Za mír a lidská práva - hej brácho, vem' ho sekyrou!

5. 9. 2012 / Karel Dolejší

S nástupem kolapsu sovětského impéria, počátkem roku 1988, došlo na jižním Kavkazu k vyhrocení napjatých národnostních vztahů mezi Azery a Armény. Ti druzí měli tradičně většinu v malé vnitrozemské enklávě ze všech stran obklopené ázerbájdžánským územím zvané Náhorní Karabach, kterou Josif Stalin na konci občanské války přičlenil k Ázerbájdžánu. Muslimští Azeři měli vždy kulturně blízko k sousednímu Turecku, které během I. světové války a po ní (1915-1923) vyvraždilo asi 1-1,5 milionu Arménů (a v menším počtu i příslušníků dalších národnostních menšin) žijících v Malé Asii. Oběti byly upalovány, topeny v moři, tráveny jedem a plynem, infikovány tyfem, umíraly v pochodech smrti a vyhlazovacích táborech. Sbírku dokumentů o úvodní fázi arménské genocidy již v roce 1916 publikoval britský historik Arnold Toynbee.

Genocidu v Turecku kromě asi půl milionu uprchlíků přežilo také 1,8 milionu Arménů pod sovětskou vládou na území Zakavkazské a později Arménské sovětské republiky. Těm bolševická vláda původně slíbila připojit Náhorní Karabach právě k Arménii; nakonec se Stalin kvůli zahraničněpolitickým kalkulacím rozhodl slib porušit. Když se ale Sovětský svaz na konci gorbačovské periody v Pobaltí a na Kavkaze začínal drolit a ožívaly lokální nacionalismy, v Náhorním Karabachu vznikla obava ohledně osudu většinových křesťanských Arménů uvnitř státního útvaru ovládaného muslimskými Azery. Válka se vyvinula z několika násilných střetů mezi obyvateli obou národností a táhla se od roku 1988 až do roku 1994, kdy armáda třímiliónové Arménie s pomocí ruských a ukrajinských žoldnéřů ovládala 16% území devítimilionového Ázerbajdžánu, přestože měl asi dvakrát početnější ozbrojené síly než protivník a na jeho straně bojovali také Afghánci a Čečenci. V tom okamžiku se ázerbájdžánské úřady rozhodly uznat Náhorní Karabach za "třetí stranu" konfliktu a fakticky tak respektovat jeho nezávislost. Válka si vyžádala 30 000 - 35 000 mrtvých, přibližně dvojnásobek zraněných a řada osob zůstala nezvěstných. Zhruba 75% ztrát zaznamenala ázerbájdžánská strana. Nezávislost Náhorního Karabachu není dodnes oficiálně uznávána žádným státem, nicméně úřady v Baku také nemají nad tímto územím žádnou kontrolu.

Po tom všem lze jistě chápat, že řada Azerů Armény zrovna nemiluje. Méně pochopitelné však je, pokud při oficiální mezinárodní akci v zahraničí Azer rozseká Arména sekyrou na cimprcampr. A ještě méně pochopitelné je, když usvědčeného a odsouzeného vraha po vydání domů čeká amnestie, oslavování a dokonce povýšení a odměna. Takové události staví zemi prezidenta Ilchama Alijeva, která má důležité místo v jednom ze scénářů izraelského útoku na Írán a která v posledních letech usilovně rozšiřuje ozbrojené síly zjevně za účelem pomsty, do poněkud zvláštního světla.

A ovšem, Ázerbájdžán je také americkým spojencem na strategicky důležitém Kavkazu, "a stable ally in a difficult region". Tudíž se tento uzel obchodu s lidmi a dalších případů vážného porušování lidských práv kvůli kauze Safarov musí obávat nanejvýš tak nepříliš ostrých slovních výtek - podobně jako nedaleké Turecko, které si s bohatě zdokumentovanou genocidou Arménů, již dodnes popírá, či s pokusy "ohněm a železem" nadělat z Kurdů "horské Turky", nemusí lámat hlavu a dokonce se pasovalo na učitele lidských práv v sousední Sýrii...

Vytisknout