Ze škrabáka klasikem

31. 10. 2012 / Miroslav Vejlupek

Kolem pětapadesátky definitivně změnil žánr - povídky, novelky a dramata nahradil románem. Vyzkoušel si ho sice již v roce 1895 titulem V třetím dvoře, ale až Jakub Lén mstitel (1908) se stal literárněspolečenskou událostí. V roce 1916 přidal "škrabák", jak sebe sama co by žurnalista nazýval, Turbinu (1916), a ejhle, tu už vyrostl ve "spisovatele velkého formátu", "zakladatele moderního českého románu", tvůrce prvních takřečených "pražských románů"! V žánru románu tak zakotvil nadobro, a my neobejdeme pětici románů "pobalzakovských", vždyť tři z nich mu vynesly laureátství Státní ceny za literaturu (1920, 1924, 1927). Na již vzpomenutou Turbinu navázal veleromán Antonín Vondrejc (Příběhové básníka) (1917-18), autorův první román československý Jindrové (1921), za ním Vilém Rozkoč (1924) a navazující Řešany (1927). Proč říkáme romány "pobalzakovské"? Řada postav křtěných spisovatelovým perem vchází i do opusu jiného a tvůrce tak přichází s alternativou samého života jako románu.

Než při dnešní příležitosti přidáme k pětirománové sérii několik alespoň letmých, orientačních reminiscencí, podotkněme, že právě úspěch Antonína Vondrejce pohnul nakladatele Františka Borového k vydání spisovatelových sebraných spisů -- zahájily v roce 1921 miléniovým Nejzápadnějším Slovanem, poprvé vydaným v Ottově laciné knihovně národní (1900).

Samu románovou sérii Turbina -- Antonín Vondrejc (Příběhové básníka) -- Jindrové -- Vilém Rozkoč -- Řešany charakterizuje důmyslný sociální výběr postav a jejich znamenitá psychologická kresba. Ta Vondrejcova dokonce jako výtečná přežila mezi nejlepšími až do dnešních dnů. Sérií procházejí chuďasové (chcete-li proletáři), nadaní, ale neúspěšní umělci, drobní živnostníci, vojáci, představení maloměsta, rodina továrníkova nevydařeně reflektující formování fenoménu buržoazie a zprůmyslnění všeho, od lidské práce po člověkův životní styl.

Vytýkali mu a dosud vytýkají nevídaně tragikomické osudové vyústění dílčích motivů i příběhů celých, neslitovnou ironii, místy rozvleklost vypravěčovy řeči - do přílišných detailů nefunkčně zabíhající -, nesmířili se s jeho nahlédnutím světa jako tragické frašky, předimenzovaně zahlcené bizarnostmi. Nesmířili se s chybějící gradací děje a naopak rozostřeností hranic literárního prostoru určeného hlavním a už dávno ne takzvaně vedlejším postavám. Tušíme zde autorův skrytý vnitřní zápas s nihilismem, ale především vnímáme vliv naturalistů. A on opravdu byl posmrtně (1927) přijat a pasován literární vědou za vrcholného představitele českého (pozdního) naturalismu. A tak se jeho dalšího osudu chopila (příští) historie.

Literárně věrně, do detailů zachycené společenské prostředí předválečné i počáteční prvorepublikové vděčně přijala nakladatelství v desetiletích takříkajíc socialistických. Ale! Autoři doslovů vyprovázejících to či ono dílo na knihkupecké pulty neměli s osobností autora nijaký soucit. Fraškou se jeví být kupříkladu ta skutečnost, že "opatrovníci" si jako štafetový kolík předávali (či jeden od druhého opisovali) variace na jakési klasikovo podivínství. Spisovatel měl prý "podivný, ba podivínský talent" (Václav Stejskal, 1958), jeho tvorba "je -- sice - schopna udržovat kontakt s přítomnou literaturou -- ovšem jen -- ve smyslu téměř podivínské svéráznosti" (Miroslav Petříček, 1969) a autor sám není nikdo jiný, než "podivínský sběratel fakt" (Radko Pytlík, 1978). K té nedůstojné invektivě se už nesnížila -- čest a chvála! - Lenka Sčerbaničová (1987).

Třebaže Miroslav Petříček ještě krátce po "pražském jaru" usoudil, že autorova tvorba "uprostřed poválečného uměleckého kvasu působí outsidersky", Václav Stejskal už deset let po "únoru" podotkl (vzdor jeho prvně citovanému vyjádření), že v osobě téhož autora máme co do činění s jedním "z nejosobitějších a nejsilnějších prozaických talentů, jaké se u nás kdy zrodily". Tomu se nelze protivit.

Literární historie, sečtělá část národa i televizní diváci si Karla Matěje Čapka-Choda stále dobře pamatují. Letošního třetího listopadu tomu bude osmdesát pět let, kdy domažlický rodák (1860) své čtenáře opustil.

Vytisknout