Co kdo (ne)může reformovat

7. 5. 2012 / Marek Řezanka

Má-li hájit principy demokracie, neměl by se od programu Věcí veřejných odlišovat ani o milimetr. Hned však v postoji k takzvaným církevním restitucím je lidem dáno jasně na srozuměnou, že názory většiny lidí ani kdysi deklarovanými stanovisky "Véček" k této problematice se nová platforma či strana zabývat nehodlá. Co na tom, že je podezřelé, jak nedoložitelné jsou seznamy toho, co má být vráceno?

Co na tom, že určité majetkové vypořádání s církvemi již v minulosti proběhlo a že výše majetku na církev i způsob jeho převedení jsou velmi diskutabilními a že vláda kvůli svému postupu čelí několika žalobám, například ze strany spisovatelky Lenky Procházkové? Hlavní přece je, že Karolina Peake má za sebou stále ještě vlivnou katolickou církev, jejíž biskupové se denně budou modlit za všechny asociální reformy a před ikonou svatého Václava se několikrát uctivě pokloní a odříkají modlitbičku za destrukci sociálního státu, jehož je president republiky Klaus zavilým odpůrcem.

Ve jménu reformování "mimořádně odporných a slizkých" Věcí veřejných je tak dokonale pošlapán princip demokratických voleb, na který se president Klaus vždy odvolával jako na svátost. Žádná občanská společnost, volby musí stačit. Jak je vidno, nestačí. I bez voleb může vládní politiku ovlivňovat strana, která se žádné soutěže neúčastní, pro kterou je ovšem hlavní vítězství. Baron de Coubertin by hořce zaplakal.

Vláda, jejíž pověst je již tak pošramocena neochotou ministrů podezřelých z korupčního jednání vládu opustit, ztratila poslední nárok na legitimitu právě svým "reformním" úsilím. Jedna vláda je mrtvá, ať žije nová, s novým koaličním partnerem. Vzkaz lidem je tak naprosto jasným: "Volby pro nás nejsou rozhodující, chcete-li změnu, musíte si najít jiný nástroj." Zda je moudré takovéto vzkazy vysílat občanům týden poté, co se jich více než sto tisíc sešlo na Václavském náměstí, ukáže čas.

"Reforma" vlády však není jedinou reformou posledních dní. Reformovali se patrně i lidovci, kteří se snaží pořádně rozkročit mezi deklarovanou pravicí a levicí a sbírat poztrácené hlasy spolu s hlasy novými, jak jen to půjde.

Čím se lidovci o své z mrtvých vstání zasloužili? Že by se dali na modlení?

Nové vedení strany přišlo s pokorou, s omluvou voličům za chyby, jichž se minulá vedení strany dopustila a s kajícným ujištěním, že se strana ze svých chyb poučila. Přiznat chybu a něco si z ní odnést - to musí uším českého voliče znít přímo rajsky. Když navíc zazní nic neříkající výrok slibující náznak sociální reflexe, tedy doslova: "Jsme zde - poučeni, stabilní, ale hlavně zdravě hladoví po budování nové moderní křesťanské demokracie, která je orientovaná na potřeby společnosti, která je otevřená současnému modernímu světu..." - potenciální voliči jihnou dojetím.

Hřebíček na hlavičku pak Bělobrádek udeřil i apelem na takovou podobu státu, kde si člověk nepřipadá být "hlupákem a nevolníkem". Kde jsou předvolební billboardy někdejšího lidoveckého předsedy Kalouska, který lidem sliboval levný stát, a už jim zapomněl sdělit, kolik je to bude stát? Bělobrádek se snaží vystupovat jako člověk nedogmatický, člověk, který není fanatikem, a to ani v tažení proti umělým potratům ani v tažení proti lidem stejné sexuální orientace. Pochopil, že český volič nemá rád fanatiky. Na to ale přece jen pozapomněl, když se vyjádřil, že nezná vrahy Mašíny. Na "hrdiny" si nedá šahat ani tento dobrý křesťan.

Hlasy může Bělobrádek odčerpávat i od SPO-Zemanovců svým tvrdým kursem vůči muslimům. Pavel Bělobrádek nelení a na jeho blogu lze najít jeho postoje ke všemu možnému, od kritiky premiéra Nečase, přes zastání, nikoli glorifikaci T. Okamury až po kritiku vedení MPSV ČR, že obešlo zákon o veřejných zakázkách.

ČSSD hodlají lidovci držet v šachu útokem na levici jako takovou, hlavně na vše komunistické. Pak si totiž mohou po volbách opět vybírat, a to jak zprava tak zleva. Snílci na levici, kteří si nechávají zdát o potenciální koalici ČSSD se Stranou zelených a s lidovci, by se měli rychle vrátit na zem a připomenout si koalici s Unií svobody a právě s lidovci. A zaposlouchat se do biskupských modliteb, v nichž nic sociálního obsaženo není.

Sociální demokracie je pak další stranou, která se slovem "reforma" doslova bojuje. Pro některé její představitele (například M. Haška) reformou znamená oprostit se od obhajoby sociálního státu a smířit se s tím, že tento projekt je historicky překonán. Co ale potom zbývá z vizí strany, jež původně měla hájit myšlenku socialismu a od komunistů se lišit toliko odmítáním revolučních prostředků k získání moci?

