Sociální darwinismus v (české) praxi

25. 7. 2012 / Jan Mertl

Současně se ovšem totéž událo i v mezilidských vztazích. Moje generace ještě vyrůstala v tom, že kromě sebe je dobré myslet také na druhé, že individuální úspěch člověka tolik netěší, pokud kolem sebe vidí bídu a neštěstí, že sice platí, že každý je svého štěstí strůjcem, ale důležité jsou také podmínky, které má, že peníze nejsou všechno a že věci je třeba hodnotit v širších kontextech. Dnes už je to jinak: systém je vysoce výkonově orientovaný, hodnotí lidi právě podle úzce zaměřených výkonových kritérií a nic jiného ho nezajímá. Jinak řečeno: touha lidí po soutěživosti a rekordech byla zabsolutizována do kritérií hodnocení i v běžných profesích, skoro se chce říci podobně, jako kdysi touha lidí po solidaritě byla zabsolutizována do extrémní nivelizace mezd.

Jistě je pravda i to, že lidé jsou různí a tato kritéria jim různě vyhovují. Jinak řečeno: někdo je soutěživý typ, jiný nikoli a do jisté míry je toto dáno povahově. Otázkou ovšem je, do jaké míry toto systém bude adorovat a také, do jaké míry to bude odměňovat. Zde se v současné době dostáváme do takových extrémů, že z hlediska úzce měřené efektivity systém v podstatě potřebuje jen úzkou skupinu vyvolených, které maximálně odmění za špičkové výkony v daném přesně definovaném systému hodnocení. Zbytek je v podstatě nezajímavý -- pokud na něj hledíme optikou exkluzivity a excelence. Tudíž se -- logicky -- propadá do nezájmu a případně i sociálního vyloučení: protože striktně vzato skutečně daným kritériím nevyhoví. Pozitivní podněty jsou tak rezervovány pro vybrané jedince, o kterých se mluví, píše a požívají status jistých celebrit či kladně hodnocených činností. O to více "nepodnětná" se pak jeví zbylá, majoritní část populace, což v konečném důsledku podráží konkurenceschopnost ekonomiky jako celku.

Špatné je ovšem to, že takto se o daných problémech nemluví. V médiích, ale i v povrchnějších mezilidských vztazích se stále pracuje s iluzí výkonu, atraktivity a efektivity jako dominantního a výrazně žádoucího kritéria. A to i v profesích a aktivitách, jimž tento typ soutěživosti zdaleka nebyl vlastní tak, jak tomu bylo v některých typech zejména výkonnostních sportů. Skoro by se dalo říci, že řada profesí je sama o sobě dostatečně "výživná" a není nutno jejich atraktivitu ještě uměle navyšovat různými soutěžemi typu "Banka roku" "Škola roku" a podobně. Nicméně populace a možná i účastníci těchto odvětví už na to začali slyšet a tak se to dělá i zde.

Z hlediska jednotlivých lidských osudů je tohle, ovšem, sociální darwinismus ve smyslu selekce úspěšných par excellence. A to o to silnější, že se tyto věci dějí skrytě a málokdo otevřeně řekne, že se podle nich v praxi chová -- v profesní oblasti se toto zamaskuje za profesionalitu, případně "tvrdý business", v osobní oblasti pak chováním na principu vzájemné výhodnosti, což vlastně vylučuje přátelství a dlouhodobé vztahy klasického typu, třeba i částečně asymetrické. Ti slabší, méně výkonní či méně "podnětní" pak už mohou jen sčítat ztráty, které jim z takového prostředí vyplynou, a pokud na něco poukáží, vždy jim může být zdůvodněno, že tam či onde udělali tu či onu racionální chybu, nedostatečně se snažili nebo porušili to či ono pravidlo, s jehož zněním ale třeba vůbec nemuseli souhlasit nebo bylo dopředu "ložené", že jeho existence je dostane v jejich životní situaci do potíží. Důkazem takové praxe je pak existence řady komerčních subjektů, kteří na těchto životních situacích velmi dobře profitují. Jevy jsou tedy systémové, nejsou to pouze individuální selhání jednotlivců, ale také výsledek daných podmínek a nastavených motivačních mechanismů.

Stejně tak vidíme, že řada lidí úzkým výkonově zaměřeným kritériím podléhá -- důkazem je rostoucí trend počtu plastických operací, doping ve sportu, problém publikační činnosti ve vědě, workoholismus a podobně. Tyto jevy zde byly vždy, otázka je, jak se dále bude vyvíjet jejich incidence a zda se nebudou stále více stávat hromadnými patologiemi.

Výše uvedeným samozřejmě nechci říci, že bychom měli kritéria výkonu opustit a vrátit se k nivelizačním schématům známým ze socialismu. Jde jen o to, že současná schémata považuji za obdobně nefunkční, jako schémata nivelizační, kdy šlo hlavně o to, aby nikdo "nevyčníval". Nyní se naopak "vyčnívání" považuje za hodnotu takřka absolutní a úzce měřená individuální výkonnost je dominantním kritériem společenského uplatnění. Ta hranice je -- a to je nutno zdůraznit -- opravdu velmi tenká, otázka tedy vlastně zní, jak to udělat, abychom neztratili důležité, i na výkonech založené pozitivní vlastnosti a motivace, a současně systém nepostavili jen a jen na nich. V tomto kontextu se úloha k řešení paradoxně podobá úloze trenéra, který musí svůj tým adekvátně motivovat, ale současně nikoli "přemotivovat".

V praxi se, pokud bude dobrá vůle, řešení najít dají. Život naštěstí není sport nebo hra a tak se nemusí nutně aplikovat úzká výkonnostní kritéria, naopak, v řadě profesí a oblastí života lze použít kritéria komplexní, která budou zahrnovat více důležitých věcí s adekvátními "váhami". Stejně tak lze účelně kombinovat pracovní a rodinný život. Jen nesmí být tlak společnosti, případně rovnou ekonomiky příliš silný, protože jinak bude čím dál více lidí sociálnímu darwinismu podléhat a jeho vzorce si -- v snaze o přežití - osvojovat. Podstatná je také existence funkčních a adekvátních sociálních systémů, které budou ze své podstaty "generovat" adekvátní objem jistoty a sociálních užitků -- jakkoli to může vypadat jako "zbytečná" neefektivita, bez které bychom se mohli obejít (v praxi je většina z nás potřebovat bude). Jinak řečeno: jde především o to, dát výkonovým kritériím zase smysl a adekvátní pozici mezi ostatními. Tak, aby vývoj lidského druhu šel zase rozumným směrem a dokázali jsme tak, že označení homo sapiens nám Darwin nepřiřknul náhodou.

Vytisknout