Lotři na pravici a lotři na levici

3. 5. 2012 / Jan Kadubec

Mnozí teologové z toho usoudili, že když Ježíš poskytl Dismasovi garanci spásy, je možné ho pokládat za světce i přesto, že patřil k tlupě lupičů, kteří přepadali poutníky. Jednou přepadli i Svatou rodinu, když prchala do Egypta, nicméně loupežníci propustili Marii s Josefem a Ježíškem bez jakékoli újmy, tak se alespoň píše v jednom arabském evangeliu. Ve východní církvi požívá svatý Dismas velké úcty. U nás na Západě je uctíván zvláště na Kypru, kde můžeme spatřit Dismasův kříž, a jeho částečky (třísky z jeho kříže) jsou uchovávány a uctívány i v Bologni, hlavně františkány.

A každý z nás si může podle svého porozumění výše uvedeným slovům vybrat, jestli bude na svém kříži vedle kříže Ježíšova lotrem po pravici či po levici, říká současný teolog (jeho jméno jsem bohužel nezachytil). Z toho ovšem jasně vyplývá, že je velmi důležité, ba přímo životně zásadní, na kterou stranu se postavíme, můžeme si vybrat jestli budeme lotrem na pravici - to budeme v Ráji, nebo lotrem na levici - žádný Ráj nebude.

A ještě pár vět o kříži uprostřed. Postmoderní filosofové i moderní teologové jsou přesvědčeni, že ta babská povídačka je určena pro nevzdělané primitivy, pro negramotný prostý lid. Ti Inteligenti to vidí takto: Tam uprostřed byla ukřižována a zemřela Pravda, Láska a Spravedlnost. Ovšem nemusíme nijak zoufat, neboť Pravda, Láska a Spravedlnost sice ukřižováním zemřela, ale nezemřela nafurt, natrvalo, nýbrž jenom dočasně, jenom na chviličku, na pouhé tři dny, potom byla vzkříšena a žije dál podnes. Proto nemusíme vůbec podléhat beznaději, ba naopak naše očekávání se plně zrealizují, to je ta pravá křesťanská Naděje, přece Pravda a Láska zvítězí, že? A zatáhnou do toho řečnění Freuda, Adorna, Lévinase, Heideggera a kdovíkoho a kdovíčeho ještě navíc, jako např. Já, Nadjá, Podjá, Prvotní Dědičný Hřích apod. A řečňují o tom, že automaticky jsme všichni bez rozdílu hříšní lotři, alespoň dle církevního učení, neboť jsme zdědili hned při narození prvotní hřích. (To je ale šíleně choromyslné učení, které vymyslel svatý Augustin!) Tihle a podobní v době upadající civilizace nemají běžnému člověku co říci. Ále, nechejme filosofy filosofovat a teology teologizovat, ať se noří a ponoří v meditacích do mystického zření podstat a transcendentního ontologična. Raději se podívejme na příběh Jehošuův docela prozaicky, tedy tak, jak je popisován evangelisty.

Jehošua se svými dvanácti kumpány (učedlníky) a několika ženami se potuloval po Galilei, nikdy neměl nějaké zaměstnání, živil se žebrotou, často sedával s celníky a nevěstkami, milovník vína, prostě pobuda, ale docela milý, příjemný, sympatický chasník a charismatický řečník. Dělal si srandu ze slavení soboty (šabatu) - Sobota je pro člověka ne člověk pro sobotu. Kašlal na košer pokrmy - Hříchem není to, co do úst vchází, nýbrž co z úst vychází. A z následujícího výroku jsou někteří docela zarmoucení i dnes - To spíše velbloud projde uchem jehly než bohatec do království nebeského.

A nic, Pánbůh ho za to ani nepotrestal. Zatím ne.

No a to se samozřejmě pravověrným Židům moc nelíbilo, bylo nutné něco s tím udělat. Je to kacíř a heretik, nemorální poživačník, který odvádí obyvatele od pravé víry, ukamenovat ho je potřeba. Ale Sanhedrin (něco jako jejich Parlament) neměl tehdy právo hrdelní, mohli tak akorát jít s prosíkem podat žádost římské správě o povolení k ukamenování jednoho odpadlíka. Ovšem místodržící Pilát by pronesl něco ve smyslu: My Římané jsme tolerantní ke každému náboženství, i váš bůh mohl mít sochu ve Městě na Forum Romanum, stejně jako ji mají bohové všech národů naší říše, ale vy nemáte a neznáte jeho podobu, ba ani jeho jméno nesmíte vyslovit, co s takovým bohem? Já se vašimi náboženskými spory nemíním zabývat, to by bylo pod úroveň a důstojnost římského místodržícího. Zavolal na stráže a rozkázal, aby delegaci vypráskali ze soudní síně. A skutečně, delegáti byli silně tlučeni holemi až k východu. Tato příhoda se doopravdy udála, fakt jsem si ji nevymyslel.