Sociální demokracie má problém. Je to problém identity. Má hájit kapitalistický systém -- a jenom se snažit změkčovat údery do brady voličů nějakým tím tampónem? Nebo snad má požadovat systémovou změnu? Pro mnohé je to nepředstavitelné. Před nástroji tzv. přímé demokracie se někteří čelní představitelé sociální demokracie křižují stejně jako jejich bratři a sestry z TOP09 a z KDU-ČSL.

To se nakonec promítá i v (ne)hledání levicového kandidáta na post presidenta. Tak moc by se vedení ČSSD líbil Jan Švejnar. Když ale on má jeden problém, a to ten, že přesvědčeného voliče sociální demokracie si v podstatě nemá čím získat. Stydí se snad sociální demokracie za šíření svých myšlenek? Nebo již žádné nemá? To je rozhodně tématem k zamyšlení pro celou sociální demokracii, jež se spolu s H. Sienkiewiczem bude ptát Quo Vadis?

Před stejnou otázkou ale stojí i konfederace odborových svazů. Nenadešel také zde prostor pro reformu? Není těch svazů trochu moc (o nezávislých ani nemluvě)? Nedochází tu k neustálému tříštění sil, kdy zájmy jedněch jsou stavěny proti zájmům jiných a není postupováno jednotně? Toto by odborové předáky mělo trápit mnohem více než nějaká fotografie s Kalouskem u piva či cena hodinek.

Odbory mají tu výhodu, že mají mezi sebou analytiky typu pánů Fasmana s Ungermanem, jichž si lze na základě jejich odhadu vývoje důležitých indikátorů hospodářství vážit. Chce to ale i opory v dalších sférách, v oblasti práva, logistiky, v oblasti formulování programů a vizí. Odbory, jakkoli to vládě nedochází, jsou poslední nárazníkovou zónou ve vyhroceném střetu asociálních opatření zákonodárců a "tekutého hněvu" občanů -- pro vládnoucí lůzy. Právě zmíněná fotografie panů Zavadila a Kalouska by měla dokumentovat, že odbory o dialog stojí, že je pro ně zásadním a že mu dávají přednost před násilím.

Co může frustrovaným občanům garantovat, že se zbaví vlády, která si uzurpuje moc většině navzdory? Je snad řešením výzva ČSSD, aby to voliči vládě spočítali v podzimních volbách? A co bude následovat? Možná to samé, co již jednou po "oranžové bouři" v krajích nastalo. Vláda M. Topolánka odpor lidí proti krokům ve zdravotnictví ustála a potenciál naštvaných se vyčerpal a rozplynul. Proč tento -- zjevně neosvědčený -- postup opakovat?

Zbývá tedy generální stávka -- pokud tedy uvažujeme o nenásilném řešení situace. Odbory si jistě uvědomují, že generální stávka je až na konci všech kroků, které mají lidé k dispozici, když se chtějí bránit zvůli mocných. A když ani rozpad vládní strany nestačí k vypsání nových voleb. Má-li se ale o generální stávce uvažovat, není přípustné, aby lidé byli rozdělení, aby jedni šli pracovat a druzí ne.

Potom by strach každému velel do akce nejít, protože sankce tvrdě dopadnou. Jako by příkladů nebylo dost. Třeba soudce Bodlák, který se opovážil kritizovat některé z prezidentských milostí. Nebo soudní znalkyně Pošvářová, která upozornila na rezavějící mostní konstrukce na velmi drahé dálnici D47. Své by mohl vyprávět bývalý soudní čekatel Petr Langer, který vedl marný spor o své jmenování soudcem s V. Klausem.

Velmi "podivné" bylo chování svědků Janoškovy nehody a následného těžkého ublížení na zdraví. Dozvěděli jsme se totiž, že poškozenou ženu pan Janoušek nesrazil, ona sama na kapotu jeho auta naskočila, zřejmě pro svou nenávist k automobilům. Jak se odvaha nevyplácí, pak dokumentuje i jeden z dílů cyklu Oběti od M. Sovjáka, nazvaný svědek. Pustit se do křížku s mocí se nevyplácí. To platilo před rokem 1989 -- a platí to bohužel stále. Odbory tak mají před sebou úkol velmi nesnadný -- stmelit ty, v jejichž bytostném zájmu je, aby stmeleni byli. Má-li se jim to podařit, budou muset začít u sebe. Důvěra se lehce ztrácí a těžce nabývá.

Jedno je jisté. Zatímco nad reformovatelností kapitalistického systému visí již delší dobu otazník, který se pomalu přetavuje ve vykřičník s tím, že před slovem "neformovatelný" se objevuje předpona "ne", reforma odborů a politického systému jako takového se jeví jako nutnost. Kdo se však v daných podmínkách nemá jak reformovat, jsou občané. A právě těmto lidem se zatím dostává od mocenských špiček pouze pohrdání, arogance a přehlížení.

Vytisknout