Jak vítězí láska

3. 5. 2012 / Jiří Kramář

Tento prapodivně pravdivý příběh se udál jednoho pradávného dne v docela pranepatrném městečku na východním pomezí pradávného království, jehož prastaré sídelní město málem od pradávna slulo Praejhle.

Toho rána, ještě před úsvitem, se v městečku Mudrov nad Mudrou před domem provazníka zastavil místní krejčí a pohlédl do starobylých již notně rozpraskaných dveří, v nichž se právě objevil s klubkem konopného lana sám majitel této usedlosti. Oba muži středního věku se pozdravili lehkým souhlasným pokývnutím hlavy a se smutným povzdechnutím - tak smutným jako jejich ustarané oči - se mlčky a velice zvolna vydali směrem k městské šatlavě, která obrůstala travou pod hradbami u východní brány.

Tu mlčenlivost měl na svědomí především fakt, že všichni místní muži s velkým M - Mudrcové - z velmi dávného kreativního rozmaru JPH - Jediného Prvotního Hybatele - byli nadáni až na jedinou pranepatrnou výjimku absolutním věděním. Vzácného daru téměř úplného vševědění se jim již od jejich nepaměti dostávalo v čase dospívání a ten zázračný proces byl ukončen vždy onoho okamžiku, kdy jim ponejprv dorostl plnovous. A bylo jim ho všem nanejvýš potřeba, neboť mužný vous snadno skrýval jen těžko utajovaný pocit lítosti a rezignace, jemuž se Mudrcové často jen velice namáhavě bránívali i při zcela běžných hovorech s muži z vnějšího světa. Vnitřním a k životu dostatečně velkým světem Mudrcům bylo jejich městečko - malé, ale naše - které ti uvážliví mužové opouštěli opravdu jen velice neradi.

Absolutní vědění změnilo za ta dlouhá léta absolutním způsobem nejen duševní život Mudrců, ale i veřejný život v jejich milovaném Mudrovu nad Mudrou. Vládla v něm místo všeřešící neviditelné ruky trhu opravdová harmonie. Nebylo zde nedostatku a ni nadbytku, nebylo zde žádné konkurence - a ani ve vnějším světě tak obvyklých podvodů. Každý opravdu dospělý muž věděl, čeho se od něj očekává a hleděl ta očekávání poctivě a beze zbytku vždy naplňovat. Jiná alternativa neexistovala.

Mudrcové však byli kromobyčejně zamlklí a i přes den působili dojmem notorických ospalců, jimž je před večerním ulehnutím namáhavý už každý sebemenší krok. K horečnatým aktivitám potřeštěného vnějšího světa nebyl ani důvod. Vždyť absolutní vědění vylučovalo nejen jakékoliv zbytečné pochůzky - ba co víc - spoustu těch nezbytných zkracovalo. Někdy i více než na polovinu. Pokud například výše vzpomínaný krejčí zatoužil zajít do městské věznice se svým přítelem provazníkem, stačilo mu vydat se ve vhodný okamžik od svého domu směrem k domu svého přítele. I provazníkovi jeho výjimečná schopnost téměř absolutního vědění umožňovala dedukci tak dokonalou, že neomylně určil ten správný okamžik, kdy se má zvednout od své ranní kávy a zastavit se ve svém příručním skladu pro klubko lana, jehož bude dnes zapotřebí. A do svého časového harmonogramu správně zakalkuloval i své dnešní malé zpoždění, způsobené zdánlivě náhodným zaškobrtnutím na schůdcích před skladem. Vyšel před dům přesně - k právě přicházejícímu příteli. Také krejčí přicházel přesně takovou rychlostí, aby měl provazník dostatek času vyřídit si v klidu všechny své záležitosti - včetně toho zaškobrtnutí - a aby ani on sám ani vteřinku zbytečně nečekal. Nebylo nikde tak poklidného a spořádaného města, v němž nějaké rozbroje nebo snad hádky neměly místo.

Vždy spořádaní Mudrcové neměli k hádkám nikdy důvod a neměli ani důvod k verbální komunikaci, neboť se navzájem znali absolutně dokonale. A stejně tak nelidsky znali do jednoho i své dávné předky a všechna jejich, dle mínění lidí z vnějšího světa, neodpustitelná morální klopýtnutí. Kdyby to bylo nutné, mohl kupříkladu ten provazník svého přítele krejčího z jiného stejně starobylého rodu uvítat slovy: "Buď zdráv, bratře, jsme jedné krve - ty i já!"

