Grilování orgánů, odpovědných veřejnosti, díl 4.

"Byl" je minulostí slova "je". Po vině musí následovat trest...

8. 5. 2012 / Štěpán Kotrba

O jeho provinění bude rozhodovat Parlament. Protože zákon o Českém rozhlase už jednou porušil. Ne náhodou, ale s arogantní jistotou politického sluhy, který si myslí, že se mu nic nemůže stát, když ho političtí kmotři ochrání. Jenže... Spravedlnost by měla a musí být slepá, má-li to být spravedlnost.

Volební výbor Sněmovny, který má v gesci bdění nad dodržováním mediálních zákonů radami médií veřejné služby, bude pokračovat na svém příštím zasedání 17. 5. v projednávání tří stížností na porušení zákonů Radou Českého rozhlasu a Radou České televize, kterými jsem poslance "obtěžoval" v minulých měsících. Jednou z těchto stížností je i ta na Antonína Zelenku.

Text stížnosti 3. 2. 2012 ZDE

Jde o to, že

„Členství v Radě je neslučitelné ... s jakoukoli funkcí ve veřejné správě, ...“

Právní analýzu, jejíž argumenty zde nehodlám opakovat, jsem zveřejnil v článku Protiprávnost pod záminkou práva na právo. Zde jsem zveřejnil i právní posudky advokátů a právního oddělení ministerstva školství, , které si najal Zelenka, a právní posudek ředitelky Parlamentního institutu, které si vyžádal předseda výboru, poslanec Mencl (ODS).

Štěpán Kotrba: Protiprávnost pod záminkou práva na právo ZDE

"Stanovisko k souběhu zaměstnaneckého poměru a funkce v Radě Českého rozhlasu" (Advokátní kancelář Kovanda, Tykalová) ZDE

Zamyslet se chci ale nad faktorem, který je všem těmto posudkům společný. Neschopnost profesionálů posoudit jednoznačně otázku veřejného zájmu, který vedl úmysly tehdejších zákonodárců a společnost jej očekává či tuší pod pojmem "spravedlnost" a ztotožňuje ho s výkladem práva či rozsudky, aniž s nimi tento pojem vždy totožný je. Případů, kdy "spravedlnost" nepoznáváme, v poslední době přibývá. Paní, která se léčila marihuanovými mastmi a po šesti letech policejní a soudní šikany si vzala život. Či pán, který měl jít do vězení za ignorování trestu veřejně prospěšných prací po pomalování předvolebních plakátů...A kterého soudila manželka funkcionáře té politické strany, jejíž kandidáti skončili s "tykadly". Exekucí ožebračení důchodci, kteří z bezmoci a ponížení za lhostejného přihlížení všech okolo spáchali sebevraždu či lidé, z nichž se bezcitným a nespravedlivým rozhodnutím státu a jeho orgánů stali bezdomovci.

Poslanci i právní laici se vymlouvají, že tuten či onen zákon je špatně napsaný a nedává jim jednoznačnost pro rozhodování. Ale život také není jednoznačný... Šedivá je teorie, o to barevnější a pestřejší je praxe. Zákon nikdy nemůže postihnout vše. Ale dává návod. Ani mediální zákony nejsou napsané špatně, ale je nutné se je naučit číst a rozhodovat v jejich rámci.