Takže u Jehošuy na to šli od lesa, nařkli ho, že je protiřímský podvratný živel. A tím se už místodržící Pilát chtě nechtě musel zabývat, to byla jeho povinnost, přece se nenechá nařknout, že toleruje nějaké partyzány, nemůže nechat kolovat zvěsti, že podporuje či je mírný k revolucionářům bojujícím za národní osvobození, musel zakročit. No a ta jejich žádost k Pilátovi mohla znít přibližně takto: My, členové Sanhedrinu, jsme všichni poslušní kolaboranti, projevujeme římské říši a její okupační politice vůči naší vlasti plnou podporu, upřímně a rádi kolaborujeme s římskou okupační vládou. Akorát ten Jehošua je proti. Doneslo se nám, že veřejně pronášel (asi v mírné opilosti) tyto a podobné věty: Co v naší zemi mají co pohledávat Římané, okupanti jedni škaredí, co k nám lezou, co u nás hledají, jo aha, chtějí od nás vybírat daně. (No a bylo to, protistátní řeči se netolerují nikde a nikdy, však to známe z vlastní nedávné zkušenosti, že?) Je to zločinec, vyzývá své přívržence, aby prodali vše co mají a nakoupili zbraně, vyslal své učedníky verbovat povstalce (Mt 9,5-12 a L 10,1-12) atd. atp.

Jiná možnost než smrt ukřižováním nebyla. Zároveň popravili i ty dva lotry. Římanům bylo lhostejné zdali je to lupič pravicový či levicový, stranická příslušnost je nezajímala. Loupili jste? Trest smrti pro oba. Jenomže ten jeden (Dismas) loupil z přežranosti, pro potěšení, měl bohatství sice dost, ale chtěl ještě více, kdežto ten druhý loupil z hladu. Oba porušili zákon, ač každý z jiného důvodu.

A zde můžeme ocitovat větu proslulého Otce patristiky Tertulliána: "Krádež z hladu není hříchem." Věhlasný Tertullián byl vystudovaný právník, představme si, kdyby dostal k vyřešení případ těch dvou lotrů, zajisté by toho který loupil z hladu uznal nevinným - ale to by potom příběh Ukřižování vyzněl poněkud jinak, že?

Podnes jsou krádeže z hladu trestány docela drakonickými tresty, kdežto loupeže ve velkém z přežranosti a nenasytnosti nejsou trestány vůbec, či pouze vlažně. Stačí si položit otázku - a kdože to tvoří zákony? A vše je navýsost jasné. Z novozákonního příběhu je zřejmé, že výhodnější je být na pravé straně. A Tertullián v tomto případě byl vlastně silně levicový.

Mě samotného překvapilo, že už v Bibli se píše o přednosti pravice před levicí, ale vůbec ani v nejmenším mne nějak netrápí, že po smrti se nedostanu do nebeského Ráje.

Přibližně o pět století dříve než byli ti dva lotři ukřižováni, žili v Athénách dvě proslulé osobnosti - Platón a Sókratés, a taky jeden z nich byl na pravici a druhý na levici.

Platóna můžeme zaškatulkovat jako pravičáka, ba dokonce jako extrémního pravičáka, neboť dělil lidi na hrstku jakýchsi nadlidí, kteří jsou krásní a zdatní (kaloi kai agathoi), lepší (beltíones) či také málokteří, dokonalí, jedineční (oligoi) a zbytek, tedy to obrovské množství, to byli podlidé, které nazýval mluvicím nářadím. Prosazoval, aby v čele státu stál jeden Vůdce, ten nejmoudřejší z moudrých (určitě tím myslel sebe). A také souhlasil s výrokem Hérakleita, že jeden vznešený nadčlověk má hodnotu deseti tisíc obyčejných lidí. Takový názor platí ovšem i u nás v současné době, což dokazují například velice úspěšní pánové Roman, Hušák, Horák a podobní (tedy ti beltiones a oligoi), kteří jsou odměňování milionovými částkami za práci, kterou dříve zvládala běžná úřednice. Platón napsal tisíce a tisíce stránek všelijakých pojednání o vznešených a nadsmyslových záležitostech, ale ani jeden řádek nevěnoval tomu mluvícímu nářadí, ani řádeček o tom, zda by jim nešlo zlepšit alespoň malilinko podmínky k životu, to by ho ani ve snu nenapadlo. Vůbec se tedy nedivím, že je mnohými (i mnou) považován za jakéhosi protofašistu. Samozřejmě je pravicovými filosofy bezmezně obdivován, no není divu.

