Díky masivní reklamě slibující do roka "jistotu desetinásobku" (tj. desetinásobnou návratnost poplatku 1035 Kč za kupónovou knížku s kolkem) získaly Koženým založené Harvardské investiční fondy přes milion kupónových knížek. Fondy neměly nic společného s americkou Harvard University.

V roce 1994 Kožený opustil Prahu a přesunul se do daňového exilu na Bahamy. V září roce 1995 získal za poplatek irské občanství.

V roce 1996 bylo šest Harvardských investičních fondů kuponové privatizace z první vlny spolu s firmou Sklo Union Teplice transformováno na Harvardský průmyslový holding. V lednu 1998 Kožený koupil Harvardský průmyslový holding ve veřejné obchodní soutěži. Zaplatil za něj dvěma směnkami se splatností do konce roku 1999 ve výši 10,559 miliardy korun.

Kožený je v Česku stíhán kvůli operacím z let 1995 až 1997, při nichž spolu se svým nejbližším spolupracovníkem Borisem Vostrým připravil o majetek akcionáře Harvardského průmyslového holdingu. 14. října 2003 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 na oba muže mezinárodní zatykače."

"Samozřejmě mě tehdy začalo zajímat, odkud se alkohol v tak obrovském množství bere. Byl neokolkovaný a o nějaké kontrole ze strany státních institucí nemohla být řeč. Už tenkrát mě zarazilo, že nejflektovanějšími jmény lidí, kteří za těmito obchody stojí, jsou pánové Jindřich Sznapka a Marian Kuś. Oba nejvyšší představitelé Českého Těšína a jeden z nich i poslanec. Dnes už majitelé realit a jedni z nejbohatších lidí v Českém Těšíně a okolí. Nebyli to ale jen oni dva, byly jich stovky, kteří se na možnosti tohoto obchodování přiživili.

Sledovali jsme tehdy, kam auta s nákladem lihu míří. Průběžně jsme našli a točili nejméně dvacet míst, kam auta s lihem pod různým označením jezdila. Výsledkem různého označení (stejně, jako u LTO) bylo, že tento alkohol nebyl nikdy zdaněn. Už tehdy šlo o desítky miliard. Výrobní cena 94-96procentního alkoholu byla totiž 14 korun a poté, co byl správně naředěn na 38 procent (vzniklo 2,5 litru), každý půllitr se prodával zhruba za 60 korun, podle značky více, či méně. Každý si může spočítat, kolik se na tom dalo vydělat.

Jednou jsme třeba přijeli do velké firmy v centru Zlína a natočili bedny s čerstvě vytištěnými etiketami, další bedny se šroubovacími uzávěry a hned vedle toho průmyslovou špuntovačku. Ale i dělníky, kteří stáčírnu obsluhovali a nakládání lahví v přepravkách na auta, která je rovnou rozvážela dál. Byla to velkovýroba, kde se denně stáčely řádově tisíce lahví. Zákazník samozřejmě nic nepoznal.

Takových stáčíren byly na severní Moravě možná stovky. Vyrábělo se ve dne v noci.

Musíme si uvědomit, že to, o čem tady píšu, se odehrávalo někdy kolem roku 1996. Všechny reportáže na toto téma byly odvysílány Českou televizí. V reportážích hovořili i řadoví celníci, ale i ti z Generálního ředitelství cel. Všichni věděli, o co jde, ale na to, aby si toho státní orgány všimly, jsme si museli počkat až dodnes. Teprve teď snad každý pochopil, že řadový občan nahradil to, co jsme dřív znali jako "výstupní kontrolu". Do chvíle, než je nevratně poškozeno naše zdraví, nebo začneme umírat, je všechno v pořádku."