Volím Život

11. 10. 2012 / Filip Mahďák

Je ovšem třeba podotknout, že ani ty korporace to mnohde na západ od našich hranic nemají tak jednoduché a všechno tak docela prostě neuplatí i když by určitě chtěly. Skutečnost připomíná spíše realitu nekonečného rodea stále se vynořujícího lidového odporu a aktivit, než poklidnou procházku růžovým sadem korporátní ideologie bez možnosti se jí postavit. Peníze sice zatím opravdu zdá se vyhrávají, ale čím je jich natištěno více tím méně je pak i toho co si za ně koupit.

V této plavbě mezi Scyllou a Charybdou "svobodných voleb" pod taktovkou korporátního kapitalismu by možná bylo i lepší a pro mnohého intelektuála každopádně mnohem jednoduší, raději o těchto zrůdách pomlčet, jak to udělal i Odysseus, aby mu lodníci strachem nezkameněli. Nicméně tak jako tak není na výběr. Proplout se zkrátka musí.

A za to chci poděkovat kapitánovi Čulíkovi, že opět nehodil flintu do žita a podporuje otevřenou diskuzi na zmítajícím se korábu Britských listů. Nevystrašen. Hledě odvážně a zpříma obludám do očí. I když jak sám přiznává pořádně neví kam to plujeme. Já také ne. Důležité je že ještě plujeme. Důvěřujme šťastné hvězdě života. Hurá!

Přirozeností života člověka je kreativita. Neustálá chuť a potřeba něco nového vytvářet. K tomuto procesu přináleží schopnost vůle. Svobodná tvořící vůle vzniká ovšem teprve na základě schopnosti vědomě něco skutečně zvolit. Nedohadujme se teď prosím co zde bylo dříve, jestli vejce nebo slepice, chceme li žít volit zkrátka musíme. Každý den, každou minutu. Třeba jen mezi kladívkem a pilníkem, bez volby to nejde. Co se týče intelektu je samozřejmě dobré zůstávat co nejvíce pesimistou a nenechat se táhnout kamsi na vařené nudli. Ve světě konkrétní činnosti je pak však potřeba být pouze optimistou. Vytvářet pouze věci pozitivní. Nedokážeme li to je opravdu lepší nečinit - nevolit vůbec. Zmar a zkáza nejsou tvůrčími procesy.

Právo skutečně volit jsme si jako občané českého státu nechali ukradnout přijetím změny ústavy v roce 1992. Vlastně již dříve. V podstatě hned v tom momentě, když jsme odešli ze studeného náměstíčka do teplíčka svých domovů pocukrovaní krásnými řečičkami z tribuny, s naivní představou, že ti noví nahoře to vyřeší k našemu prospěchu za nás. No oni to vyřešili, ovšem pouze ke prospěchu svému.

To co se dnes děje v české společnosti, odráží dosti špatně skrývaný pocit a přesvědčení většiny Čechů, že dobře se můžeme mít pouze jeden na úkor druhého. Roztříštěnost neskutečného počtu českých pidistraniček v české společnosti poukazuje na fakt jak díky této všude se prolínající sobeckosti zaměřené jen na své osobní přání a potřeby nejsou Češi prostě schopni najít žádný společný záměr.

Češi nejsou schopní navázat otevřenou, srozumitelnou a jasnou komunikaci jak na úrovni národní, tak na úrovni mezinárodní. Češi nejsou schopní naslouchat druhým, ani sami sobě. Vládnoucí uskupení u moci s dvaceti procentní podporou svých kumpánů, uvědomělých to občanů tento společný záměr ovšem mají. Smutné je, že je to právě tento zájem sobecký. Čechům jak se zdá společný.

Pro ty, kdo ještě nepochopili, ho tady znovu formuluji:

Dobře se lidi můžete mít jen jeden na úkor druhého. Dobře se může mít jen dvacet procent Čechů na úkor těch zbývajících osmdesáti. Tedy vlastně jen deset procent. Těch dalších deset jsou buď jejich rodiny, slouhové anebo kandidáti na čekané než někdo vypadne z kola ven. Kandidáty na čekané je ovšem také celá naše slavná opozice, ČSSD a komunisty nevyjímaje.

Normalizační proces let sedmdesátých a osmdesátých doprovázený útlakem a direktivní kontrolou každé svobodné společenské aktivity, vedený pod taktovkou komunistické strany a jejich slizkých lokajů a donašečů je totiž další hlavní příčinou současné politické impotence většiny českého národa. Komunisté se dodnes nebyli schopni postavit čelem k tomuto období pěstování kolaborantů, nezájmu a křivých páteří normalizace, systémově a programově se s ním vypořádat, podsouvajíce nám všude v poslední době, že by pro nás snad bylo nejlépe kdybychom se tam vrátili. Zvolme je a oni to pak vyřeší. No ono by to milí zlatí nefungovalo, stejně tak jak nám dnes nefunguje demokracie. Samo se zkrátka nic neudělá. Zase by se jen ti vyvolení postarali sami o sebe, mazaje nám chleba řečmi o socializmu, než by rozkradli to málo co tu ještě zbylo.

