Klausův labutí zpěv k 28.říjnu 2012

2. 11. 2012 / Václav Chyský

Dnes se rčení "labutí píseň" používá jako metafora pro pozdní vynikající dílo umělce, nebo pro vytříbenou řeč do penze odcházejícího politika.

Když TG Masaryk 14. prosince 1935 požádal ve věku 85 let ze zdravotních důvodů předsedu poslanecké sněmovny Dr. Milana Hodžu o zproštění prezidentského úřadu, zůstala z jeho abdikačního projevu v  paměti nezapomenutelná věta: "Poprosil bych Vás a celý národ československý i spoluobčany národů ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily". Měl na mysli kontinuitu svého díla. Zakládací ideje československého státu a morální hodnoty Masaryk ve své žádosti o rezignaci nespecifikoval, najdeme je však v jeho spisech a rozsáhlých publikacích o něm. Abdikační text byl labutím zpěvem Masarykova mimořádného politického života.

Masarykova republika ve své původní multietnické podobě nepřežila. Doba po první světové válce nebyla zralá pro vybudování tolerantní občanské společnosti, která by překonala nacionální egoismy nejen vnitrostátně, ale i mezi státy střední Evropy. Jako dítě první republiky si nepamatuji, že bychom sousední národy a jejich státy považovali za přátele. Tehdy ve střední Evropě, v onom residuu Habsburské monarchie, převažovala psychoza nacionální nedůvěry všech proti všem.

Ve svém posledním projevu k  28.říjnu zdůraznuje Václav Klaus kontinuitu první Československé republiky s dnešní Českou republikou, i když připouští "přerušení nacistickým protektorátem a nedůstojným područím Sovětskému svazu". Rozchod se Slováky, což byla zásadní home made diskonuita, na níž měl on sám lví podíl, přešel velkorysým mlčením.

Nacistická ideologie hrozila národu etnickým vyhubením a dlouhá perioda komunismu irreversilbně rozrušila sociální a mentální strukturu české společnosti. Byly likvidovány tradiční středostavovské rodinné podniky a zemědělství nezvratně ztratilo svoji tradiční tvář. Sedláka při kolektivizaci zemědělství nahradil předseda JZD a řiditel státních statků a po roce 1989 ho vystřídal farmář nebo anonymní tvář manažera. Pojem sedláka se vytratil.

Česká společnost se za komunismu změnila v pasivní příjemce platů závislých na straně a vládě. To byl ten nejhlubší vryv do mentálního vývoje společnosti, který pak v nových podmínkách mutoval do typu korupčního postsocialistického podnikatele a parazitárního politika.

Ve svém rozboru výsledků posledních voleb do zastupitelství krajů a do senátu chodil Václav Klaus okolo horké kaše a nezmínil pravou příčinu zesílené pozice komunistické strany. Tyto volby vyjadřovaly protest a zoufalost voličů nad marasmem české politiky. Marně jsem v Klausově projevu hledal slovo korupce, která otřásá důvěrou občanů ve státní zřízení. Bojí se tohoto slova jako čert kříže. Korupce odsunula Českou republiku podle aktuálního Indexu Transparency International na 57. místo v korupčním žebříčku. Index vyhodnotil 182 států. Nejčistší ruce mají Nový Zéland a Dánsko. Německo je na 14. a Rakousko na 16. místě. Řecko proslulé úplatností a které je na pokraji bankrotu je na 80 místě. Bezprostředními sousedy České republiky v žebříčku jsou Kuvejt, Jordánsko , Namibie a Saudská Arabie, na chvostu se vyjímají Severní Korea a Somálsko.

Místo do korupčníků a korupce, která se stala národní nemocí , se Václav Klaus zastřelil do medií a do intelektuálských skupin, "které nejsou údajně svázány žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky." Tato formulace nemá daleko do dikce totalitárních států.

Tisk a žurnalistika má okřídlený název sedmá velmoc (proč sedmá zde nebudu rozebírat, původ je dosti nejasný) a její společenský investigativní úkol je kromě dodávání korektních informací, být protiváhou tří složek státní moci, totiž moci výkonné, zákonodárné a soudní. Zkráceně řečeno: media mají za úkol kontrolovat chod státu a jeho představitele a odhalovat prvky ve společnosti, které ji ohrožují. Seriozní media jsou watch dog, který chrání obecné dobro proti zneužívání moci.

Klausův euroskepticismus je vysvětlitelný obavou, že Evropská unie omezuje jeho osobní vliv na politickou scénu republiky. Klausovu euroskepticismu podléhají méně vzdělané, nesebevědomé vrstvy obyvatelstva, které jsou vždy ochotny hledat imaginárního nepřítele za svým omezeným obzorem. Cítí se jistí jako kapři jen ve vlastním rybníku, i když je tam hodně bahna. Mladí vzdělaní lidé, vybavení jazykovými znalostmi a zkušenostmi ze zahraničních pobytů považují Václava Klause za proroka provincionalismu.

TG Masaryk žádal ve svém abdikačním textu o zachování principiálních ideí, které vložil do základu státu. Dnes po 94 letech a po přejítí mnohých "vichřic hněvu" víme, že se jemu samému nepodařilo prosadit vše co kázal a že stát, který zakládal ztratil kontinuitu, ideje a dokonce i svůj název.

Česká pasivní rezistence v rakouské Říšské radě v letech 1863 s přestávkami do roku 1879 nevedla k úspěchu. Politickou negací Evropské unie, která je receptem Václava Klause, by se Česká republika vydala do podobné slepé uličky. Pro českou mladou generaci to znamená aktivně spolupracovat se svým generačními vrstevníky na zdokonalení chodu Evropské unie a odstranovat zádrhele, která byly vloženy do jejího základu. To je sebevědomé antidotum Klausova provincionalismu a jeho labutího zpěvu. Máme li brát Klausův euroskepticismus vážně, necht nepronáší jen vágní mlhovinu, ale necht předloží české společnosti jako alternativu svůj podrobný euroskeptický program pro postavení České republiky v Evropě.

Tento článek je pokusem o částečnou odpověd na dotaz pražské studentky, zneklidněné posledními volbami a labutím zpěvem Václava Klause, kam politicky směřuje český stát a jak může mladá generace překonat současný marasmus České republiky.

Vytisknout