Kultura života?

3. 5. 2012 / Pavel Urban

Nebudu uvádět podrobnosti. Kdo tuhle chorobu zná, ví, o co jde. Ostatní si to mohou snadno zjistit, pokud chtějí. Mnoho vědoucích lidí považuje takovýto stav za beznadějnou degradaci lidského života. Protože jsem babičku dobře znal, troufnu si tvrdit, že to nemusí být pravda. Babička se dlouho dokázala radovat z běžných věcí. A dokázala dávat radost i lidem, kteří ji měli rádi. Tohle skončilo až ve finálním stadiu v posledních měsících, kdy už patrně nebyla schopna vnímat skoro nic. Jen bolest ze strašlivých dekubitů, kterým už se při nejlepší péči nedalo zabránit.

Babička ovšem měla štěstí v neštěstí. Za prvé, její syn vydělával poměrně slušně a navíc žil ve městě spíše chudším. Měl zde spoustu známých, a tak nebyl problém najít pro babičku ošetřovatelky, které se ni dokázaly za přiměřený peníz láskyplně postarat dvanáct hodin denně. Zbytek zvládl strýc sám. A protože měl k mamince silný vztah, tak to také dělal.

Za druhé, babička měla přizpůsobivou, až poddajnou povahu. Kdyby tahle choroba postihla dědečka, asi by se s ním při nejlepší vůli nedalo vydržet. Dědu naštěstí zradilo srdce, mozek mu až do konce fungoval perfektně.

Existují i opačné případy. Rozum i city Vám zůstanou plně zachovány, ale tělo odejde. Věřím, že i kvadruplegik dokáže žít smysluplný, důstojný a šťastný život. Chce to ovšem přiměřené sociální okolí. A také určitý typ osobnosti postiženého. Nejsem si vůbec jistý, jak bych v některé z těchto rolí obstál já.

Zkusme si teď představit na místě mého strýce člověka s průměrným či mírně podprůměrným platem, který nežije v dvougeneračním domě, ale v bytě 1+2. Přičemž na krku má dvě nezletilé děti. Jaký osud by asi jeho nesoběstačnou maminku čekal? Hospic rodinného typu, kde láskyplné sestřičky poskytují klientům individuální péči podle jejich potřeb? Nebo LDN, kde nedostatečný počet vyhořelých sester udržuje pacienty při životě v přijatelné míře hladu a žízně (snižuje se tak počet nezbytných přebalování), o případných vyšších potřebách, které dotyční ještě mají, ani nemluvě ?

V porovnání s takovouhle čekárnou na smrt je dokonce i umrzlý bezdomovec příkladem šťastného a důstojného konce.

Jistě, žijeme v kapitalismu, kde je na prvním místě zisk. My starší ovšem pamatujeme i "reálný socialismus". Co ten nabízel takto postiženým lidem ? Za socialismu skutečně nešlo o zisk (ten byl dokonce leckdy nežádoucí), ale ekonomické zákony platily i tehdy. Včetně faktorů omezujících sociální zdroje. A také zákony politické, velící směřovat tyto omezené zdroje především k potenciálním zdrojům politických problémů. Lidé s demencí tyto problémy vyvolat zpravidla nedokáží. Ti, kteří mohou, tak kvůli nim zpravidla nečiní. O těchto věcech totiž většina pánů i kmánů neví. A často ani vědět nechce. Bez ohledu na společenský systém.

Ani mě se nelíbí myšlenka "létajících andělů smrti". Takovéhle věci by dobrozdání ze supermarketu rozhodovat neměly, i kdyby šlo o supermarket medicínský. V tomhle souhlasím s kritiky. Pravdu má ovšem i Petr Wagner, že "většina [sebevražd] jsou psychiatrické záležitosti. Nicméně jistý podíl bilančních rozhodnutí zde je. Mimo jiné i pro nemoc, ale i jiné důvody."

Jakkoli chápu Jana Paula, je otázka, zda máme (byť jen pasivně) nutit k přežívání lidi, kterým nejsme schopni pomoci. Vladimír Linek se zase domnívá, že problém je pouze v kultuře neoliberalismu. Zajímaly by mě tedy detaily systému, ve kterém ekonomie neplatí. Ekonomie peněz, ekonomie zdrojů, ekonomie schopností a možností lidí s duší kvalit Anežky české. Jakož i ekonomie duší průměrných. Nebo jsem to špatně pochopil a o těchto věcech se nemá mluvit, protože jsou tabu ?

Také nejsem nadšený "neoliberální" medicínou a uznávám, že popisovaná rizika jsou reálná. Je si ale pan Linek opravdu jistý, že "bilanční rozhodnutí" jsou jen otázkou peněz ? A že tam, kde peníze mohou pomoci, by jiný společenský systém ty peníze sehnal ? Nebo že za socialismu páchali lidé sebevraždu jen ze zdravotních a nikoli sociálních důvodů ? Ve skutečnosti jde o průnik společenských hodnot a materiálních zdrojů. Společenský systém a jeho změny s tím souvisí jen okrajově.

Někdy se mi v noci zdá o vlastní demenci. Pokud by mě něco takového hrozilo s vyhlídkou na výše uvedenou "čekárnu", pak bych asi docela ocenil lékaře, který by mi pomohl ke klidné a rychlé smrti. Psychiatr, který by mi vysvětloval, že má touha po smrti je jen chorobným příznakem deprese by mi asi moc nepomohl. I když by měl fakticky pravdu; lidé, kteří dokáží podobnou budoucnost brát s optimismem sebevraždy zpravidla nepáchají. Podobný optimismus lze možná vyvolat i vhodnými medikamenty. Byl by to ale opravdu projev úcty k životu ?

Vytisknout