Kdo smí a nesmí na svěcenou půdu?

3. 9. 2012 / Zdeněk Jehlička

Na stěžejní argument, že chrám je místo intimního setkávání věřícího s Bohem a je proto kontraproduktivní jej vtahovat do politických půtek, nelze moc namítat. Tak jako nechceme být rušeni ve vlastním domě nevítanou návštěvou. Přesto. Chrám Páně nepřestal být ani dnes deklarovaným veřejným místem pro setkávání, místem živé či žité církve, chceme-li. A ani církevní představitelé se přes veškerou snahu neubrání na kostelní půdě politizování či přímo politické agitce, spojené povětšinou se skrytým apelem na bohabojnost a poslušnost věřících.

Jak jinak si vysvětlit slova arcibiskupa Duky v jeho posledním novoročním pastýřském listě, který se obvykle čte po všech kostelech Čech, Moravy a Slezska a v kterém nám bylo znova vysvětleno, že za hospodářskou krizi mohou rovnou měrou spekulanti a zároveň ti, kdo zneužívají sociální dávky. V době asociální vládní politiky slyšíme ze strany nejvyššího představeného nejpočetnější církevní organizace verbální podporu "rozpočtově odpovědných", strašení "vládou lůzy" s podtrženým apelem na "pravdu". Mluví se o "širším konsensu" tam, kde není ochota naslouchat. Místo pokory před nuznými a potřebnými vidíme lísání se k politické moci. Jde snad o novou součást sociálního učení církve?

Katolický týdeník a jiné tiskoviny dostupné opět a hlavně v chrámu Páně bojovně mobilizují za církevní restituce a až nenávistně zostuzují jejich odpůrce. Nevyháněl by i dnes Ježíš kupčíky z Chrámu, a to nejen z těch ruských? A nebyl by i dnes peskován za neúctu k "obecné slušnosti"? Sám si dobře pamatuji slova jednoho moravského kněze, který při novoroční mši kázal otevřeně proti homosexuálům, přistěhovalcům a černochům v Americe (sic!). V kostele se nenašel nikdo, kdo by vstal a odešel, což by byla vskutku jen minimální reakce. Jakkoli se za to i dnes stydím, sám jsem též neodešel a poslouchal pokorně až do konce tyto zlostné výjevy, nechtěje narušit sváteční okamžik setkávání s Bohem.

Na druhé straně, kde bere kritik formátu Karla Dolejšího tu jistotu tvrdit, že zpěvem upraveného chorálu (byť místy spíše jako jarmareční píseň) šlo o "urážení náboženského cítění druhých lidí", aniž by si tento úsudek ověřil alespoň prostým zjištěním, zda i mezi samotnými demonstranty nejsou praktikující křesťané či dokonce katolický kněz. Ano, vystoupení nebylo uctivé k církevním autoritám na čele s kardinálem Dukou. Dovozovat však rovnou jeho antiteistické zaměření a implikovat div ne cílený útok na věřící je scestné. Možná však chtěl autor kritizovat vystoupení jako bezbožné, což je však obvinění z jiného soudku či spíše z jiné doby.

Jakkoli věřím, že jsou mezi praktikujícími katolíky lidé nepoddajní a kritičtí ke klerikálnímu establishmentu, nevidím, na rozdíl od dlouhodobě aktivistického působení současného kardinála Duky, v nedělní jednorázové akci ani znesvěcení církevní půdy, ani počátek občanské války. Na nedělním happeningu jsem si nevšiml ničeho výrazně víc pobuřujícího než rozpačitý špatně odzpívaný chorál ve škraboškách po skončení mše. Ostřejší odsudek či vřelejší přijetí by si jistě žádalo méně trapnosti a více bojovnosti. To však očividně nebylo úmyslem demonstrantů. Žádná rvačka, a tím nutnost znova vysvětit Chrám Sv. Víta, tak neproběhla. Naopak, varování před opětovným spojením trůnu a oltáře, a to i přes deklarovanou odluku církve od státu, považuji za něco, s čím se může ztotožnit nejeden praktikující věřící.

Vytisknout