Tanec duchů, aneb Volebním gamblerem snadno a rychle

29. 10. 2012 / Karel Dolejší

Pro čtenáře Britských listů stručně shrnuji:

• Záleží na každém hlasu - Casey Mulligan a Charles Hunter analyzovali 40 000 státních voleb v USA od roku 1898. Pouze v sedmi případech skutečně rozhodovaly jednotlivé hlasy. V unijních kongresových volbách k tomu došlo dokonce pouze jednou, v roce 1910 v Buffalu. Andrew Gelman, Nate Silver a Aaron Edlin při analýze amerických prezidentských voleb v roce 2008 spočítali, že šance, že by jednotlivý hlas volby rozhodl, byla jedna ku šedesáti milionům. V takovém Illinois už je to jedna ku deseti milionům, což se poněkud více přibližuje situaci v ČR - ale stále jde o pravděpodobnostní počty toho řádu, jaké figurují v kalkulacích šancí na výhru hlavní ceny v loterii. (Domníváte se, že tohle je silný argument? Setkal jsem se s protitvrzením, že "pouze diktátor" může argumentovat podobným způsobem a nebýt spokojen. Smiřte se tedy s osudem: Pokud nehrajete v loterii, protože jste si spočetli skutečnou šanci na výhru, jste diktátor.) - Existuje mnoho rozumnějších způsobů, jak čas vymezený pro volby strávit lépe, upozorňuje Mangu-Ward. Pokud místo toho například zpracujete volební příspěvek na svém průměrně čteném soukromém blogu, dost možná ovlivníte mnohem více, než kdybyste sami šli k urně.
• Volby jsou investicí do budoucnosti - Jason Brennan z Georgetown University v knize The Ethics of Voting (Etika hlasování) spočítal, že kdyby preferovaný kandidát ze dvou hlavních mohl v jediném roce svou politikou zapříčinit růst HDP o 0,25% a vedl pouze velmi lehce, takže jediný volič by měl 50,5% šanci zapříčinit jeho zvolení, očekávaná hodnota tohoto hlasu bude (s ohledem na všechny ostatní) 4,77 x 10^-2650 dolaru (počítáno z HDP za rok 2006). Pokud hlasujete pro třetí stranu, mizivá čísla se stávají dokonce ještě mizivějšími.
• Volby jsou občanskou povinností - Gregory Mankiw ve skandálním článku Why Some People Shouldn't Vote (Proč by někteří lidé neměli volit) argumentoval, že neinformovaní a nevzdělaní lidé by neměli být nuceni k účasti ve volbách, protože se možná nedokážou kvalifikovaně rozhodnout a masovou účastí přinesou více škody než užitku. Jenomže, říká Mangu-Ward, to se přece netýká zdaleka jen neinformovaných a nevzdělaných. Ani ti nejchytřejší často nedokážou předjímat, jaká bude politika jejich kandidáta, jak se skutečná praxe odliší od volebních slibů. Například od Obamy kdekdo ze vzdělanců očekával určitou liberalizaci postoje k drogám a ochranu občanských práv. Ani "informovaní" tedy nakonec vlastně nevěděli, pro co hlasují. Víte naprosto jistě, že by i oni neměli raději zůstat doma?
• Pokud nevolíte, nemáte si co stěžovat - Ve skutečnosti je zde argument mnohem komplexnější, jak už v polovině 19. století ukázal Herbert Spencer v Sociální statice. A není z něj úniku, ať děláte, co děláte. Hlasovali jste pro vítězného kandidáta, který vás podvedl? Chyba lávky, stejně má váš mandát a vy nesete odpovědnost za to, co dělá. Hlasovali jste pro jiného, který nevyhrál? Pak jste byli poraženi podle pravidel, nemáte důvod si stěžovat. Nehlasovali jste pro žádného, protože vám nikdo z kandidujících nevyhovuje? Pak zase nemáte právo si stěžovat. Ať uděláte cokoliv, výsledek na vás závisí nanejvýš jako vítězství v loterii - a v každém případě je v nejlepším pořádku.

Pravda je, že lidé chodí k volbám, ačkoliv jejich hlas téměř jistě na celkovém výsledku nic nezmění, hlavně proto, že je to baví; že chtějí demonstrovat svůj údajný altruismus ve vztahu ke společenství (Eric Schwitzgebel v roce 2009 zkoumal názory 569 amerických profesorů a zjistil, že v zásadě považují účast ve volbách za levnější variantu příspěvku charitě); že jde o prostředek sebevyjádření, tj. expresivní, nikoliv instrumentální akt. Jedna studie za druhou ukazují, že lidé zdaleka ne vždy hlasují v souladu s vlastními zájmy. Geoffrey Brennan a Loren Lomasky v knize Democracy and Decision: The Pure Theory of Electoral Preference (Demokracie a rozhodnutí: Čistá teorie volební preference) dokazují, že mainstreamová teorie racionálního volebního chování je neudržitelná, protože skutečná rozhodnutí voličů lze mnohem lépe vysvětlit jejich snahou o "sebevyjádření". Voliči dávají prostě mnohem víc najevo, s kým se identifikují, spíše než by hlasovali pro to, co je jejich skutečným osobním zájmem.

***

Existují nadto témata považovaná a priori za "příliš důležitá", než aby se vůbec stala předmětem volebního boje. Tato témata se předem řeší v expertních mezistranických grémiích, kam "obyčejný volič" nemá přístup a jeho hlas tu nic neplatí. Příkladem může být předvolební dohoda hlavních českých stran v roce 2006, že se americká protiraketová základna v ČR nesmí stát tématem parlamentních voleb. Jiným takovým tématem je například energetická koncepce. Zde žádná - ani iluzívní - demokracie už neexistuje. "Expertokracie" předkládá zpracovaná nealternativní stanoviska sdílená napříč politickými stranami. Volebním chováním to nelze ovlivnit. Logika situace vyžaduje jiné přístupy.

Až tedy opět uslyšíte nabádání, jak je nutné jít k volbám, protože jinak se vzdáváte vlivu, mějte na paměti, že jde ve skutečnosti o vliv srovnatelný s šancí sázejícího vyhrát první cenu ve Sportce. Nic víc, nic méně. Jestliže pro vás volební rituál z toho či onoho důvodu hodně znamená, takže vám nevadí, že takřka kterýkoliv jiný způsob ovlivňování věcí veřejných má větší dopad než hlasování, a pokud si také myslíte, že máte alespoň jakžtakž vhodného kandidáta, za nějž se zpětně nebudete stydět, tak tedy choďte k volbám. Nicméně je absolutně neudržitelné balit vlastní konformismus a osobní preference do arogantních kvazinormativních výroků, nebo dokonce pochybně šermovat špatnou volební matematikou. Rituál je rituál; může být občas i sociálně sankcionovaným postupem řešení některých problémů - ale není tomu tak rozhodně všude, v každém myslitelném případě a jednou provždy.

Vytisknout