Zato Sókrata někteří jeho současníci považovali za pobudu, stejně jako později Jehošuu, však dopadl stejně, taky byl odsouzen k smrti. Ač vyučený kameník, řemeslu se nevěnoval, což mu snad denně jeho žena Xantipa vyčítala, že nemá za co koupit dětem jídlo. Neměla to s ním holka lehké. Sókrata můžeme zase bezproblémově nazvat levičákem, ba dokonce extrémním levičákem. Je o něm známo, že byl zastáncem naprosté rovnosti všech lidí, požadoval také zrušení otroctví, což ovšem v jeho době bylo v Athénách na spadnutí, stačilo málo a otroctví bylo zrušeno, holt nezdařilo se. Zachoval se například příběh o tom, jak Sókratés umně a dovedně kladenými otázkami, přivedl nevzdělaného a negramotného otroka k tomu, že otrok přišel jakoby sám na Pythagorovu větu, čímž jasně prokázal, že tzv. vysoké myšlení není pouze výsadou vznešených. Sókratés sice nikdy nenapsal ani řádek, asi proto, že nepatřil mezi majetné, a tak si nemohl dovolit koupit pergamen, ale je o něm napsána spousta vět. Nejvíce proslavil Sókrata samotný Platón svou knihou Obrana Sókratova. Je to docela paradox, nebýt pravicového Platóna, tož o levicovém Sókratovi nevíme skoro vůbec nic.

Co jsem vlastně chtěl tímto mým povídáním sdělit? No to, že pravice a levice existovala už od dob neolitu, hned brzy po vzniku zemědělství, a toto rozdělení platí dodnes, ne že neplatí, jak nám chtějí namluvit někteří komentátoři a politologové v novinách a učených přemoudřelých esejích! Dělení obyvatel na pravici a levici se sice datuje až od VFR (Velké francouzské buržoasní revoluce), kdy na pravé straně francouzského Národního shromáždění seděli zastánci monarchie a na levé straně příznivci nového řádu hlásající heslo Volnost, rovnost, bratrství, ale fakticky to platilo už v době neolitického zemědělství. Už v neolitu se vytvořila vrstva predátorů, která odebírala pracujícím přebytky a ponechávala jim pouze tolik, aby nepomřeli hladem a mohli vychovat další otroky. V marxistické terminologii je to třída vykořisťovatelů a třída vykořisťovaných.

Levice zahrnuje všechny strany, které obhajují zájmy nižších a středních vrstev, prosazují sociální rovnost, centralizaci politické moci a náboženskou rovnost (příp. antináboženské zaměření). Do jejich programů patří rozsáhlé sociální zabezpečení, vysoké zdanění příjmů a státní zásahy do ekonomického fungování státu (citace z Wikipedie). Hlavním rozpoznávacím znakem levičáků je, že se živí prací, že pracují pro jiné za mzdu, někdy větší, jindy menší, ba někdy až mizernou či dokonce dnes i žádnou.

Pravičáci jsou reprezentanti bohatých, vyznávají většinou křesťanské konzervativní hodnoty, prosazují sociální nerovnosti a minimální vliv státu na společnost, žádají zrušení všech daní (prý je to trestání úspěšných). Hlavním rozpoznávacím znakem pravičáků je nepracování, loupeže, kořistění z práce jiných, případně žití z renty.

Loupeže v minulosti nikoho ani v nejmenším nepohoršovaly, loupení bylo naprosto běžné a normální, nikdo se tomu nepodivoval. Tak třeba proslulý lupič Francis Drake (syn drobného zemědělce) byl za své úspěšné loupežení vyznamenán anglickou královnou, jmenován sirem a stal se dokonce členem parlamentu. Za zásluhy v loupežení v koloniích byli lupiči běžně povyšováni do šlechtického stavu. Loupežení bylo vždycky čestné a velice ceněné povolání. V podstatě ani dnes to nikoho nepohoršuje, loupí se vesele nadále a dostávají se za to Nobelovy ceny za zásluhy o mír a humanitu. Holt to, že kdo měl meč, měl i právo, platí i nyní. Koloniální epocha je považována ještě i dneska za skvělou a vynikající, kolonizátoři jsou na to období hrdí, neboť přinášeli přece podřadným barbarům kulturu, náboženství a zcivilizovali je. Pěkně to dokumentuje článek Daniela Veselého v BL z 2. května.

