Nesnesitelná neviditelnost bytí

2. 11. 2012 / Lubomír Brožek

Mluvím o generaci, které se později začalo říkat Osamělí běžci, a sice pro poměrně rozdílné poetiky, což je způsob osamělosti, který má věru něco do sebe a sluší se na něm pracovat, rozvíjet ho a družit se s jinými takovými osamělci, s nimiž jsem po oslavě postával před vchodem pražské kavárny Černá labuť, vedle níž, v sousedství, se kdysi, neonově záříc, otáčela nad městem Bílá labuť. Už se neotáčí. Odlétla do zapomnění, její silueta splynula s tmou, jen vytřeštěné měsíční oko dál civí na ztemnělý rám.

Bylo krátce před půlnocí, začalo přituhovat, ale nám bylo příjemně a hřejivo nejenom z vypitých sklenek. Byli jsme prostě ti nejdružnější osamělí běžci v širém okolí. Náhle jsem si všiml, že nedaleko nás, na chodníku na rozložených novinách někdo spí. Alespoň tak vypadal. Rozhodně dýchal, a tedy nebyl mrtvý. Toto byla skutečná osamělost. Lidská bytost zachumlaná v hadrech a novinách, kterou jsme zprvu ani nezaznamenali. Jako by byla neviditelná.

Kolik takových neviditelných bytostí denně míjíme, aniž bychom zvolnili krok, natož abychom se zděsili, pohoršili, anebo alespoň podivili -- a přece bývaly časy, kdy by nás takový pohled vykolejil. Mrazivá myšlenka, mrazivější než podzimní noc: Lidské bytosti nejsou neviditelné, ale mohou být slepé - tou zvláštní, sobeckou, rezignovanou, okoralou sociální slepotou.

Ano, jsme slepí, neboť jsme se nechali oslepit. A je to naše vina, naše pohodlnost, naše rezignovanost. Stali se z nás slepci, kteří sledují televizní zprávy a namlouvají si, že něco vidí, čtou noviny a věří, že se něco dočetli, zběsile pátrají na internetu a doufají, že se proklikají z bludného kruhu. Nechali jsme se oslepit těmi, kteří zatraceně dobře vědí, že slepci se lépe vodí. A vůbec nejlépe se vodí ti, kteří o své slepotě nemají ani páru, jsouce naopak přesvědčeni o své bystrozrakosti, pronikavosti vhledu a důvěrné znalosti věcí za zrcadlem.. Hledí třeba na politikův předvolební plakát a nevidí, že síťovka v jeho ruce je ve skutečnosti beznadějně vybrakovaná. Vidí jenom to, co chtějí vidět a jejich realita se tak stává vrcholnou ideologií, fantasmatem, z něhož byla vytěsněna empatie coby nezbytná součást ochrany druhu. Proto ji, kdykoliv se sobectví utrhlo ze řetězu, bylo třeba obelstít například tím, že se protivník odlidštil nějakým bizarním pojmenováním, aby už nestál člověk proti člověku, Francouz proti Němci či Italovi, ale žabožrout proti bošovi, případně makarónovi..., což přispělo k oné zvláštní slepotě, bránící proti sobě vidět člověka, ale nepřekážející schopnosti zamířit na jeho srdce.

Pravda, sociálno není pole válečné, ale takový mráz, špína a absence lékařské péče dokážou také své. Ostatně bližním už se dávno neříká ani bošové, ani žabožrouti nebo makaróni, případně rákosníci či dederóni...Obludná slova zasutá v obludáriu historie nahradila nová ve světě bez hranic a zábran. Homeless třeba, pro ty nejubožejší. Nebo socka. Ta má ještě střechu nad hlavou a i když si ve frontě na léky krátí čas úzkostným počítáním drobných, v kočárku po dětech, které odrostly a mnohdy si už ani nevzpomenou, ještě vozí malou Naději, plna starostí čím ji nakrmí, čím ukonejší ve světě nevidomých. Možná přežije. A vyroste. Když nebudeme slepí.

Vytisknout