Diagnóza bez léčby

4. 11. 2012 / Marek Řezanka

Jaká je situace dnes? Zaniklo snad toto hnutí? Uzdravila se těžce nemocná euroatlantická společnost, nebo se její zdravotní stav ještě zhoršil? Je-li totiž zdraví Světovou zdravotnickou organizací (WHO) definováno jako soubor fyzických, psychických a sociálních faktorů, nelze pomíjet, že ty sociální (a přeneseně i psychické) jsou v Evropě i v USA vystaveny zhoubnému bujení. Kde jsou všichni diagnostici, kteří se dušovali, že krize je jenom běžnou chřipkou, na niž máme svá antibiotika, a se kterou si brzy poradíme?

Řecko stojí (bez nadsázky) před občanskou válkou. Ve Španělsku láme nezaměstnanost rekordy, co je však horší zprávou, je alarmující výše nezaměstnanosti mladých do 29 let věku. Vyrůstá nám generace bez naděje a bez víry v budoucnost? Budeme mluvit o další "lost generation" (ztracené generaci)? Jako by jich 20. století nemělo už dost.

Pokud se má pacient uzdravit, měla by být léčba zaměřena komplexně na celý organismus, a ne soustředit svou pozornost na jeden problém s tím, že přinese hned několik problémů nových. A již vůbec nelze léčit jedem. Ano, některé jedy jsou v malých dávkách lékem, ve větších ovšem zabíjejí.

Dávkování škrtů v zemích Evropské unie dávno překročilo limity, které by šlo označit za "malé". Evropská unie nejenže nemá jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku (neubránila se dělení na starou a novou Evropu), nemá bohužel ani jednotnou sociální politiku, která by vytvářela záchrannou síť pro potřebné a zabraňovala chudnutí středních vrstev.

Čínský ekonomický boom vyvolal v Evropě politické tsunami, které neúprosně mete sociální stát jako "neudržitelný koncept" a které tvrdošíjně trvá na tom, že jiná cesta není. Jak si ale představit Evropskou unii stmelenou na nespokojenosti většiny svých občanů, kteří jsou z velké části zbídačováni a kteří pro sebe nevidí v blízké budoucnosti sebemenší naději?

Navíc se zde uhnízdilo opět paradigma suverénních národních států. Harašení s prapory "národních hodnot" a "národního sebevědomí" má pouze odvést pozornost od toho hlavního. Totiž, že stávající kapitalistický systém už nic než odvolávání na obsahově prázdné fráze o "národní hrdosti" v rukávu nemá.

Co mohlo mít v dobách Winstona Curchilla či Charlese de Gaullea nějaký smysl, dostává v případě Mitta Romneyho, Angely Merkelové či Václava Klause rozměr tragický. Jako recept na současné neduhy (slabé slovo) se nabízí stokrát převařený čaj, který již dávno ani čajem není.

Co plnilo určitou funkci při národně osvobozeneckých bojích ve století 19. a v procesu dekolonizace, to již dnes získává rozměr úplně jiný, dalo by se říci protichůdný. Nebude-li Evropa schopna stát na společných sociálních principech, a budou-li jednotlivé státy hájit své "národní" zájmy, potom lze čekat pouze další otřesy a možná i nové války.

Odbory členských států se hlásí ke dni akce a solidarity Evropské konfederace odborů (ETUC) 14. listopadu za zaměstnanost a solidaritu v Evropě.

Na stránkách Interoccupy.net se v této souvislosti mj. píše: "Lidé by měli povstat proti politice úspor, která prostřednictvím škrtů vede k demolici sociálního státu, aby byly splaceny dluhy, které plátci nezpůsobili. Lidé by měli bojovat proti politice hájící zájmy úzkých skupin, které bohatnou na úkor většiny populace, zatížené škrty, které mají vést k zaplacení nelegitimních dluhů. Ty jsou nelegitimní proto, protože vyplývají ze zájmů vlivných světových finančních skupin, jimž nic nedlužíme a neměli bychom jim nic splácet."

Čím dál více se mluví a diskutuje o potřebě systémové alternativy ke kapitalismu s tím, že báze by měla být skloubením prvků demokracie a ekologické a sociální politiky (např. Attac International -- another world is possible: www.attac.org).

Recepty na současnou krizi jsou ale různé. Například čeští komunisté se vzhlédli v Číně, kde se obdivují jejímu rozkvětu a ekonomickému boomu. Ano, čínské stadium státního kapitalismu ještě na ústupu není, naopak. Nemělo by nám ale uniknout, že báze demokratických hodnot se zde nedostavila, a ani dostavit nemůže, že to je právě ta cena za zmiňovaný boom. Ale je jednodušší se upnout k něčemu, co existuje, než hledat nové, neprobádané cesty. Z těch jde vždy strach. Média si dávají pozor, aby náhodou nepřinesla něco nového z Islandu. Kromě teplých gejzírů zde bublá i něco jiného ZDE. Rodí se zde nová ústava (o tom, že nevznikala lehce, lze číst např. ZDE, do popředí se dostává nástroj obecného referenda, a to vše je podbarveno jasným odmítnutím splácení dluhů, které nenadělali občané.

Je až s podivem, s jakou drzostí ti, kdo nabádají občany ke zodpovědnosti a k odmítání principu solidarity, když jde o oblast sociální, považují za samozřejmost, že občané budou solidární s finančními kruhy, které podnikaly riskantně a naprosto nezodpovědně.

S voláním po systémové změně ale dochází i k panice vládnoucích elit. Tam, kde nastává sociální rozkol, vytváří se prostředí pro "řád a pořádek", pro nastolení "tradičních hodnot" a pro ukázání na ty "správně viníky" -- cizince, menšiny, sociálně slabé. Zbývá jen dodat -- hrrr na ně. Fašismus a národní socialismus byly směry, které se proti nadnárodnímu kapitálu neobracely (nebo jenom naoko, v počátcích), ale naopak ho bránily. A právě zde je zakopán pes, proč ani mezi totalitní režimy nelze dát rovnítko (tedy v obsahu, ve formě ano).

Nám všem nezbývá než doufat, že totalitní režimy již Evropu neovládnou. Záleží ale i na nás, nakolik budeme ochotni a schopni hájit své zájmy a svá občanská práva, a nakolik se (ne)necháme zlákat "osvícenými osobnostmi", které to přece zvládnou lépe za nás, a hlavně -- bez nás.

Vytisknout