Český Tanec duchů

24. 10. 2012 / Karel Dolejší

Osada v rezervaci Lakota Pine Ridge Indian Reservation v Jižní Dakotě nebyla vybrána náhodou. Wounded Knee představuje symbolické místo, neboť se stalo dějištěm jedné z nejhanebnějších událostí v dějinách Spojených států amerických. 29. prosince 1890 zde při zásahu armády proti táboru Lakotů došlo k přestřelce, v níž zahynulo 90 indiánských mužů, 200 žen a dětí a také 25 vojáků. Armáda celý indiánský tábor fakticky vyvraždila, mj. s použitím rychlopalných děl Hotchkiss. A proč?

Na počátku stály neodůvodněné obavy těch, kdo nedokázali pochopit, co se mezi poraženými a zbídačenými indiány děje. Pajutský prorok Wovoka založil nadkmenový náboženský kult nazvaný bělochy podle hlavního rituálu Tanec duchů. Wovoka hlásal, že mu bůh přislíbil brzké odstranění bělochů z jeho země, návrat zemřelých a nový věk svobody a hojnosti. Aby toho indiáni dosáhli, nemusejí se už snažit o porážku bělochů; mají naopak s nimi, ale i sami mezi sebou, žít v míru. Jediná aktivita, kterou musejí vyvíjet -- kromě příkladného osobního života a překonávání vnitřních svárů -- je právě proslulý kruhový tanec, který, pokud ho budou tančit opravdu všichni, uspíší návrat předků.

Někteří úředníci v rezervacích se obávali obřadů, které až na nečetné výjimky vykonávaly téměř všechny dosud žijící indiánské kmeny na Západě. Protože běloši vesměs neznali obsah Wovokova učení, domnívali se, že může vyústit v povstání, zatímco se jednalo pouze o eskapistické "řešení" obtížných rozporů, které v praxi indiáni řešit už nemohli. Marně jednotlivci mezi personálem rezervace varovali před kontraproduktivitou a absurditou povolání armády -- nebyli vyslyšeni a začala represe. Při "preventivních" opatřeních umírali lidé jako na běžícím páse, včetně náčelníka Sedícího býka zastřeleného během zatýkání.

Ve skutečnosti ovšem pacifistický kult Tance duchů bělochy nijak neohrožoval. Byl jedním z vcelku typických projevů duchovního fenoménu, který antropolog Anthony F. C. Wallace popsal jako revitalizační hnutí -- a to projevem pokojným, bez významného potenciálu násilí.

Revitalizační hnutí má několik fází. Na počátku je skupina uspokojivě adaptována na své sociální a přírodní prostředí. (V modelu, který použil ruský historik a etnolog Lev Gumiljov, bychom hovořili o homeostatické fázi.) Poté dojde k takovým změnám v přírodním a/nebo sociálním prostředí, že skupina jako celek sice ještě přežívá, nicméně individuální členové jsou při uspokojování svých běžných potřeb vystaveni rostoucímu stresu. V další fázi ovšem už dochází k tomu, že navyklé kulturní jednání už drasticky snižuje schopnost dosáhnout ve změněném prostředí uspokojení základních potřeb. Právě v takovém okamžiku dochází k revitalizaci, která zahrnuje tyto prvky: Reformulaci kulturních vzorců; jejich šíření komunikací; zorganizování těchto reformulovaných kulturních vzorců; adaptaci vzorců tak, aby lépe uspokojovaly potřeby a preference skupiny; kulturní transformaci; rutinizaci nových vzorců. Poté následuje nové období relativně uspokojivé adaptace skupiny na změněné sociální a přírodní prostředí.

Typický výsledek revitalizačních hnutí severoamerických indiánů vypadal tak, že když byli expanzí evropských kolonistů připraveni o možnost pokračovat v tradičním způsobu života, mobilizovali k revitalizaci, jejímž výsledkem bylo převzetí mnoha bělošských prvků zejména v oblasti zajišťování obživy, zatímco vlastní kultura byla adaptována tak, aby byla s touto novou realitou slučitelná. Veškerá mobilizace byla tedy prováděna kvůli adaptaci, nikoliv kvůli pokusům opětovně změnit to, co se indiáni pokoušeli měnit prakticky od počátku bílé kolonizace, s velikou osobní statečností, avšak bez šance na úspěch. Řečeno vetchou terminologií, ti, kdo přišli o svou výrobní základnu, adaptují svou nadstavbu tak, aby umožňovala zachování skupiny v jí vnucených životních podmínkách. Tudíž ti, kdo v prosinci 1890 do rezervace Pine Ridge kvůli obavám z kultu Tance duchů povolali armádu naprosto netušili, že úplně zbytečně zasahují do událostí, které jsou v konečném důsledku i v jejich zájmu. Proto náboženské hnutí vyzývající k míru krvavě potlačili.

Existuje nějaký moment, nějaké poučení, které si Češi na počátku 21. století mohou vzít ze starého romantického příběhu se špatným koncem? Myslím, že ano. Těm, kdo ztratili kontrolu nad prostředky uspokojování nejzákladnějších potřeb a už ji nedokážou získat zpět, nezbývá, než se pokusit o zachování kolektivní identity podobnými prostředky, jaké používali kolonizovaní indiáni. Takové učení může obsahovat celou řadu fiktivních příslibů, všechny však vposledku spoléhají na zásahy nějaké vyšší moci, s níž řadoví příslušníci kolektiva jakoby spolupracují pouze formou předepsaného rituálu. Rituál nevede k odstranění skutečných příčin krize -- to už není v silách těch, jichž se krize týká -- ale pouze ke skupinové adaptaci na nové sociální a materiální podmínky v rámci fiktivních příslibů lepších zítřků.

Takže se pomalu připravte. Českou průmyslovou tradici už dnes nemá kdo a jak obnovit, české země zůstanou subdodavatelskou a tranzitní ekonomikou, regionem montoven, skladů, hotelů a benzínových pump obývaným především prekarizovanými dělníky, skladníky, pingly a prodavači. Ještě je třeba na tento stav adaptovat, co z bylo z české kultury, a hlavně se spoléhat na vyšší moc, s níž budou všichni uvědoměle spolupracovat. Choďte k volbám, jen tak se prý objeví ten pravý politik, který nahromaděné problémy navzdory všemu a všem vyřeší, který zajistí nové období dostatku a prosperity. Vyberte si mezi staročechy a mladočechy. A třeba malujte tykadla. Jediné, co je zde označováno za naprosto nežádoucí a odsouzeníhodné, je z tance duchů vystoupit, neúčastnit se jej -- například proto, že fiktivní řešení v podobě revitalizačního hnutí pokládáte za nedůstojné, ubohé a zbytečné; například proto, že bez získání kontroly nad nějakými "výrobními prostředky" je veškeré volební mumlání a zaříkávání vposledku jen kolektivní psychoterapií.

Kromě tance poražených kolem poradního ohně prý neexistuje žádný jiný způsob, jak přivolat změnu... Souhlasíte?

Vytisknout