ESM, ECB, (německý) právní stát a Evropa

2. 11. 2012 / Petr Schnur

A v Portugalsku po masových protestech obyvatel prozradil ministerský předseda, kde končí ústavně zaručená moc lidu. Totiž tam, kde začínají "kompetence" EU a MMF: vláda prý je ochotna chystané reformy přehodnotit, ovšem pouze tehdy, bude-li souhlasit "trojka".

V kontextu těchto událostí zahájil takzvaný Evropský stabilizační mechanizmus (ESM) svoji činnost. ESM má co dočinění s Evropskou centrální bankou (ECB) a s ní se bude zanedlouho zabývat Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht / BVG), který se nedávno vyjádřil právě ke kompatibilitě ESM s ústavou.

Tato událost je zajímavá hned z několika důvodů.

Jednak podobnou žalobu, kterou přední znalec ústavního práva profesor Schachtschneider podal zhruba již před rokem, německý ústavní soud poslal zpět s odůvodněním, že BVG není oprávněn projednávat záležitosti evropského práva.

Proč nyní tato změna? Možná souvisí s vlastním verdiktem ohledně ESM (viz níže), který de facto potvrzuje přímou souvislost mezi tzv. stabilizačním mechanizmem a politikou ECB.

Možná se ale nesplnila jeho naděje, že záležitost Evropské centrální banky, totiž její rozhodnutí moci neomezeně nakupovat státní dluhopisy (kromě jiného porušen Lisabonské smlouvy), přenese spolková vláda na půdu Evropského soudního dvoru (EvSD) v Lucemburku -- jednotlivé osoby k tomu nemají oprávnění.

Vzhledem k tomu, že BVG sice dal ESM zelenou, ale zároveň stanovil podmínky, které s rozhodnutím ECB kolidují, je nucen se kauzy chopit sám, pokud nechce s konečnou platností sám sebe i formálně odstavit nejen na vedlejší kolej, ale přímo do muzea institucí demokratického státu. Jeho značně omezený jednací prostor, který si sám svým byť zdráhavým požehnáním unijním smlouvám vymezil, spočívá v tom, že sice nebude moci spor rozhodnout, ale oficiálně předat soudu evropskému.

Nemálo pozorovatelů již nyní předvídá, jak věc v Lucemburku dopadne: rozsudkem v duchu politické linie "trojky".

Vzhledem k bezprostřední souvislosti obou kauz a stoupajícímu množství kritiků, kteří ústavní soud podezírají z kapitulace před politickými tlaky zrekapitulujme problematiku ESM a rozsudek BVG.

Podle Süddeutsche Zeitung by se dal jeho rozsudek stejně jako v případě Lisabonské smlouvy (LS) popsat slovy "ano, ale"' jen v případě ESM "ano" vyznělo ještě slaběji. Konzervativní Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, zůstaneme-li u etablovaných masmédií, ho komentoval ještě ostřeji.

A budiž zopakováno, že neutichají hlasy renomovaných právníků a znalců ústavního práva, kteří soudce z Karlsruhe (sídlo BVG) obviňují z politického oportunizmu, v jehož důsledku hrozí nebezpečí vytunelování nejen státních peněz, ale i demokratických institucí republiky.

Jejich obavy nejsou neopodstatněné, když si ani prezident nejvyššího soudu není jistý vlastním rozsudkem. Jeho výrok, že 'ESM s vysokou pravděpodobností (sic!) ústavu (Grundgesetz) neporuší` má blíže k politickému relativizmu než k ústavnímu právu. Podívejme se problematické body, které mají přímou nebo nepřímou vazbu na ECB.

Ústavní soud sice omezil výši sumy německého ručení na 190 miliard eur, parlament ji ale může bez referenda zvýšit. Přitom, jak již bylo naznačeno, týden před vynesením rozsudku rozhodla Evropská centrální banka (ECB) o možnosti neomezených nákupů státních dluhopisů na sekundárních trzích. Navíc má Guvernérská rada ESM nikým nekontrolovatelnou pravomoc jejich sumy podle potřeby zvýšit. V tom případě ale dává ústavní soud volnou ruku politickým stranám v parlamentu, čímž nezakrytě přesouvá vlastní zodpovědnost z roviny ústavně-právní do roviny politické, která má ovšem po ratifikaci LS jen minimální možnosti autonomně jednat. Varovné věty ústavního soudu, že se 'mechanizmus (rozuměj: ESM) nesmí stát vehiklem financování států skrze ECB odporujícím ústavě` a že 'nákup státních dluhopisů Evropskou centrální bankou na sekundárních trzích se zakazuje` nejsou v konečném významu nic jiného než politický apel bez právní závaznosti. Toto ovšem nejsou jediná zrádná místa smlouvy ESM, o které zlí jazykové tvrdí, že ji většina parlamentářů ani nečetla.

