Člověk je někdo a nikoli něco

2. 11. 2012 / Boris Cvek

Z pohledu moderního poznání, kdy víme mnoho o vývoji organismů, včetně lidí, od první buňky po smrt, se zdá absurdní mluvit o něčem, co v nás žije nezávisle na hmotě. Naopak se stále více ukazuje, jak jsme skrz naskrz hmotou a jak nás všechny možné chemické a fyzikální pochody v nás ovlivňují a... řekl bych i "determinují", kdyby to veškeré dění nebylo tak složité a chaotické, že se podobá máločemu méně než naprogramovanému stroji.

Možná je ale právě víra v duši výrazem prastaré zkušenosti, kterou získali lidé životem s lidmi i se zvířaty, že život je něco mnohem více než vykonávání fyzických funkcí, že život je postaven na prožitcích, které má někdo, k nimž se ten někdo vztahuje a díky nimž se ten někdo orientuje ve světě kolem sebe a dělá různá rozhodnutí. Smrt nás jako hmotnou strukturu zapojuje do oběhu látek, nic nezmizí, platí přece zákon zachování hmoty.

Zůstává však jakési prázdno, protože už není mezi námi ten někdo. Živý v tomto smyslu znamená být ten někdo ve vztahování se k druhým a tím, že druzí vzpomínají na zemřelé, vracejí se k tomu, co je to vlastně "být živý" a že "být živý" je něco mnohem více, než se prostě vyskytovat.

Tyto velké tradice, jako je úcta k zemřelým a vzpomínání na zemřelé, nejsou dány hloupostí nějakých zaostalých kultur, jak si myslelo osvícenství -- i když pochopitelně často degenerují v různé pověry a ohavná tmářství -- nýbrž univerzální lidskou zkušeností s tím, že člověk je někdo a nikoli něco.