Peníze a iluze

8. 1. 2013 / Petr Fiala

Protože peníze zaujaly pozici boha, klíčovým společenským děním se stal proces jejich převodu, kterým asi nejčastěji je akt koupě a prodeje. Nejde totiž již jen o prostý převod vlastnictví, jako tomu bylo v minulosti, ale také o přesun dané věci ze světa věcí profánních do světa věcí sakrálních, resp. quazisakrálních. (Prodejnost pak vystupuje jako důkaz sakrálnosti věcí.)

Všimněme si, že oproti tradiční křesťanské hierarchii hodnot je ta dnešní právě obrácená: Zatímco dříve byly peníze pokládány za něco nečistého a obchod jako takový za něco přinejmenším podezřelého, v současnosti je tomu právě naopak.

Jak jsem již uvedl, prodejem se věci symbolicky očišťují, místo aby se znečišťovaly, zbavují se své záporné povahy, neboť prodej se stává znamením úspěchu, a tedy posvěcení.

Namísto hierarchie posvátné/darované (nejvyšší) - běžné/prodejné (nižší) - odpad (nejnižší) vzniká hierarchie běžné/prodejné, a tedy posvátné, resp. quazisakrální (vyšší) - neprodejné, a tedy odpad (nižší), kam spadají i věci původně posvátné.

První stať začínala popřením tvrzení, že svět nevyhnutelně kráčí směrem k úplné komercializaci a tvrzením, že "kdyby to byla pravda, prostitutky by byly naším předvojem..." Současně ale i uznáním, že k jisté změně dochází. Tuto proměnu lze velmi dobře ilustrovat proměnou umění z dob, kdy ještě umění existovalo - od 18. století se klíčovou postavou stává prostitutka. (Myslím, že to lze nejlépe doložit v literatuře, ale asi by se našlo dost příkladů i jinde.)

Dnes, v době globalizace, jde o proměnu celosvětovou - nic už se netýká jen ČR nebo jen Evropy! To, že si jsou lidé těchto posunů vědomi, lze ilustrovat na jazyku.

Užiji příklad z Číny - tak v pevninské Číně je termínu siao-ťie, což je na komercionalizovaném Tchaj-wanu zdvořilé označení pro mladou ženu, tedy 'slečna', rozuměno jako prostitutka.

A naopak, ta-lu žen, což by mělo podle slovníkového překladu znamenat 'člověk z pevniny', tedy vlastně 'pevninský Číňan', na Tchaj-wanu znamená spíše hlupák nebo zkrátka člověk, který neví, jak to chodí...

Současně je třeba upozornit, že společnost i nadále peníze z některých oblastí vylučuje - jde hlavně o oblast mezilidských vztahů, ať už veřejnou (politiku), nebo soukromou (rodinnou sféru). To ovšem význam peněz, jak jsme jej výše popsali, nepopírá, ale naopak, potvrzuje jej.

Stát, který se oddělil od církve, vytvořil církev novou, jejímž nejvyšším orgánem je národní banka. Moc této církve je symbolická i faktická současně; je založena na víře v měnu, která z tohoto důvodu už nemusí být podložena zlatem nebo čímkoliv jiným.

Věřící jsou ovládáni prostřednictvím materiálních podmínek svého života. To se děje prostřednictvím práce. Rozhodování o tom, co prací je a co jí není, se stalo v tomto procesu klíčovým, dokonce významnějším než údajně trhem daná cena práce. Snaha o uzurpaci tohoto privilegia - rozhodovat to tom, co prací je a co jí není - je podstatou komunistických revolucí. Jak je dnes ovšem zřejmé, tato uzurpace nebyla úspěšná.

Pro současnost je důležité, že vztah práce a peněz zmizel, to navzdory tomu, že pan Klaus káže pravý opak, a není žádná naděje, že by mohl být obnoven. To má svoji příčinu: příčinou tohoto stavu je, že kategorie práce se natolik zkomplikovala, že práci už nelze nijak definovat. Co nelze definovat, nelze ani uzurpovat.

Vztah mezi prací a odměnou se obrací - zatímco dříve práce generovala odměnu, dnes odměna vytváří práci. Prací je tak jakákoliv legální činnost, která přináší peníze. Vida, pomyslí si čtenář, tak přece definice! Jde 1) o činnost, která je 2) legální, a 3) přináší odměnu. Jenomže taková definice je příliš obecná na to, aby na ní bylo možné vystavět jakoukoliv teorii.

Peníze jsou tedy tím, co mění činnost v práci. Namísto 'kdo nepracuje, ať nejí,' platí 'to, že někdo jí, je důkazem toho, že pracuje'.

Proces, který jsme právě popsali, postihuje celý svět - vše se stává nepodstatným, jen jevem nového boha, kterým jsou peníze. Ty jsou spočitatelné (a taky se běžně počítají). Tím se dostáváme k matematice: Představa, že matematické principy jsou natolik objektivní, že se zdají být projevem samotného boha, pochází přinejmenším od Pythagora. Teprve dnešní doba ale přenesla prostřednictvím peněz tyto představy do reality.

Protože finanční církev užívá matematiky, její moc se zdá být naprosto objektivní. Objektivitou pak církev splňuje požadavky osvícenské filozofie, zdá se být zcela racionální. To, že jde pouze o zdánlivou objektivitu a zdánlivou racionalitu, to vzhledem k užití matematiky uniká pozornosti. Ti, kteří na tuto skutečnost upozorní nebo kteří si dokonce dovolí nežít podle jejích přikázání, se z jejího hlediska dopouštějí hereze. Jako s heretiky je s nimi poté taky nakládáno!

Vytisknout