"Postnacionální společnost" - nebo "postpolitická společnost"?

26. 10. 2012 / Karel Dolejší

Přibáň tvrdí, že politické katastrofy v moderní Evropě spočívají v záměně domova a vlasti, ačkoliv současně říká, že moderní stát "znamená neustálé napětí mezi vlastí a domovem". Kritizuje promýšlení "české otázky" od Masaryka až po Kosíka za některé naivní předpoklady a "konstruktivní" zásahy do výkladu. Současně poukazuje na to, jak už Masaryk se nemohl při konstrukci svého výkladu dějin ohlížet na většinové mínění, ale musel si "romanticky" vypůjčovat netypické postavy jako Karel Havlíček Borovský, protože většinová společnost dávala přednost pohodlné malé lži před zapojením do širších dějin. Politický nacionalismus, který vlast ztotožňoval s domovem, pak Přibáň řadí mezi politické teologie. Těch je podle něj třeba se zbavit: "Českost" pro něj prostě znamená regionálně specifickou realizaci univerzálních principů, konkrétní politickou kulturu, nikoli již dumání o "národním duchu" a "smyslu českých dějin".

Přibáňova elitní úvaha exulanta o nacionalismu osvětluje některé meze Masarykova "racionalismu" a kosíkovské kritiky odlidštěného byrokratického provozu, nicméně "po cestě" zahazuje kamsi do křoví jeden z motivů, proč prakticky všechny moderní nacionalismy tak či onak směřovaly k vyprávěnkám o národním státě coby "domově". A tímto motivem bylo získání loajality širokých vrstev obyvatelstva, na nichž do té doby politicky příliš nezáleželo, ve prospěch národního projektu. Národní stát neměl být "domovem" - předmětem primární loajality - proto, že si to vymyslel nějaký fantazírující intelektuál, který špatně přečetl Montesquieua. Měl jím být proto, aby se do té doby politicky zbytečný lid mohl se "svým" státem identifikovat a tak byl motivován k účasti na jeho zachovávání a rozvíjení. Aby k tomu došlo, musela být fiktivní "národní pospolitost" postavena před loajality lokální a dokonce tradičně rodinné, musela se v očích (dosud politicky ani neemancipovaných) poddaných stát čímsi neobyčejně důležitým a cenným. Tuto funkci právě zajišťoval výklad, podle nějž je moderní stát "domovem".

Nacionalismus byl ovšem na Západě postupně vytěsňován koncepcí sociálního občanství, i když rozhodně ne zcela. Sociální stát zašel tak daleko, jak jen mohl, ve snaze byrokratickými prostředky skutečně proměnit národní stát v "domov" jeho obyvatel. Tento projekt je ovšem již dlouho v krizi a náhradou za něj nebylo širokým vrstvám obyvatel nabídnuto nic. Přibáňovy úvahy po intelektuální stránce splňují všechny náležitosti, co však už ponechávají stranou a neřeší je otázka, zda a jak tato elitní koncepce vůbec počítá s účastí "obyčejných" na reformulovaném projektu národního státu v "postnacionální" společnosti.

Řečeno ještě jinak, "stát jako domov" zajišťoval mobilizaci obyvatelstva ve prospěch politických cílů elit (zcela původně projektů imperiálních a válečnických). Jestliže ale stát už domovem být nemá a současně se deregulací postupně demontuje i sociální občanství, je dosti nepravděpodobné, že by si oslabený stát nadále udržel schopnost politicky mobilizovat své obyvatelstvo. Objektem primární loajality se - tak jako v mnoha nezápadních částech světa - mohou opět stát nejrůznější kmenové, náboženské, regionální systémy kolektivní identifikace, jež národní stát původně potlačoval a zneplatňoval. Pokud bude docházet právě k tomuhle, národní elity by byly brzy prakticky neschopné získat pro vlastní projekty širokou politickou podporu těch, kdo mají stále silnější pocit, že se s nimi v takových projektech vlastně vůbec nepočítá. Pokud tento pocit potřebuje nějaké dodatečné důkazy, Přibáňův esej může být jedním z nich...

Až se tedy znovu objeví lamentace nad tím, že česká demokracie nefunguje, Češi nechodí k volbám a je jim všechno jedno, součástí mapování problému by měla být i otázka: A proč vlastně předpokládáte, že se lidé budou angažovat, když už to dávno není "jejich" stát?

Přesněji řečeno, politicko-mafiánské struktury jednající v zájmu vlastním a svých finančních sponzorů si jej dávno zabraly samy pro sebe - a v prostoru, který má stát spravovat, zacházejí s porobeným obyvatelstvem jako na dobytém území.

Vytisknout