Nechceme škrty zadarmo

29. 11. 2012 / Marek Řezanka

"Kredibilita znamená důvěru. Důvěra ve finanční politiku vlády je nesmírně důležitá. Vážím si všech svých kolegů, se kterými jsem v anketě uveden, lehké to nemá nikdo z nás," vyjádřil se k výsledkům ankety Kalousek, a neopomněl všem svým odpůrcům ukázat virtuální ukazováček (Jen mě nenáviďte, jen mě proklínejte, já jsem ovšem jednička, a ani mi to můj jmenovec z ODS nemusí připomínat).

Může být nejdůvěryhodnější evropský ministr financí zároveň tím nejméně důvěryhodným? Záleží samozřejmě na kritériích, která se berou v potaz. Pokud odmyslíme roli M. Kalouska v aféře kolem nefunkčních padáků, v kauze V. Parkanové ohledně letounů CASA, kde tento důvěru budící dobrosrdečný muž střídal bílou a rudou podle síly svého emočního projevu na adresu policie, "emérikn" společností a nenáviděného Lessyho, pokud zapomeneme na selhání ministerstva financí ve věci kontroly alkoholových produktů (metylová kauza), pokud odmyslíme nereálné odhady pana Kalouska v případě vývoje HDP a nevadí nám obří díry ve výběru daní (o jeho celkové daňové koncepci nemluvě) -- pak snad mu i můžeme věřit. Můžeme si být například stoprocentně jisti, že z jeho dílny vzejdou zaručeně takové návrhy, které střední a nižší vrstvy společnosti pocítí znatelně. Hra, kde se těmto vrstvám příjmy snižují, a jejich výdaje rostou, nadále pokračuje a hledá se magický bod (nikoli G), kdy už to zkrátka nepůjde dál. Ve fyzikální terminologii bychom mohli hovořit o bodu varu.

Chytrá Horákyně a padouch Rath

Pokud se ale ministr financí (potažmo celá Nečasova vláda) chlubí výsledky pofiderní ankety, mělo by se dodat i "bé". Totiž, že náš kabinet je rozenou Chytrou Horákyní se vším všudy, oblečenou neoblečenou. Důvěryhodně nedůvěryhodnou. Kromě chvály totiž z Evropské unie zaznívá i značně kritický tón. A ten se týká především způsobu čerpání zdrojů z evropských sýpek. Kde se v EU bere tento ambivalentní přístup k české vládě? Na jedné straně zastánci fiskálního paktu tleskají každému pastýři, který své stádo odírá k nepoznání a drží ho pěkně zkrátka. V tomto ohledu jsme profiskální až na půdu -- a nikdo nemusí mít obavu, že jsme zůstali mimo "evropský proud". On ten evropský proud totiž strhává vše sociální, rve sociální stát z jeho pracně a dlouze budovaných základů a unáší ho neznámo kam.

Zároveň ale nikoho nebaví posílat peníze do bezedných děr, černějších než duše lotra Babinského. Vytvořili jsme si tu sice evergreen, že veškeré eurodotace zpronevěřil David Rath. Čím déle ale sedí ve vazbě, tím méně lidé této písničce věří. Zvláště, když se důvěryhodnost České republiky v čerpání evropských finančních zdrojů od té doby příliš nezvýšila. Na kolikátém místě bychom asi skončili v tomto poměřování?

Jak by si v anketě vedl například exministr J. Dobeš se svými pozoruhodnými projekty Sport či Okno? "V rámci čerpání a zrychlení čerpání se chystají projekty, které jsou dle mého na hranici tunelování a mají nasměrovat prostředky ze vzdělávání do oblasti některých podivných zájmových skupin,"

kritizoval před časem Dobešovy kroky Jan Vitula z TOP09 (bývalý ředitel sekce ministerstva školství). Česká pozice.cz přinesla informaci o údajné tvrdé kritice českého ministerstva financí ze strany Unie kvůli nedostatečnému dohledu na eurodotace. "Chybí soulad evropských pravidel s národními zákony. V tomto ohledu bruselští auditoři kritizují nejasnou formulaci zákona o finanční kontrole, odklad účinnosti služebního zákona či zastavení zákona o řídícím a kontrolním systému veřejné správy. Kritika rovněž cílí na nedostatečné znalosti a kvalifikace českých úředníků-auditorů a jejich chybějící nezávislost."

Právě v tomto kontextu je zapotřebí posuzovat poslední (enormně důležité) vládní počiny, a to schválení zákona o tzv. církevních restitucích a protlačení druhého důchodového pilíře, který je přínosem pouze pro některé penzijní fondy.

Když už přijde na evropské peníze řeč, ministr Kalousek buď prohlásí, že by bylo lepší žádné takové prostředky nebrat, nebo že za vše může ČSSD, to ona ohrožuje příjem těchto nemalých finančních zdrojů (Jen se podívejte na toho Ratha).

Kdo (ne)vzbuzuje důvěru

ĆSSD však na roli smysluplné - a především důvěryhodné -- opozice rezignuje. V sobotním rozhovoru pro Právo se její předseda k tzv. církevním restitucím vyjádřil následovně: "Těžko můžeme zpětně měnit smlouvy, které budou mezi státem a církvemi uzavřeny. Těžko můžeme znovu znárodnit majetek, který bude církvím takto převeden. To bych pokládal za nerespektování principů právního státu. Určitě ale máme právo na to, abychom jednali s církvemi o 59 miliardách finančních kompenzací, které mají být vyplaceny."

