Svět chce být klamán

3. 9. 2012 / Filip Mahďák

Svět chce být klamán a proto byla a stále je propaganda velmi výnosným zaměstnáním. Je zajímavé jakým způsobem je vaše, v přístupu věcná, analýza brána různými lidmi tak nějak jako osobní útok na určité hodnoty (jenž jste totálně podle nich nepochopil) a vůbec jako útok na osobu Jaroslava Dietla ačkoliv jeho životní příběh nebyl v daném kontextu nijak hlouběji rozebírán.

Pomineme li vaše prosté úvodní konstatování, že Jaroslav Dietl byl talentovaný autor televizních seriálů, před rokem 1969 tvořil jako mnoho jiných na vlně československého liberálního reformismu a po roce 1969 se stal autorem velkého počtu vysoce populárních televizních seriálů prorežimní propagandy.

Je prostou páteří vaší analýzy rozbor této propagandy, dobového společenského uspořádání a rozbor toho jak s touto propagandou v seriálu Jaroslav Dietl a jeho tým pracovali.

Díky za to. Jasně že to byla propaganda. Měkká v žádném případě. Těžkého kalibru a jak mimochodem velmi správně poukazuje pan Kotrba technicky a psychologicky v mnoha případech do detailu propracována, výborným týmem, štábem, scénáristy, herci etc. Jinde jim to trochu uniklo. Jako třeba s těmi špinavými autobusy. Na hygienu a přírodu se v Čechách mimochodem nedbá všeobecně doposud.

Ženám kromě pocitu sounáležitosti uprostřed machistické společnosti, nejen za pultem, dala možnost zasnít se, že velká umělkyně Jiřina Švorcová je jednou z nich s Happy Endem za rohem a dále jim v Nedělních chvilkách poezie mohla lépe soudružka - sestra vrážet dělnické pěstí a železobetonové klíny do hlavy. Měla to zaplacené.

Neoddiskutovatelné. Jiřina Švorcová prostě byla výborným nástrojem propagandy, ochotná spolupracovat na rozšiřování lží, bohužel jen více politováníhodná, věřila-li tomu. Nic na tom nemění že byla kvalitní herec. Byla to přece kvalitní propaganda.

Samozřejmě že kromě kariéristů se v SSM nikdo zapáleně neangažoval, jinak by skončil asi v blázinci.

Pokud byl do svojí činnosti pod hlavičkou SSM někdo skutečně zapálený tak právě jen kvůli této konkrétní činnosti, ne kvůli tomu co musel na víc předstírat pod svým transparentem na prvního máje.

SSM byla jen povinná zástěrka, protože jinak to prostě tenkrát nešlo, pokud člověk nechtěl začít koketovat s policajty na výsleších.

I takoví byli. Lidi co na to měli žaludek si ty organizace nakonec i pod těmito tlaky začali předělávat víceméně k obrazu svému.

Jednou s indicií velkého rozvolnění původního záměru normalizačních soudruhů je i velká účast mnoha SSM organizací hned od počátku "Sametové revoluce", kdy to ještě zvláště v prvních týdnech bylo setsakramentsky nejasné, kam to ti soudruzi mohou ještě nakonec zase zvrtnout.

Absolutní volnost a svoboda volby záměru byla ovšem pro některé přitažlivější.

I přes ten strach se vrtění psem odmítali zúčastnit dávno před rokem 89.

Strach tam byl, to mi věřte, zvlášť po tom co soudruzi zase přitvrdili.

Ubili Pavla Wonku, začali zase zatýkat a pořádat obnovené honby na neschválené akce všeho druhu.

My jsme například v podstatě byli ještě děti a stejně na nás u Pardubic šli jejich pacholci se psy.

To víte, Punk a kdoví co ještě se do ideových forem ani tehdy nevešel.

Pro zajímavost informace o jedné takové ideové pojistce režimu z té doby. Jedné z mnoha.

Každé hudební seskupení (chtělo li vystupovat oficiálně na veřejnosti) muselo mít za komunistů tzv. zřizovatele, což v praxi znamenalo mít razítko na hlavičkovém papíru od nějakého oficiálního subjektu, jenž se za vaši kulturní činnost tzv. postavil, školy, podniku, organizace etc.

Dělalo se to všelijak.

Tetička maminky byla sekretářka ředitele pohřební služby, tak jedním takovým zřizovatelem a mnohých našich kamarádů byl chvíli i pohřební ústav a než se toho oko velkého bratra domáklo, našel se rychle zase zřizovatel nový.

Krematorium.

No byla to tehdy i mnohdy taková temná legrace, jak se před nimi schovat a prokličkovat po sklepeních a kanálech v rozpadajících se troskách potápějící se lodi socialismu, která narazila na útes perestrojky zasypána haldami lidových vtípků o marném komunistickém snažení budování lepších zítřků, pod rudou hvězdou věčných časů Jakešova divadla polodementního loutkového aparátu moci.

Jako jeden ze tří nečlenů SSM jsem se z veřejného hlášení školního rozhlasu s překvapením dozvěděl, že členem vlastně jsem a že se mám dostavit k předsedkyni školního výboru a zaplatit členský příspěvek, když už tu křížovou palbu každou hodinu opakujících se hlášení fakt nešlo vydržet, zaběhl jsem do centra inkvizice, abych jim vysvětlil, že o žádnou větší popularizaci nestojím.

Holka to byla hodná. Místopředsedkyně či co.

Dala mi jakousi knížku s červenou hvězdičkou a řekla neblbni, nic neřeš, potřebuji si tě tady jen odškrtnout, aby nám v pátek povolili diskotéku, známku jsem ti tam nalepila a mám to u tebe schovaný a protože se tak hezky smála, ani jsem ji nezlobil a knížku SSM někam vzápětí někam zahodil, takže fakticky jsem možná neplatícím členem dodnes.

Propaganda je vůbec zajímavý námět k přemýšlení, jak správně zdůrazňujete každý příběh je výrazem něčí snahy nás manipulovat.

Je to však opravdu každý příběh? Víme li to ovšem, nejde si dát na to pozor, abychom to sami nedělali?

Nejde se tomu vyhnout? Je opravdu vše na světě jen iluze? Jsme všichni jen otroky svých představ, podporujíce pak podle jejich druhu tu či onu formu propagandy?

Jsou pojmy jako poctivost, pravda, upřímnost, otevřenost, jasnost etc jen iluzí svého významu?

Se Sovětským Svazem na Věčné Časy... Jasný Sokol... Předstírám... tedy Přepínám...

Picture.jpg

Vytisknout