Ostalgie, aneb Sen o demokratické zlodějině

7. 1. 2013 / Karel Dolejší

Někteří si věci právě zmíněné již nepamatují - zřejmě jim brání horlivost vyvolaná nepochybně zcela autentickým morální rozhořčením nad zkažeností dnešní doby - a někteří si to ani pamatovat nemohou, neboť to nezažili. Proto také nezbývá, než ilustrovat vousatý reálsocialistický bonmot "I když všichni kradou, nikde nic nechybí" několika konkrétními příklady.

Nejprve je třeba předeslat, že to co popíšu se netýkalo padesátých let, kdy reálně hrozilo vězení na základě pouhého svědectví o křivém pohledu na obraz velkého Stalina, o zlodějině ani nemluvě. O něco liberálnější časy se začaly rodit v letech šedesátých a systém dosáhl dokonalého půvabu teprve v deziluzívní době posrpnové.

Ti, kdo "za Husáka" pracovali např. ve stavebnictví, si přitom dosti často nakradli materiál na vlastní dům, případně na dům svých dětí atd. Po jistou úroveň byla krádež "ze státního" v malém považována za soukromou záležitost, "protože to tak dělají všichni a jestli zrovna ty jsi blbec (=máš něco proti), nebudeš si proto na nás vyskakovat". Jakmile kradení dosahovalo vyšších rozměrů, bylo nutno se o lup dělit, směňovat ho za jiné statky a služby s těmi, kdo přikrádali jinde, či platit si politickou ochranu. Ale v zásadě mohli krást všichni, i když určitě ne libovolným způsobem a v praxi také nikoliv všichni stejně a bez rizik. Dělníci opouštějící obuvnickou továrnu u brány riskovali náhodnou prohlídku zavazadel, zda neobsahují odcizenou obuv. Byla to sázka a hrozila mj. i jmenovitá skandalizace, takže právě tento způsob rozkrádání nepatřil k nejideálnějším. Přesto byli přenašeči nezaplacené obuvi chytáni znovu a znovu. Je jisté, že valná část z nich neměla zrovna vysoké mzdy a po pár letech monotónního robotování u pásu mohli často se zničenými klouby skončit doživotně v invalidním důchodu, ale to už je poněkud jiná kapitola. Zde se prosím vede úvaha o zlodějině.

Nostalgici, kterých jsem jen já osobně už napočítal desítky, se vesměs rozplývají nad výše popsaným stavem všeobecného a rovného práva rozkrádat, jak by se jen mohl renesanční snílek nadchnout nad ztělesněním Morovy Utopie. Je to jejich třídní instinkt - nikoli snad moje zlomyslná interpretace - co zde výslovně zdůrazňuje, že jim kapitalismus sebral právo krást a udělal z něj privilegium bratrstev kočičí pracky.

Výzkumy psychologů ukazují, že většina lidí má selektivní paměť v pozitivním ohledu, tzn. pamatuje si z minulosti spíše to dobré a potlačuje vzpomínky na věci problematické či špatné. Často se tedy lze setkat s těmi, kdo vzpomínají na výhody minulého režimu: Na bezplatné zdravotnictví (často s podmazáváním personálu, jinak hrozilo zanedbání), bezplatné školství (využívané bohatě k ideologické indoktrinaci, vzpomíná třídní nástěnkář, a s privilegovaným přístupem a postupem politicky prověřených na vysokých školách), dotované potraviny (jejichž kvalitu nebyl počátkem 90. let problém rychle překročit směrem vzhůru, nicméně dnes už jsme ji dávno překročili podruhé, tentokrát směrem dolů). Přidává se k tomu přirozená tendence stáří projektovat do doby mladosti a zdraví jakousi údajnou idylu. Nicméně existují i tací, co klidně i v tomto případě projdou Jírovcovým testem ušlechtilosti a zcela bezelstně a na rovinu přiznají, že se jim na minulém režimu líbila zejména právě všeobecná zlodějina. Zdá se mi, že takových postupně přibývá. Ale budeme bojovat proti korupci. Myslím to upřímně, zdraví váš Standa Gross.

Jsem přesvědčen, že budoucí historikové s odstupem nějakých padesáti let od období "mezi Václavy" (od amnestie Václava Havla do amnestie Václava Klause) a bez dnešních směšných ideologických mustrů budou mezi "komunismem" a "postkomunismem" nacházet spíše mnohé kontinuity než diskontinuity. A nakonec jim dokonce přijde jen logické, že když politicky a vlastně i ekonomicky zkrachoval průběžně financovaný systém rozkrádání, začalo se s privatizací zlodějiny do rukou vybraných. Někdo musel z kola ven, když se už místo výnosů rozkrádal kapitál.

Tito historikové možná dokonce pochopí i skrytou intenci Klausovy amnestie, která ještě jednou, na úplný závěr dějin vytunelovaného českého státu, velké i malé zloděje postavila symbolicky na stejnou úroveň.

Vytisknout