Společnost ovšem dnes nesjednocuje jednotný výklad světa (chcete-li ideologie), která většinu právních předpisů spoluvytvářela a modifikovala v minulosti. Nejdříve byla stovky let pramenem práva ideologie křesťanství a jeho Desatero. Lid akceptoval náboženská pravidla a byl v základech práva vzdělán. Desatero bylo povinné pro každého věřícího a soulad jeho postulátů s praxí byl ověřován u zpovědi každý týden nebo i častěji. Rozporů nebylo a pokud byly, řešila je pokora věřícího a moudrost kněze. Modli se a pracuj. Ideologie komunistů, která v právní teorii nahradila či spíše doplnila na několik desítek let křesťanství, byla také široce vysvětlována. Právní předpisy se desítky let neměnily, byly harmonizovány a jednotně aplikovány. Rozporů také nebylo. A tomu dnes tak není. Právní předpisy, tvořené posledních dvacet let, se mnohdy vyznačují chybami. Rezignovaly na obsahovou i formální konzistenci, vyjadřují už dvacet let dlouhodobý zápas o souhlas voličů ve společnosti, která ve svém ideovém ukotvení balancuje. I pokud jsou předpisy kvalitní, narážejí na nejednotnost interpretace soudci. Na jedné straně egocentrická arogance individua, preferovaná nad společnost a provázená snahou oslabit stát jako reprezentanta ideologie druhé, která nadřazuje společnost a její prospěch nad tužby a přání jedince. Politický boj je provázen neúctou zákonodárců k přijímaným zákonům, které chápou většinou jako zbraň této ideologické války. Neúctou soudců. Existuje tedy ještě veřejný zájem? Existuje v tomto právním bahně něco, o co by se dalo opřít a co by sjednocovalo přístup bez ohledu na politickou orientaci soudce (v tomto zvláštním případě poslance) ?

Je třeba vysvětlovat i notoriety jako termín funkce či termín veřejná správa? Úmysl zákonodárce je či byl v době přijímání novely zákona o Českém rozhlase a o České televizi zřejmý. Zamezit politickým slouhům, píáristům a komerčním lobbistům, aby deformovali a mocensky ovlivňovali činnost veřejné mediální služby. Princip, který je vtělen do všech mediálních předpisů zemí, ke kterým se Česká republika hlásila už od velvetové revoluce v roce 1989. Pivo dobrý, následky revoluce strašný. Ačkoliv to nikdo nikomu nahlas neřekl, rozpojila se vazba mezi společenským zájmem a svobodou jednotlivce. Ze zákonů i morálky zbylo "přechodové" torzo. Budování socialismu se nahrazoval dosahováním úspěchu (zisku). V angličtině se této době říkalo transition period. A bohužel v mnoha případech trvá dodnes.

Koncept veřejné služby, oddělený správně od státu a legislativně i od komerčních médií, diskutovali evropští politici od konce osmdesátých let, kdy už bylo jasné, že se socialistický "tábor", ovládaný Sovětským svazem, zhroutí. Vytvoření systému nezávislých a pluralitních médií, které splní požadavky demokratické společnosti ve střední a východní Evropě, se stalo hlavním cílem aktivit Rady Evropy na podporu bezpečnosti demokratické společnosti na celoevropské úrovni. Prohlášení přijaté hlavami států a vlád Rady Evropy na vrcholné schůzce ve Vídni v říjnu 1993, zdůraznilo, že zaručená svoboda projevu, zejména sdělovacích prostředků, musí tvořit rozhodující kritérium pro posuzování každé žádosti o členství v Radě Evropy. S ohledem na tuto skutečnost, středoevropské a východoevropské země se zavázaly konkrétními závazky k zajištění svobody a nezávislosti sdělovacích prostředků v době jejich přistoupení.

Téma, započaté ministerskými konferencemi Rady Evropy o masmediální politice ve Vídni v prosinci 1986 a Stockholmu v roce 1988, probíral západní mezivládní, vládní i akademický svět -- např. sympózium "Restrukturalizace televize ve střední a východní Evropě", pořádané v Londýně Centrem komunikačních a informačních studií University of Westminster v roce 1992 a další podobné akce. Deklaraci a akční plán zajištění médií veřejné služby podepsali ministři na 4. ministerské konferenci o politice sdělovacích prostředků v roce 1994, která se konala v Praze v Paláci kultury pod názvem "Média v demokratické společnosti". Myšlenky, které zde konsensuálně zazněly jako závazné požadavky na členské země Rady Evropy, vtělila Evropská unie snad do všech usnesení, která kdy k veřejné službě přijala, včetně směrnice EU "Televize bez hranic" či amsterodamského protokolu EU. Na principech se tehdy shodli všichni. Za Česko to byli ministři Klausovy vlády. Poté vypracovala Rada Evropy doporučení č. R (96) 10 o zajištění nezávislosti veřejnoprávního vysílání, která definuje základní principy zajištění redakční nezávislosti, stejně jako institucionální a finanční autonomie, aby se pokud možno odvrátilo nebezpečí vládního nebo politického vlivu. Čeští pravicoví politici tyto doporučení obratem realizovali. Ministři odpovědní za média usnesení přijaté na konferenci v Praze po názvem "Budoucnost veřejnoprávního vysílání" implementovali. A to se stalo referenčním dokumentem a regulačním rámcem pro svobodu projevu sdělovacích prostředků v souladu s normami Rady Evropy, zároveň i prostředkem ke zvýšení povědomí veřejnosti a poskytnutí vzdělání pro profesní skupiny a instituce - soudce, úředníky nebo regulačními orgány, mající za cíl zajistit, že ze dne na den bude právní rámec uplatňován a nevybočí z norem Rady Evropy. Jak je možné, že dnes mají čeští pravicoví politici jiný názor a dělá jim problém rozšifrovat jeden paragraf? Jedním z úkolů ministerské konference z Varšavy z roku 2000 je "zkoumat způsoby, jak podporovat pluralitu a kvalitní program veřejnoprávního vysílání, posílení jejich nezávislosti a zajištění odpovídajícího a bezpečného rámce financování ve věku technologické konvergence a globalizace".

