Dvě spisovatelky a hořká realita

9. 7. 2012 / Marek Řezanka

Zoufalou je potom představa, že společnost šetří na policii, což bohaté vede k najímání si profesionálních strážců a chudé žene do formování domobran. Zde již demokracie skutečně končí.

Jen stěží lze žít ve společnosti, která neumí vytvořit sociální síť pro své handicapované spoluobčany, pro ty, kteří se ne vlastním přičiněním stávají nezaměstnanými a hlavně -- nejde žít ve společnosti, která se neumí důstojně postarat o své seniory.

Jak je na tom po této stránce Česká republika?

Šestého července jsme si připomněli výročí upálení Mistra Jana Husa. Čím to, že se k tomuto humanistovi a církevnímu reformátorovi ani po staletí nehlásí ani představitelé katolické církve, ani vládnoucí politici? Kde se stala chyba? Co je na jeho odkazu hledání pravdy tak škodlivé a dodnes nepřijatelné?

Ve fungující společnosti jsou jejím svědomím mimo jiné spisovatelé. Lidé, kteří mají potřebu této společnosti připomínat její tvář, jakkoli neoholenou, jakkoli vrásčitou, jakkoli rozmazanou make-upem a poznamenanou kruhy pod očima.

Na tomto místě stojí za připomenutí dvě spisovatelky, které si všímají neduhů polistopadového vývoje v České republice -- a kterým zároveň neuniká, že tento vývoj je plynulým navázáním na poměry let osmdesátých.

Kritikou nenastavení legislativních opatření proti tvorbě "špinavých peněz" nešetřila ve svých románech (např. Polda a Polda a jeho soudce) Zdena Frýbová. Hledáme-li dnes příčiny neutěšeného stavu naší společnosti, nelze nezmínit průběh kupónové privatizace, který umožnil kumulaci kapitálu lidem pohybujícím se za hranou legálnosti. Jestli někomu prospěla, pak těm, kdo měli na skupování akcií ve velkém, např. Františku Mrázkovi. Muži, který měl v osmdesátých letech vazby na tehdejšího ministra vnitra, Obzinu, aby v letech devadesátých posiloval vazby s dalšími ministry.

Dodnes není uspokojivě rozkryta kauza lehkých topných olejů, kde se utápěly miliardy a která překračovala hranice státu.

Pokud prezident republiky Klaus řeční ve svých projevech o zdravém bankovnictví, nedodává, kolik bank a kampeliček zkrachovalo, o jaké vklady lidé přišli a jakou cenu ono ozdravení českých bank doposud stálo.

Zdena Frýbová kritizovala kromě poměrů v politických kruzích a v justici i přístup státu k církvím, potažmo církevním restitucím. Proti nim se ostře vymezila a doplnila stanovisko JUDr. Kříženeckého: "Vezmeme-li v úvahu původ církevního majetku, styděl bych se na jejím místě (katolické církve) volat po nutnosti restitucí, tím spíše úplných restitucí. Ostatně žádné restituce nemohou být úplné, proto už zákony o restitucích jsou v preambulích uváděny správně jako nápravy některých majetkových křivd. Nemohou-li tedy být zdaleka všichni restituenti uspokojeni, pak se musím tázat, co dává právě katolické církvi oprávnění nadřazovat se nad jiné občany v tomto státě. A i já jsem přesvědčený, že katolická církev by se měla vydržovat sama."

Toto byla kritika z poloviny devadesátých let. Dnes se píše rok 2012. Divoká privatizace let devadesátých je pomalu zapomenuta -- což je podtrženo drzostí, s jakou jeden z jejích čelných představitelů, V. Dlouhý, se uchází o kandidaturu na presidenta republiky a ještě hraje na strunu nestranickosti. Dnes již probíhá poslední vlna privatizace, zaobalená pod nutnost reforem, která má za cíl převést do soukromých rukou poslední státní aktivity a zbavit tak občany jejich posledních vymožeností a jistot, penzijním systémem počínaje a zdravotnictvím konče. Jako třešeň na dortu tohoto stavu se pak má vyjímat konečné vypořádání státu s církvemi.

Otázka nestojí, zda má být vráceno, co bylo někdy ukradeno, ale kdo všechno kradl a co má být tedy komu vlastně vráceno. Na co kdo má právní nárok.

Otázka pro katolickou církev pak je, kudy se chce do budoucna ubírat. Zda chce pomáhat rozvíjet občanskou společnost a zabývat se sociálními otázkami, či zda chce navázat na historii, kdy byla nepřetržitě oporou mocných, oporou systému, bez ohledu na jeho zrůdnost. Opírali se o ni panovníci, ale i fašisté a nacisté a kolaborace mnohých církevních špiček s komunistickým elitářským systémem je také nepopiratelná. V dnešní době potom lidé typu Duky či Graubnera neváhají vyslovovat podporu krajně asociálním zákonům z dílny vlády P. Nečase, aniž se zabývají dopady vládních kroků na občany. Mnohý věřící člověk musí mít se současnou katolickou církví problém.

Na problematiku tzv. majetkového vypořádání státu s církvemi dlouhodobě upozorňuje spisovatelka Lenka Procházková, která na vládu jako celek podala žaloby v souvislosti s podezřením na pokus o spáchání trestného činu. Její žaloby zatím u soudů končí pod stolem. Přece jenom odsoudit celou vládu by bylo trochu silné kafe.

Šestého července se na Václavském náměstí uskutečnila akce na uctění památky Mistra Jana Husa zaštítěná Hnutím za přímou demokracii. Kromě připomenutí středověkého humanisty a jeho odkazu zazněla kritika současných církevních restitucí. Mj. vystoupila i Lenka Procházková se svým projevem

Od dob, kdy psala své romány Z. Frýbová, se ledacos změnilo. Dnes již v hledáčku soudů nefigurují lidé jako F. Mrázek, Z. Krejčíř či T. Pitr. Posledně jmenovaný naopak odcházel od českých soudů spokojen. Krácení na daních již stát evidentně nestraší. Současnými padouchy jsou důchodci, kteří by se měli nejspíš stydět, že peníze na jejich důchody byly rozmělněny na jiné bohulibé počiny. Dalšími lotry jsou dlouhodobě nezaměstnaní a handicapovaní. Ti první jsou flákači, ti druzí potom obtížným hmyzem. Otravné jsou navíc také odbory, které by snad jednou přece jen mohli lékaře, učitele a například řidiče MHD přesvědčit, že by měli hájit své zájmy dohromady a nenechat se štvát lacině proti sobě.

Také na Romy či cizince se ukáže mnohem snadněji než na spořádané ctnostné občany, v jejichž zájmu vláda ČR koná. Problém České republiky je ten, že těchto ctnostných občanů je hrstka -- a ti ostatní mají zkrátka smůlu.

Když si navrch přečteme analýzy viz jednu nedávno zveřejněnou v Britských listech - která je uvedena větou: "Studie stavu demokracie ve Velké Británii za poslední desetiletí varuje, že se britská demokracie octla "dlouhodobém, smrtelném úpadku", protože nezadržitelně sílí vliv korporací, politikové nezastupují voliče a občané v deziluzi přestávají chodit k volbám a vůbec debatovat o politice", dojdeme k jedinému závěru. Totiž že tristní obraz české společnosti není žádným avantgardním či dadaistickým vybočením z celkového stylu. A že rám tohoto obrazu, skládající se mj. ze soudobé řecké tragédie, je ještě děsivějším než samotný výjev na plátně.

Vytisknout