Za dvacet let měla dnešní "opozice" dost šancí formulovat a prosadit institut referenda, spolu s kontrolními principy a mechanismy přímé demokracie. Neudělali pro to nic! Totalitní mechanizmus české zastupitelské demokracie všem těm straníkům totiž náramně vyhovuje. Nalevo, napravo, uprostřed i nazeleno.

Hnutí za přímou demokracii vychází v Čechách docela z jiných hvozdů a hájů než z těch barevných umělých květináčů stranických. To neznamená nic jiného než to, že pro zavedení mechanizmů přímé kontroly poslanců neudělají tito straničtí poskoci opět nic ani kdyby kterákoliv nová barva zaujala většinu v parlamentě. Zelená, oranžová nebo červená, hnědá již vůbec ne.

Nemají to mimochodem systémově zabudované ani ve svých programech. Ani ti komunisti. Hesla se nepočítají to už jsme tu měli. Všemi dalšími na čekané jsou pak právě mnohé z těchto malých straniček v naději. Znovu jen a pouze suplující zavedený postup výtahů k moci.

Pro jejich věčně migrující členy a hlavně pány představené je to mnohem jistější investice než sázka do loterie tak proč to zase znovu nezkusit a lidu nepředhodit zase znova stokrát ohlodanou kost postříkanou líbivými řečičkami o vůni slaniny. Chvilku mákneme, křivá huba se pomaže medem a hned tu máme příspěvek ze státní kasy, lobisty, nevratné půjčky, místa v různých komisích, představenstvech, úplatky... naslibovat musíte hory doly a modré z nebe to mají lidé nejradši, ale co lid nejvíce miluje jsou silné osobnosti a namluvit mu co vše vyřešíte za něj. Všude přítomné chlebíčky placené ze stranických příspěvků už ani nezmiňuji, ty už se přejedly. No každá oběť něco stojí.

Pravdu má jistě také Jan Čulík a mnozí další, že pravicová partička, korumpovaných zlodějů a neschopů, jenž se v současné době nachází u moci překročila dávno všechny meze elementární slušnosti i zdravého rozumu a v současné době lavíruje svým chováním, myšlením a hlavně konkrétními politickými činy někde na hranici vstupu do nové tentokrát pro změnu pravicové diktatury. V tom lepším případě na hranici vstupu do blázince.

I když si osobně myslím, že se jedná jen o odklad problémů do budoucna, volit budu a to tak aby především tato banda již konečně zmizela do propadliště dějin a nepůsobila mi vznik nových žaludečních vředů, kdykoliv se na ně jen podívám. Připomínám ale znovu, naše problémy s demokracií ani konkrétní problémy českého státu a jeho občanů to nevyřeší. V mnohém jen na krátkou chvíli odloží do budoucna. I když si tím zakládám na nové vředy se zatím paběrkující "opozicí" v naději, za ten chvilkový oddech to stojí.

Volit je blíže životu, ale pozor vědomá volba nevolit je také volbou a může být také plná nového života, zvláště když je doprovázená konkrétní prací na změně podmínek, či přípravě podmínek, jenž následně těm co se nechtějí této šaškárny účastnit volbu ve vhodném nastavení společenského systému umožní.

Na prvním a posledním místě je třeba si uvědomit, že jakýkoliv lidový zastupitel nepodléhající neustálé zpětné vazbě lidové kontroly dříve či později podlehne tlaku, vydírání a korupci ze strany nespočetných zájmových skupin, omezujících se jen na prosazení svých partikulárních představ a zájmů, formujících se v takovém prostředí jak houby po dešti. Tyto tlaky pak samozřejmě všelijak pozmění, či úplně promění i jeho původní poslání pro které byl zvolen. To jest zastupovat přání a prosazovat vůli skupiny konkrétních lidí, občanů, voličů jenž si svého poslance k tomu účelu zvolili.

Je tedy životně důležité znovu vybudovat a posléze pak neztratit potřebné nástroje k jeho případnému odvolání z funkce v momentě kdy přestane naplňovat podmínky dohody na jejímž základě byl zvolen.

Samy mechanismy přímé či polopřímé demokracie ovšem nic automaticky nevyřeší pokud za nimi nebude stát neustálý aktivní zájem celé společnosti o věci veřejné. Konkrétní činy ve veřejné sféře, konkrétní práce konkrétních lidí. Bez neustálé aktivní práce ve veřejném prostoru to přátelé prostě nepůjde.

Lhostejná nezodpovědnost a nečinnost většiny v české společnosti nás dnes nutí volit mezi špatným a špatnějším, na místo možnosti volit mezi dobrým a lepším. Nevolit znamená odevzdávat se nečinnosti, volit zase odevzdávat se prázdné šaškárně. Co jsme dopustili to máme. Je jen na nás jak si doma uklidíme. Pokud ovšem nechceme dál žít ve smradu. Nebo jen na chvíli zamést šváby pod koberec. To je také volba.

Vytisknout