Jaké to je být terčem rasismu

9. 7. 2012

Nadávali vám někdy do islamistů? A co takhle do džihádistů, nebo teroristů? Do extremistů? No, vítejte v mém světě, píše v deníku Guardian známý komentátor Nazir Ahmed. Každé ráno zjišťuju, kolik dalších nadávek je na internetu vrháno mým směrem.

Když jsem se začal živit psaním, nikdy by mě nenapadlo, že se stanu terčem každodeních islamofobních útoků. Poté, co jsem začal v roce 2009 pracovat pro britský týdeník New Statesman, stal jsem se okamžitě terčem internetové diskreditační kampaně, která využila série účelově sestřihaných videozáznamů projevů, které jsem před několika lety přednesl před muslimskými univerzitními studenty. Byl jsem obviněn, že jsem členem "tajné" extremistické organizace Hizb ut-Tahrir, že jsem "nebezpečná muslimská svině" stejná jako nacisti. Jeden bloger mě charakterizoval jako "umírněného švába", jehož islámská víra se "nijak neodlišuje od Abu Hamzy, Abu Qatady, Aymana al-Zawahiriho či ostatních příslušníků 'miniaturní menšiny' islámských teroristů, kteří jsou přesvědčeni, že islám musí převládnout, ať to stojí co to stojí".

O tři roky později, poté, co jsem přešel z New Statesmanu do Huffington Post UK, se nezměnilo nic. "Nový britský politický ředitel Huffington Postu UK si s sebou přinesl proíránské předsudky," křičel koncem května titulek na serveru Fox News. Mé "předsudky"? Jednou jsem veřejně pochválil fatwu vydanou íránským nejvyšším představitelem ajatolláhem Ali Khameneim, která zakazovala výrobu jaderných zbraní.

Už jen slovo "islám" či "muslim" vyvolává na webu pozoruhodné množství hysterie a nenávisti. Jsem jedním jen ze dvou muslimských komentátorů v mainstreamových britských médiích - druhým komentátorem je Yasmin Alibhai-Brownová v deniku Independent - a tak jsem terčem většiny těchto útoků. Jednou jsem napsal ironický komentář pro Guardian, v němž jsem uvažoval, jak zvládají muslimští sportovci post během Ramadánu. Článek vyvolal překvapivých 957 komentářů, z nichž byla většina sprostá či útočná.

A netýká se to jen článků o muslimech. Nedávný můj rozhovor se stínovým labouristickým ministrem financí Edem Ballem vyvolal tuto reakci: "Vypadni z mé země, kozomrde." Kolik jiných politických analytiků je terčem takové nenávisti? A kolik mých kolegů dostává výhrůžné dopisy, varující je, že "než skončíme, nebude v Evropě jediný živý muslim".

Z mé perspektivy lze rozdělit britské politické komentátory do tří kategorií. Do první z nich patří hrstka novinářů, kteří pravidelně vystupují proti zvětšující se vlně protimuslimské nenávisti. Patří k nim Peter Oborne v deníku Daily Telegraph a několik novinářů v deníku Guardian. Do druhé skupiny patří autoři jako Melanie Philips v Daily Mail, Charles Moore v deníku Daily Telegraph a Douglas Murray v týdeníku Spectator, kteří považují islám a muslimy za cizí, nepřátelské a za hrozbu. Avšak nejvíce mě znepokojuje třetí, největší skupina: komentátoři, kteří se pyšní svým protirasistickým postojem, avšak ohledně islamofobie mlčí. Nechtějí uznat, že v Evropě protiislámské postoje sílí, ani to, že útoky proti bezmocné menšině lidí s hnědou kůži jsou rasismem.

Faktem je, že se vyvolávání strachu a vytváření negativních stereotypů zcela vymklo z rukou. Existují nesčetné servery, které označují všechny muslimy ve veřejném životě jako "extremisty". Naznačuje se, že žádní umírnění muslimové neexistují.

Jestli však jsou ti z nás, kteří se snaží účastnit se veřejné debaty, systematicky podezříváni z extremismu, jaká je naděje pro tisíce mladých britských muslimů, kteří mají pocit, že jsou marginalizováni a vytlačováni z politického procesu? Doporučoval jsem v minulosti muslimským studentům, aby se aktivně snažili podílet se na životě médií a politiky, ale teď už to v podstatě nedělám. Proč by měli být lidé terčem takové nenávisti, jako jsem já? Věřte mi, muslimové nemají o nic víc hroší kůži než nemuslimové.

Několikrát jsem našel manželku, jak brečí na kanapi poté, co četla sprosté reakce na mém blogu v týdeníku New Statesman, a uvažoval jsem, zda to všechno má cenu. Jestli bych si neměl nalézt méně nebezpečné zaměstnání. Jenže to ti útočníci chtějí. Chtějí umlčet muslimy, odepřít hlas komunitě, která není slyšet. Neměl bych být terčem těchto agresivních útoků. Budu ale i nadále. Naprosto neplánuju nechat islamofoby vyhrát. Takže se odvažuju zeptat: Kdo mě podpoří?

Podrobnosti v angličtině ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 9.7. 2012