European Ministerial Conferences on Mass Media Policy 1986-2006: Texts Adopted ZDE

Nejnovější dokumenty Rady Evropy o médiích veřejné služby byly vytvořené na zasedání ve Štrasburku 29. dubna 2011 a byly přijaté Výborem ministrů 15. února 2012 na zasedání náměstků ministrů. Tedy za Českou republiku náměstkem ministra Nečasovy vlády. Přípravou dokumentů se na úrovni expertní skupiny zúčastňovala řadu let slečna Irena Zachardová, právnička z odboru médií a audiovize Ministerstva kultury České republiky. V projednávaných dokumentech se píše :

Doporučení MC-S-PG (2011) 003rev4 Výboru ministrů o médiích veřejné služby ZDE

Výsledkem těchto mezinárodních aktivit České republiky na Radě Evropy i v Evropské unii bylo přijetí novel mediálních zákonů a v nich nových pravidel volby mediálních rad, zajišťujících nominaci institucemi občanské společnosti. Tak vznikly i omezení pro členy Rad, aby se média veřejné služby nemohla stát propagandistickou služkou vládní politiky. A i díky tomu, že Česko respektovalo všechny tyto politiky, mohlo se stát členem Rady Evropy a bylo přijato do EU.

Nyní mají dostát čeští poslanci role kontrolního orgánu nad dodržováním zákona tak, jak jim to jejich předchůdci do zákona za souhlasného mručení z Bruselu a Štrasburku sami napsali. Dostojí nyní své povinnosti, nebo bude třeba mezinárodní kontroly některé z odborných komisí Rady Evropy, který by cestou mezinárodní nátlakové "diplomacie" vedl odpovědné orgány a české politiky k respektu vůči evropským pravidlům a pomocí hrozby mezinárodních sankcí tuto povinnost, plynoucí z ministerského podpisu v roce 1994, vymáhal? Česko ale přece nechce ukončit své členství v Radě Evropy. Maďarsko díky mediálně agresivním aktivitám Orbánovy vlády už navštívili experti i politici nejen z Rady Evropy, ale i z Evropské komise a Evropské audiovizuální observatoře. A byli velmi nepříjemní. Totéž potkalo Slovensko (i když zde prozatím nebyli návštěvníci tak nepříjemní), k jehož "radičové" mediální legislativě jsem se mimo jiné vyjadřoval i já pro německou mediálně výzkumnou a monitorovací agenturu N-OST.

Tlak expertních skupin a případné sankce orgánů EU a Rady Evropy dokáží být politicky i ekonomicky dost citelné. Pokud dnes nevadí českým poslancům v mediální radě ministerský slouha, zítra se může stát členem Rady vysoký funkcionář vládní strany či poslanec. A pozítří budou média veřejné služby skákat poslušně tak, jak bude vládní kamarila pískat. A to je nepřijatelné.

Evropské hodnoty je nutné hájit a bránit. Nebo nám je někdo vezme.

Vytisknout