BRITSKÉ LISTY UVÁDĚJÍ:

"Ztratili jsme étos vlasti a naší identity!"

2. 11. 2012 / Josef Brož

Jistě, možná působí pro někoho trochu rozbředle, je prosta vyhraněné ideologičnosti, ale pokud něco neví, přizná se k tomu, i když v jejích sděleních najdete občas i obecnou (více či méně rozvětvenou) frázi. Když jsem pomýšlel, s kým prvním bych chtěl vést rozhovor v zamýšlené sérii rozhovorů s prezidentskými kandidáty pro Britské listy, jaksi intuitivně jsem napsal právě nynější europoslankyní.

Prezidentka jako klidná síla

Bývalá ministryně Tošovského vlády, senátorka, nyní již podruhé evropská poslankyně působí i po letech přístupně, srozumitelně a stále vyzařuje tím svým neuvěřitelným klidem. Lidovci měli ostatně heslo "klidná síla" jako svůj ústřední slogan.

Nezapře v sobě lékařku: druhé pozoruje trochu jako pacienty. Když jsme se v neformálním rozhovoru bavili o jednom z jejich kandidátů, pronesla slovo "diagnóza". Je důležité vědět, že poslankyně Roithová není pouze lékař, stála rovněž v letech 1990-1998 na čele Nemocnice na Královských Vinohradech, což svědčí i o jejích manažerských dispozicích.

Možná právě proto, poněkud překvapivě, formuluje postoje, které nejsou jenom nějakým mateřským chlácholením. Její výchozí postoj je tvořen větou, které od ní nezní falešně a strojeně: "Chci vytvářet ve společnosti mosty, nikoliv ji štěpit nebo dokonce štvát." Ano, po letech klausovské štvanice na cokoliv, co neodpovídá pouze šíření lži a nenávisti, by takový člověk byl zapotřebí. A proč ne právě žena?

V symbolickém smyslu slova by sama ráda navázala na tradice Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla. Myslí to symbolicky, ale i v akcentech. Naší přirozenou rolí by mělo být prosazování lidských práv. V evropském civilizačním rámci by ráda posilovala naší roli uvnitř Evropské unie (EU), protože bychom měli být "tam, kde se rozhoduje: oplotit se ostnatým drátem nelze!" Postavení ženy v politice jistě není snadné, ale příklad z Irska nebo severských zemí ukazují, že prezidentka nemusí být pouze trpěnou výjimkou.

Demokracie v éře korupce a nepřátelství

I navzdory ekonomické vichřice, která v poslední době doléhá i k nám, stále věří, že řešením je demokracie, i když byla letos na jaře velmi znepokojena tím, co si přečetla ve veřejné části analýzy Bezpečnostní informační služby (BIS). Tu neveřejnou nečetla, tu mají k dispozici prezident a premiér.

Za zdroje korupce, která prorůstá českou veřejnou správou a byznysem, vidí vznik opoziční smlouvy, jíž předcházelo nejasné financování ODS. "Budu velmi pečlivě sledovat, jak se bude vyvíjet zakázka na Temelín," říká. Některé poslední tahy kolem obvinění z korupce ale vidí pozitivně.

Recepty na krizi nachází ale mnohem více v oblasti škrtů nebo zekonomizování našeho politického názvosloví, odkud se najednou slova kulturní, ale i étos a s ním spojená identita. Všimněte si, jak starosvětsky říká: "Ztratili jsme étos vlasti a naší identity!"

Tenhle závěr ale není k smíchu: myslím, že pokud právě toto nepochopíme, je s námi konec. Ideály i snění jsou důležité, každý ze svého života to známe. Kdo nás ale o ně připravil? Těší mne, i když je to konstatování hořké, že poslankyně Roithová se v 90 procentech neshodne s tím, co dělal na Hradě Václav Klaus.

Zdálo se mi frázovité, jak komentovala oněch "sedm kulí v Chrastavě": prezidentská kandidátka je opatrná. Myslí si, že to množství e-mailů, které dostala, ale přichází od lidí, kteří jsou ve své většině často zoufalí. Neshodneme se ale na tom, kolik jich asi může být: čekáme tedy nějakou statistiku. "Kazí se ale i vztahy mezi lidmi," připomíná ale vzápětí bez statistiky. A i lidé jsou patrně ve většině nespokojení.

A věrna svým křesťanským východiskům nejochovsky připomíná, jak se při skutečném atentátu zachoval papež Jan Pavel II. "On se za svého atentátníka modlili."

"Lidé jsou naštvaní, roztrpčení, bojí se budoucnosti a vadí jim, jak se vede stát," říká bez okolků. Ztráta vize, což opravdu, ale opravdu není slovo z klaunovského slovníku, používá velmi často. U všeho stojí ale rodina jako základ státu.

Sama se nechtěla vyjádřit, zda by si snížila svůj eventuální prezidentský plat, bylo by to pro ni asi příliš populistické gesto, ale myšlenku milionářské daně generálně neodmítla. "Je zapotřebí, aby se všichni podíleli na snižování zadlužení státu. Bohatí by se měli podílet více..."

***

Když jsem pozoroval její vystoupení na Nové scéně Národního divadla v rámci diskuse on-line Interpelací Tomáše Sedláčka, seděla uprostřed Miloše Zemana a Jiřího Dientsbiera mladšího. Bylo to symbolické. Od Zuzany Rothové neuslyšíte nic radikálního, její myšlenkový svět je utvořen z jemných přediv kompromisů a snah rozpory překonávat. Je uprostřed, nejen svým postoji, ale i slovníkem. Zatímco Zeman a Dienstbier působili jako dva kohouti na smetišti, ona se jen usmívala, a nepotřebovala mít za každou cenu poslední slovo.

Nevím, jestli je to právě ona, která se do této globální ekonomické vichřice v kalu české politiky hodí na čelo naší země. Vím ale, že bude -- nezávisle na výsledku této volby -- patřit pro mne vždy mezi lidi, kterým mohu věřit.

Není nakonec důvěra to nejpodstatnější slovo?

P. S. Jistě jsem se mohl zeptat na spoustu dalších věcí -- včetně restitucí nebo homosexuálních vztahů. Neptal jsem se, protože některé otázky mi nepřišly na mysl. Jistě si asi domyslíte, jak by asi odpověděla. Tón tohoto rozhovoru odpovídá také tomu, že se asi ve většině věcí shodneme. Omlouvám se všem, kteří v rozhovoru hledali skandál, exces nebo nějakou provokaci. Karneval se odehrává někde jinde.