Teoreticky můžete snížit dluh čtyřmi různými způsoby. Řekové nám ukázali nejsnadnější cestu, restrukturaci dluhu. Ale to je nerealistické, ve velkých ekonomikách tohle neuvidíme, protože centrální banky před touto koncepcí couvnou.

Druhou možností je model "švábské ženy v domácnosti": Uskrovnění se. Zde jsme bohužel všichni patnáct let pozadu. Pokud teď všichni začneme spořit a omezíme výdaje, brzo dosáhneme stavu ekonomického Armageddonu srovnatelného se situací ve 30. letech. To je něco, co si politici určitě nepřejí a byla by to také masivní výzva pro pokojnou sociální koexistenci.

Třetí teoretickou možností je růst - nominální růst větší než zvyšování dluhu. To v západním světě není reálný scénář, máme příliš mnoho demografických výzev.

Takže zbývá vyšší inflace. Pokud se podíváte, jak zeširoka už centrální banky otevřely pokladny, pak je to, jak říká bývalý hlavní ekonom ECB Jürgen Stark, pouze otázka času.

To je pravda, ale nemělo by se zapomínat, že neexisstuje bezbolestné řešení dluhové krize. Věřím, že bylo dosaženo politického konsensu - který zajišťuje, že nebude ohrožen sociální smír - o zapojení spíše bohatých než těch na druhé straně sociální škály. V toto scénáři lidé kteří desítky let spořili ztratí. To je to co se stalo během německé hyperinflace začátkem 20. let, kdy všichni ti kdo vkládali peníze do aktiv jako spořící účty a pojistná politika byli nemilosrdně vyvlastněni.

To je jistá možnost. To to co vidíte, když se podíváte do statistik luxusních značek v Německu a ve velkých ekonomikách. Řada lidí říká, že neví, co si zítra bude moci dovolit, takže si dnes koupím auto, které jsem si plánoval pořídit za tři roky. To je jedna možnost. Jiná je přemýšlet o zajištění aktiv tak realisticky, jak je to v tomto prostředí možné. První nápad na který mnoho Němců přijde je koupit nemovitost. To je něco na co si můžete sáhnout, skutečná budova. Bez ohledu na to co se stane s inflací, nikdo vám to nevezme. To je jeden z důvodů, proč ceny nemovitostí v Německu rostou.

V roce 2009 jsme už řekli, že Řecko bankrotuje. Němečtí politici nás kritizovali, že jsme nezodpovědní a znepokojujeme německé střádaly. Jenže pro nás to byla matematická jistota: Řecko nemá obchodní model, sse kterým by uvnitř eurozóny dokázalo přežít. Nic se nezměnilo. Je jasné, že dříve nebo později bude muset Řecko eurozónu opustit. Alternativou je, že se silné ekonomiky jako Finsko, Německo, Nizozemsko a Rakousko rozhodnou trvale podporovat beznadějný případ.

Euro ve své současné podobě nemůže přežít. Buď slabší země odejdou - Portugalsko, Řecko, možná Španělsko a Itálie - nebo musíme vystoupit my. Jsme přesvědčeni, že pravděpodobnější je to první. Nemyslíme si, že Německo z eura ve větší míře profituje. Nemyslíme si ani, že se naše ekonomika zhroutí, pokud se euro rozplyne. Samozřejmě že dojde k posílení nové německé měny. Po nějakou dobu bude německý exportní průmysl zatížen břemenem. Ale Německo je víc než suma jeho exportu. Německo, to jsou také občané, kteří spoří a jejich kupní síla by měla být nahlas zmíněna v diskusi, která permenentně vzývá exportní průmysl.

To je pravda. Důsledkem by mělo být starostlivé přezkoumání německého obchodního modelu. Je dobrý nápad žít z exportního průmyslu, jehož zboží je posíláno přes celou planetu a kde platby jsou realizovány často jen na papíře? Německo si také musí rozmyslet, zda by politika stimulování domácí poptávky neměla být dlouhodobým prvkem politické strategie. Pokud jde o dluh, staré ekonomiky - kromě mnoha států eurozóny zahrnují Británii, USA a Japonsko - mají stejné problémy jako my. V delší perspektivě tyto staré ekonomiky nebudou s to kupovat zboží ve stejném rozsahu jako dřív. Propad nahradí jiné ekonomiky. Pohled na německé vývozy do eurozóny od zavedení eura ukazuje jasný pokles. Ale Německo zjevně na základě kvality - a navzdory vysokým cenám - dokáže najít kupce pro své produkty na vznikajících trzích.