v tomto případě jakékoliv, výsledek takové operace by byl neštěstím pro demokracii. Jediným, kdo by se radoval, by byli příznivci autoritářských forem vládnutí, kterých má naše republika až dost. Vedle KSČM zde nesmíme zapomenout na monarchistické hnutí tzv. Českých dětí, kteří nedostatek veřejného ohlasu a idejí nahrazují přízní vlivných a velice movitých osob.

Opoziční smlouva se mi pak jeví jako jedině možné demokratické východisko ze situace. K tomu je nutno dodat jednu podstatnou věc, kterou politici čtyřkoalice neradi slyší. ODS a ČSSD spolu hlasovali jen ve 3%! schvalovaných zákonů. Faktická spolupráce v parlamentu se tedy nekoná, či přesněji, koná se jen v několika málo případech společného zájmu.

Předpokládáme-li, že obě tyto strany jsou demokratické (nyní nezáleží na tom, jestli tomu tak skutečně je), pak jejich voliče většina věcí rozděluje, ale přece jen je spojuje zájem na zachování demokracie. Opoziční smlouva a následné, většinou nepřátelské chování těchto stran v parlamentu, se za těchto okolností jeví jako naplňování společného cíle - zachovat rozhodující vliv voleb na utváření moci v České republice.

To ovšem neznamená, že jsem s touto situací spokojen. Nemohu se ale ubránit podivu nad energií, s níž je pronásledována opoziční smlouva politiky čtyřkoalice, např. takovým Petrem Pithartem, přičemž jen jaksi mimochodem procházejí kolem afér nesrovnatelně většího významu.

Chceme-li se již dívat na politiku optikou morálky, jak to činí ráda právě čtyřkoalice, musí nás především zarazit následující skutečnost. Za předcházejících vlád došlo k neuvěřitelnému rozkradení státního majetku ve výši stovek miliard korun. Jen poslední odhady peněz ukradených z IPB hovoří o částce v rozmezí 50 až 100 miliard korun. Pro názornost uveďme, že to znamená, při dolním odhadu, 5000 Kč na každého, včetně kojenců a důchodců. Ale to je jen zlomek toho, co bylo ukradeno při budování kapitalismu v Čechách ve jménu jeho "prvotní akumulace". Na tomto neuvěřitelném zločinu se s ODS podíleli i zakladatelé a lídři Unie svobody, KDU- ČSL a ODA. Jen politicky naivní Češi mohou pak uvěřit morálním frázím, tak často plynoucím z jejich úst. Jejich pravým účelem je ovšem zamaskovat politické a finanční zájmy, skutečné to motivy jejich jednání.

Takto rozdané karty naší politické scény je skutečně obtížné zamíchat nějak zásadně jinak. To rozhodující řešení asi nespočívá v rukou politiků, ale v rukou občanské veřejnosti, především v jejím podstatně razantnějším vstupu na politickou scénu. Tento abstraktní požadavek se okamžitě stává konkrétním, když si uvědomíme, že demokratickými prostředky pro tento vstup, jsou jednak decentralizace moci, jednak implantace takových nástrojů přímé demokracie jako je iniciativa a referendum. Avšak takovéto "dary" nikdy nepřicházely shora, ale podobně jako všeobecné hlasovací právo, byly vždy vybojovávány nátlakem zdola.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 23.1. 2013