Pravice má přímo ve svém programu heslo: Vše pro blaho horních deseti tisíc, ostatní jsou přece neúspěšní podlidé. Otevřeně to hlásá, a ani se za to nestydí! Sice se už neříká loupežení, nýbrž odklánění, přesměrování, tunelování, restituování či náprava křivd a podobně, zní to přece mnohem lépe, ne tak příliš kriminálně, že?

Vždycky jsem se podivoval, jak je to vůbec možné, že taková hrstka lupičů, gaunerů, zlodějů, gangsterů apod. vládla bez problémů vlastně po celou dobu existence civilizace, vždyť to obrovské množství poddaných by je klidně utlouklo čepicemi. Velice pěkně mi to vysvětlil Ernest Gellner v knize Meč, pluh a kniha. Ona totiž ta vládnoucí vrstva měla a má podnes k dispozici servisní třídu, tedy škrabáky a šamany (inteligenci a jakékoliv náboženství), a z toho důvodu je vlastně neporazitelná. (Zajímavé - tři š - šlechta, šamani, škrabáci.)

Dnes jsou sice kněží nahrazeni žurnalisty a místo kazatelny je televize, ale smysl a cíl je stejný - zamlžovat realitu a mást obyvatele. Vládnoucí si je považují a proto byli a jsou za mlžení a matení dobře placeni. Teprve dnes to začíná konečně obyvatele pohoršovat a je to vlivem internetu, kde škrabáci a šamani už ztrácejí ten dřívější monopol na informace a jejich vliv začíná mizet. Proto ty snahy o kontrolu internetu, není divu, cítí se ohroženi. No a ti matoumalové jim ještě pořád oddaně slouží a snaží se seč mohou. Chtějí nám nakukat, že společnost nadmíru bohatých a chudých tvoří přirozený harmonický celek, že si to tak přál a zařídil samotný Bůh či Příroda, a ani se nezačervenají.

Třeba tato následující věta je typicky matoumalovská: "Skutečnost, že lidská práce podle soudobých poznatků vůbec není hlavním zdrojem společenského bohatství, je ovšem levicovými mandaríny ignorována." (To je moudrost od Karla Dolejšího, milovníka Adorna a Johna Michaela Greera.) Škoda že neřekl, co je tedy zdrojem společenského bohatství - finanční machinace, burzovní hrátky? Jo, to je skutečně zdrojem bezpracného neuvěřitelného bohatství, ale není to zdrojem hodnot, společenské ale i soukromé hodnoty lze získat pouze prací, zajisté i prací duševní, o tom jsem přesvědčen já, levicový mandarín, ta pocta!

Nebo moudro dalšího škrabáka: "Dobro je pouze jedno. Není dobro pravé a dobro levé. Je jen jedno dobro. A není pravice nebo levice." To je mi ale novinka, to jsem nevěděl, je pouze jedno všeobjímající dobro a láska a pravda zvítězí, no jo, už je to tak, už dokonce zvítězila.

Často také od těch matoumalů čtu, že právo a spravedlnost jsou dvě odlišné kategorie. Ovšem jestliže právo nesplývá a není totožné se spravedlností, tož co je to za právo? Takové právo je k ničemu a taková spravedlnostně je také k nepotřebě, taktéž k ničemu.

Nelze samozřejmě tvrdit, že by levice byla svatá a neměla na triku také spousty špinavostí, ale dokázala je pojmenovat a tvrdě odsoudit, např. zavrhnout kult osobnosti, nezákonnosti, procesy..., aby se nemohly opakovat, je to ponaučení do budoucna, aby nebylo možné ty hrubé a nesmyslné chyby dělat znova.

Pravice nikdy nepřiznala nějaké pochybení - a to je snad setsakramentský rozdíl, ne?

Takže když dneska čtu, že neexistuje pravice a levice, ale existují jenom dobří a špatní politici, musím se usmívat nad výplody takových autorů.

Dělení na pravici a levici zmizí až tehdy, až zmizí systém, který dovoluje jednomu jedinci využívat práci druhého jedince ke svému obohacení, klasicky řečeno - až když zmizí vykořisťování člověka člověkem, teprve potom takové dělení ztratí smysl, dřív ale ne. Nebo bude přece jen pořád platné?

Vytisknout