Válka lží

10. 7. 2012 / Uri Avnery

Zeptáme-li se Izraelců dnes, 99,99 % jich řekne se vší upřímností: „Neměli jsme na vybranou. Oni z Libanonu do Galileje vystřelovali každý den kaťuše. Museli jsme je zastavit.“ Televizní moderátoři a moderátorky, právě tak jako bývalí vládní ministři, to celý týden každodenně opakovali. Zcela upřímně. Dokonce i lidé, kteří již v té době byli dospělí.

Prostým faktem je, že před válkou po 11 měsíců nevystřelil nikdo přes izraelsko-libanonskou hranici ani jediný výstřel. Platilo příměří a Palestinci na druhé straně hranice je úzkostlivě dodržovali. K všeobecnému překvapení je Jásir Arafat dokázal prosadit u všech i radikálních palestinských frakcí.

Ke konci května se ministr obrany Ariel Šaron setkal ve Washingtonu DC se státním tajemníkem Alexandrem Haigem. Požádal o americký souhlas s napadením Libanonu. Haig řekl, že USA to nemohou dovolit, pokud nedojde k jasné a mezinárodně uznané provokaci. A hleďme, provokace byla okamžitě dodána. Abu Nidál, mistr terorista, zaměřený proti Arafatovi a proti Organizaci pro osvobození Palestiny, vyslal svého vlastního bratrance, aby v Londýně zavraždil izraelského velvyslance; ten byl těžce zraněn.

Izrael v odvetě bombardoval Bejrút a Palestinci stříleli, jak se očekávalo, zpátky. Předseda vlády Menachem Begin Šaronovi dovolil, aby pronikl na libanonské území do vzdálenosti 40 km, s cílem „dostat osady v Galileji z dosahu kaťuší“.

Když jeden z šéfů rozvědky řekl na zasedání vlády Beginovi, že organizace Abu Nidála není členem OOP, Begin mu slavně odpověděl: „Všichni jsou OOP.“

Generál Matti Peled, v té době můj politický spojenec, byl pevně přesvědčen, že Abu Nidál jednal jako Šaronův agent. O tom byli přesvědčeni všichni Palestinci, které znám.

Lež, že „na nás každý den stříleli“, měla na veřejné mínění takový vliv, že je dnes zbytečné přít se o tom. Je to poučný příklad, jak se mýtus může zmocnit veřejného mínění, dokonce včetně lidí, kteří mohli na vlastní oči vidět, že opak je pravdou.

Devět měsíců před válkou mi Šaron řekl o svém plánu pro Nový Blízký Východ.

Psal jsem o něm s jeho spoluprací dlouhý biografický článek. Věřil v mou žurnalistickou integritu, a tak mi "mimo záznam" o svém plánu řekl a dovolil mi, abych jej publikoval –aniž bych jej citoval. Tak jsem to udělal.

Šaron měl nebezpečnou mentální směsici: primitivní mysl neposkvrněnou znalostí (nežidovské) historie a fatální touhu po „velkých plánech“. Pohrdal všemi politiky – včetně Begina – jako malými lidmi postrádajícími vizi a představivost.

Jeho plán pro region, jak mi tehdy řekl (a který jsem publikoval devět měsíců před válkou), byl takovýto:

1. Napadnout Libanon a instalovat zde křesťanského diktátora, který by sloužil Izraeli,
2. Vyhnat Syřany z Libanonu
3. Vyhnat z Libanonu Palestince do Sýrie, odtamtud by poté byli vytlačeni Syřany do Jordánska
4. Přimět Palestince, aby v Jordánsku provedli revoluci, vykopli krále Hussaina a změnili Jordánsko v palestinský stát,
5. Ustavit funkční uspořádání, podle něhož by palestinský stát (v Jordánsku) sdílel moc na Západním břehu s Izraelem.

Protože byl cílevědomý, Šaron přesvědčil Begina, aby zahájil válku; řekl mu, že jediným cílem je vytlačit OOP o 40 km zpět. Potom instaloval jako diktátora Libanonu Bašíra Gemayela. Pak nechal křesťanské falangy provést masakr v táborech Sabra a Šatila, aby vyděsil Palestince a přiměl je, aby uprchli do Sýrie.

Výsledky války byly opakem jeho očekávání. Bašíra Syřané zabili a jeho bratr, který byl poté izraelskými zbraněmi zvolen, byl neefektivní slaboch. Syřané svoji moc nad Libanonem upevnili. Strašlivý masakr Palestince nepřiměl, aby uprchli. Zůstali tam. Hussain zůstal na svém trůnu. Jordánsko se nestalo Palestinou. Arafat a jeho ozbrojenci byli evakuováni do Tuniska, kde vyhráli působivá politická vítězství, byli uznáni jako „jediní představitelé palestinského lidu“ a nakonec se vrátili do Palestiny.

Vojenský plán troskotal od samého počátku, ne méně než politický plán. Protože válka byla v Izraeli oslavována jako velkolepé vojenské vítězství, nebylo z ní vyvozeno žádné vojenské poučení – a tak Libanonská válka II, o nějakých 24 let později, byla dokonce ještě větší vojenská katastrofa.

Prostou skutečností je, že v roce 1982 nedosáhla vůbec žádná armádní jednotka svého cíle, nebo jistě ne včas. Hrdinný palestinský odpor v Sidonu (Saida) armádu zadržela a Bejrút byl, když bylo prohlášeno příměří, stále mimo dosah. Šaron příměří prostě porušil a teprve tehdy jeho jednotky uspěly, město obklíčily a vstoupily do jeho východní části.