Za prvé. Pokud jeden z členů nemůže svůj závazek splnit, musí ostatní zaskočit. Pokud vypadne další, platí stejné pravidlo. Ústavní soud nic neříká o tom, zda ona hranice 190 miliard platí v tomto případě. Za druhé. BVG sice trvá na tom, že Spolkový sněm musí autonomně rozhodovat o národním rozpočtu, že se nesmí stát (citát:) 'pouhým dodatečným schvalovačem cizích rozhodnutí`. Zároveň ale tuto principiální pozici (citát: rozpočtová autonomie znamená centrální element demokratického a právního státu) relativizuje schválením fiskálního paktu. Za třetí. Smlouva ESM halí její lucemburskou instituci do husté mlhy. Ke spisům je přístup možný pouze ve výjimečných případech, její zaměstnanci požívají vůči národním vládám imunitu a jsou povinni mlčet.

Kromě další ztráty transparence v je otázkou, jak by měl parlament o něčem rozhodovat, o čem nesmí být informován? Za čtvrté. Státy, které nedostojí svým platebním závazkům, ztratí možnost o fondu spolurozhodovat. Není ovšem jasné, co se stane s těmi penězi, které již postižený stát vplatil.

Na tyto a jiné otázky ústavní soud neodpověděl.

"Maastricht I" postavil evropskou integraci na monetární základ, odstranil ekonomickou pluralitu ku prospěchu byrokraticky a centrálně organizovaného a neoliberalizmu. "Lisabon" zakotvil kvazi ústavně vedoucí úlohu globálních finančních trhů. Praktickým výsledkem je "trojka" -- koalice ochotných mezi dvěma unijními institucemi a MMF. ESM, záchranný deštník a fiskální unie nejsou nástroje intenzivní péče o zdraví členských států a jejich občanů, ba ani reálného hospodářství, ale o tučné břicho bankovního euro sektoru. O jeho trvalé a nerušené zapojení do globálních toků spekulativního kapitálu, které nesmí být ničím narušeny. Na počátku stál tzv. pakt stability, na konci ztráta rozpočtové autonomie jednotlivých zemí. V rozsudku BVG najdeme následující větu: 'Rozhodování o příjmech a výdajích je zásadní součást demokratické schopnosti sebe-utváření v ústavním státě.`. Tato klíčová slova o vztahu mezi fiskální a státní suverenitou v celkovém kontextu rozsudku nevyznívají jako jasné a sebevědomé vymezení politického prostoru ústavou, ale spíš jako výkřik bezmocnosti, jako labutí píseň berlínské Republiky. To, že ústavní soud již musí předat žalobu profesora Schachtschneidera a dalších Evropskému soudnímu dvoui, který bude rozhodovat o esenciální záležitosti Německa, nastoluje existenciální otázku po (ústavní) legitimaci státních institucí a tím pádem po jejich smyslu.

A k tomu všemu na okraj následující pikantnost. Pochybnosti o tom, zda právní stát ještě skutečně funguje, živí i rozsudek BVG z 25. července t.r., který označil spolkový volební zákon za protiústavní. V rozsudku se doslova praví, že již 'není možné déle akceptovat stav odporující ústavě`. Přitom ústavní soud protiústavní charakter volebního zákona diagnostikoval již v roce 2008. Z čeho ovšem pramení otázka legitimity vlád, které tyto unijní smlouvy ratifikovaly, a tím pádem i jejich platnost -- tedy reálné existence právního státu jako takového.

A konečný facit? Portugalský premiér konečně řekl lidu pravdu. Popsal realitu, kterou si stále nejsme ochotni přiznat a kterou politická obec z pochopitelných důvodů (pud sebezáchovy) zamlčuje: bez ohledu na zbarvení současných i budoucích vlád -- o osudech zemí a podoby jejich společností již nerozhodují národní reprezentativní demokracie, ale konglomerát nadnárodních institucí bez demokratické legitimace, kontroly a transparence. Národní demokracie se zbavily kompetence rozhodovat, zbývá jim pouze omezená možnost odmítnout. V Německu, Portugalsku a jinde. Je to ještě Evropa, do které jsme tak nadšeně vstupovali?

Vytisknout