V Britských listech tento Sobotkův trojný veletoč okomentoval výstižně Karel Dolejší ve svém článku Zdvořilý pozdrav z planety Rumbakoule. Jenom se tak potvrzuje stanovisko Hnutí za Přímou Demokracii, které v krajských volbách radilo odevzdávat neplatné hlasy v případě, že volič nenachází program, který hájí jeho zájmy a posiluje jeho občanská práva. Pokud ČSSD jednou jasně formulovala, že stávající zákon o církevních restitucích ohrožuje Benešovy dekrety, a může znamenat rozprodej a zašantročení českého kulturního a historického bohatství, je nepřijatelné, aby na tento postoj tak flexibilně rezignovala. Nebo už není žalob k Ústavnímu soudu potřeba? Teď je již snad prioritou strany mít s katolickou církví co nejlepší vztahy -- vždyť náklady na kampaně někdo financovat musí?

ČSSD již jednou před krajskými volbami hřímala, aby je přesvědčivě vyhrála. Tehdy šlo o poplatky ve zdravotnictví. Ty si ale tehdejší vláda uhájila -- a ČSSD potom v parlamentních volbách splakala nad výdělkem. Že by se jí tento scénář zalíbil?

Nedělají politici dobře, že ve většině občanů vzbuzují nedůvěru. Nedůvěra a popularita jsou přitom dva odlišné pojmy, a není správné je zaměňovat. Politik může přijít s krajně nepopulárním programem, přesto může být u občanů velmi důvěryhodným. Naopak, může se stát velice nedůvěryhodným i s velmi populárním programem. Co je však tragické, když je krajně nedůvěryhodným, a navrch se snaží prosadit velmi nepopulární kroky.

Vláda P. Nečase hřeší na jediné -- na absenci nástroje, který by v případě masové nedůvěry ve vládní politiku umožnil pád vlády. Jaký smysl má přechozená rezignace A. Vondry, který jako důvod uvedl své fiasko ve volbách? Porážku z voleb si přece odnesla celá vláda, tak proč by měl z tohoto důvodu rezignovat pouze jeden její ministr, jakkoli nedůvěryhodný?

Nedůvěra je závažnou chorobou, která napadá celý organismus. Nesvědčí občanům, ani těm, kteří vládnou (pokud je tedy jejich cílem prosadit nějakou politickou koncepci).

Ministr Kalousek nás ale dál bude bodrým hlasem ujišťovat, že deficit (stav, kdy výdaje převažují nad příjmy) neznamená dluh a my budeme do omrzení sami sebe přesvědčovat, že prebendy pro takzvané rebely z ODS, pochybné financování Věcí veřejných, kauzy V. Šišky, M. Dalíka či P. Drobila, vytvoření klubu LIDEM ani schválení "církevních restitucí" s pomocí pana Pekárka nemají s korupčním jednáním nic společného. U. Beck by se možná divil, o jaký rozměr může svou rizikovou společnost rozšířit. Jsme totiž svědky něčeho, co by se dalo nazvat "nedůvěryhodná společnost". Společnost, kde lidé přestávají věřit demokratickým mechanismům, kde pociťují až averzi k politickým stranám bez ohledu na jejich zabarvení a logo, kde panuje nedůvěra v právní stát a mezi veřejností se šíří skepse, že policie a soudy by se klidně mohly zrušit, nahrává volání po "osobnostech", po novodobých diktátorech, po králích a jejich šašcích. Pro demokracii nebezpečná to doba. Možná by se Ústavní soud měl co nejdříve vyjádřit k zákonu o církevních restitucích. Bonbónek v podobě výtky k institutu veřejných prací totiž získává nepříjemnou pachuť při vědomí, že není odsouzena procedura, kdy se poruší, co se porušit dá (překotné schválení zákona bez dodržení platných předpisů) -- nebo snad půjde o novou normu?

Žijeme ve společnosti, kde se stát cupuje na kusy, a kde občanům je připsána role pasivních diváků. Nemusíme ji ale přijmout. Jde výhradně o to, komu a čemu důvěřujeme a co nám (ne)stojí za jakoukoli aktivitu.

Škrty jako svátost

V krizi však nejsou pouze Česká republika či další země Evropské unie. Spojené státy americké balancují dlouhodobě nad propastí sestávající z různých forem krizí. "Fighting Fiscal Phantoms" (Boj proti fiskálním fantomům), píše: "What has changed? For one thing, the crisis they predicted keeps not happening. Far from fleeing U.S. debt, investors have continued to pile in, driving interest rates to historical lows. Beyond that, suddenly the clear and present danger to the American economy isn't that we'll fail to reduce the deficit enough; it is, instead, that we'll reduce the deficit too much." (Co se změnilo? zaprvé, ke krizi, kterou předpovídali, nedochází. Investoři vůbec neutekli od amerických dluhů, naopak jich přichází stále víc a způsobili tak pokles úrokových měr na historické minimum. Mimo tuto situaci není jasným a aktuálním nebezpečím americké ekonomice, že se nám nepodaří deficit zredukovat dostatečně rychle, nebezpečím namísto toho je, že ho zredukujeme příliš.")

Že škrty zaškrtí vše životaschopné ve společnosti -- a nastane kolaps. "Pokud jde o mě, nazrál čas, aby se ve Washingtonu přestali bát hrozivého fantomu jménem Škrt a přestali naslouchat strašidelným báchorkám těch, kteří propagují svou slepou uličku", uzavírá Krugman svůj článek.

My máme patrně strašidelné povídky rádi. Zřejmě stále věříme, že jsme v dobrých rukou a že cesta škrtů vede k branám ráje -- a ty, kteří zoufale tlučou na vrata, že již melou z posledního, bychom nejraději izolovali, aby nám naši rajskou vizi nekazili. V takovém případě doporučuji povídky Šimka a Grossmanna, konkrétně tu, jak hrdina nechce slevu zadarmo. Protože zadarmo nejsou ani ty posvěcené škrty.

Vytisknout