V rozporu se svým slibem Beginovi (který mi tehdy opakoval velmi vysoký koaliční partner), Šaron zaútočil na syrskou armádu s cílem dobýt a přerušit cestu z Bejrútu do Damašku. Izraelské jednotky na frontě nikdy životně důležitou cestu nedosáhly a namísto toho utrpěly výraznou porážku v Sultan Yacoub.

Není divu. Náčelníkem štábu byl Rafael Eitan, nazývaný Raful. Jmenoval jej Šaronův předchůdce Ezer Weizman. Tehdy jsem se Weizmana zeptal, proč jmenoval takového hlupáka. Jeho typická odpověď: „Já mám dostatečné IQ za nás oba. On bude plnit rozkazy.“ Ale Weizman rezignoval a Raful zůstal.

Jedním z nejpříznačnějších a nejdéle trvajících důsledků Libanonské války I se týká šíitů.

V letech 1949-1970 byla libanonská hranice nejklidnější ze všech našich hranic. Lidé ji přecházeli omylem a zase se vraceli domů. Obecně se říkalo, že „Libanon bude druhým arabským státem, který s Izraelem uzavře mír“, neodvažujíc se být prvním.

Povětšině šiitské obyvatelstvo na druhé straně hranice bylo tehdy nejpotlačovanější a nejbezmocnější mezi různými libanonskými etnicko-náboženskými komunitami. Když král Hussain, s pomocí Izraele, vytlačil v roce 1970 v operaci „Černé září“ síly OOP z Jordánska, Palestinci se usadili v Jižním Libanonu a stáli se vládci tohoto příhraničního regionu, jenž byl brzy v Izraeli známý jako „Fatahland“ [narážka na německý termín Vaterland – vlast, propagandistický termín Hitlera – pozn. red.].

Šiitské obyvatelstvo nemilovalo své převládající nové palestinské pány, kteří byli sunnité. Když do oblasti vstoupily Šaronovy vojenské oddíly, byly v té době přijímány rýží a sladkostmi. (Viděl jsem to na vlastní oči.) Šiité, neznajíce Izrael, věřili, že jejich osvoboditelé vyženou Palestince a vrátí se domů.

Netrvalo jim dlouho, aby svůj omyl pochopili. Začali tehdy partyzánskou válku, na kterou byla izraelská armáda zcela nepřipravena. Šíitské myši se rychle staly šíitskými lvy. Čelíc guerillám, izraelská vláda se rozhodla opustit Bejrút a většinu jižního Libanonu a udržet „bezpečnostní zónu“, která se rázem stala guerillovým bojištěm. Umírnění šiité byli nahrazeni novou, mnohem radikálnější „Boží stranou“ (Hizballáh), která se posléze stala hlavní politickou a vojenskou silou v celém Libanonu.

Aby je zastavil, Izrael zavraždil jejich vůdce Abbáse Al-Musáwího, kterého promptně nahradil daleko talentovanější asistent - Hassan Nasralláh. Ve stejné době Šaronovy klony ve Washingtonu zahájily válku, která zničila Irák, historickou arabskou baštu proti Iránu. Dominantním faktorem se stala nová osa šiitského Iráku, Hizballáh a alawitská Sýrie. (Alawité, kteří vládnou v Assadově Sýrii, jsou druh šíitů. Jejich jméno se odvozuje od Alího, zetě Prorokova, jehož potomky sunnité zavrhli a přijali je šíité.)

Kdyby se měl Šaron probudit z komatu, které byl jeho mocí po uplynulých šest let, byl by šokován tímto výsledkem – prakticky pouze jediným – jeho Libanonské války.

Jednou z obětí války byl Menachem Begin. Kolem jeho památky bylo utkáno mnoho legend, nafukujíc ji do všech proporcí.

Begin měl mnoho vynikajících vlastností. Byl to muž principů, poctivosti a osobní odvahy. Byl také velkým řečníkem v evropské tradici, dokázal strhnout emocemi publikum.

Begin ale byl velmi průměrný myslitel, zcela postrádal původní myšlenky. Jeho rádce, Vladimír Ze'ev Jabotinsky, se k němu choval s opovržením. Na své životní cestě byl ale příliš naivní. Nechal se Sharonem snadno zmást. Jsa prostoduše oddaný představě o porážce Palestinců a rozšíření vlády „židovského“ státu nad celou historickou Palestinou, se ve skutečnosti nestaral o Libanon, Sinaj nebo Golany.

Jeho chování během Libanonské války bylo takřka směšné. Navštívil vojenské oddíly a pokládal otázky, které se mezi vojáky staly terčem vtipů. Ve zpětném pohledu si člověk klade otázku, zda v té době nebyl již mentálně postižený. Brzy po masakru v táborech Sabra a Šatila, který jím otřásl až do morku kostí, upadl do hluboké deprese, která trvala až do jeho smrti o deset let později.

Poučení z příběhu, relevantní dnes jako kdykoliv předtím, je: Každý hlupák může začít válku, pouze velice moudrý člověk jí může zabránit.

Autor je komentátor, bývalý poslanec izraelského Knessetu a předseda izraelského levicového mírového bloku “Guš Šalom”.

přeložil Václav Jumr

Uri Avnery: The War of Lies ZDE

Vytisknout