To proto, že oba již od času prvního svého plnovousu věděli nejen kolikrát v které generaci jsou pokrevně spřízněni, nýbrž i jakým způsobem a za jakých okolností se tak událo. A věděli dokonce i to, kolikrát a jak velkou rozkoš to spřízňování tomu kterému jejich příbuznému či příbuzné při tom kterém způsobu přineslo. Takže jistě nikoho nepřekvapí, že každý z Mudrců věděl o každém svém současném spolu měšťanovi i to, jak mocně je k takovémuto často i chtěnému životadárnému počínání vybaven a puzen. A pochopitelně i s jakou náruživostí, kdy, kde, jak s kterou a jak často - a jestli vůbec - tohoto svého vybavení využívá. V nich samotných tyto záležitosti vyvolávaly vzrušení mnohem menší, než jak lidé z vnějšího světa očekávají. Vždyť za tohoto stavu absolutního vědění se zajisté i Jedinému Prvotnímu Hybateli z těchto kromobyčejně milých činností vytrácela absolutně nezbytná náhoda - a hlavně napínavý moment překvapení.

Jestliže muž z vnějšího světa jen koutkem oka zahlédl například jiskru v oku, svůdný úsměv, vyzývavé zhoupnutí bujných ňader, oblého boku či boubelatých hýždí - vzplál dychtivým očekáváním jaké rozkoše mu ta neznámá žena přinese. A chvěl se smyslnými představami a nedočkavostí. Nechal se unášet svojí fantazií a spřádal okamžitě plány, jak je alespoň částečně uskutečnit. Do posledního okamžiku však ani netušil, zda a jaký bude skutečný výsledek jeho a její případné snahy.

Za stejných okolností nešťastný Mudrc věděl. A věděl opravdu víc, než bylo zdrávo, neboť věděl opravdu všechno. Nejenže znal celý její rodokmen. Věděl jestli a jak moc po takovém projevu obdivu touží - ba co víc, věděl jak, kdy a s kým se takovémuto obdivování oddávala, oddává a oddávat ještě bude. A pochopitelně věděl, zda a kdy se tak v jeho vlastním případě stane a co za které situace on i ta žena pocítí, jak dlouho ty její a jeho pocity budou trvat, jak a jak moc hlasitě budou svou rozkoš najevo dávat - a co nakonec udělá a řekne ona i on. Už toto vědění přinášelo mužům z Mudrova nad Mudrou hoře z rozumu a především obludnou nudu. Takže z druhé strany nevědomost nejenže hříchu nečiní a před zákonem neomlouvá - ale mnohdy i pocit štěstí a velikou rozkoš přináší.

Je však možno mluvit o rozkoši, když ráno hned po probuzení si Mudrc uvědomí: Ano, dnes se na mne - jakoby náhodou při braní míry na ty její dlouhé šaty ze zlatistého brokátu - přitiskne svými nepřehlédnutelnými prsy manželka mého přítele koláře a já, jak je mi z vůle Jediného Prvotního Hybatele předurčeno a pro klid ve městě, jí vyhovím ve všem, co si bude přát. A ta kyprá a téměř nezdolná kolářova manželka si toho bude přát mnoho, na mnoho způsobů - a po dnešku často! Takže mi nastává nová a dlouhodobá povinnost, které však i přes tu úděsnou nudu dostojím se ctí tak, jak se na spořádaného a opravdu dospělého občana našeho města sluší a patří. Musíme si všichni navzájem obětavě pomáhat, neboť jen Jediný Prvotní Hybatel - a všichni moji sousedé a kamarádi - vědí, zda zrovna chudák kolář není vpleten do kola vášně té mé věčně neukojitelné dračice. Morálka si žádá své!

Není se tedy co divit, že Prvotní Hybatel jasnozřivě rozhodl, že absolutní vědění Mudrců v Mudrově nad Mudrou přece jen poněkud omezí. Usoudil tehdy dávno, avšak velmi brzy - jen mrzkých pár miliard pozemských let po velkém třesku - že to omezení je sice velice potřebné, ale nemusí být velké. Aby se Mudrcové nepřestali o své vždy naprosto dokonale přečtené manželky zajímat, postačí, když nebudou nikdy vědět, zda jsou jim pouze jejich vlastní manželky věrné. Vždyť tato drobná neznalost bude i pro dospělého Mudrce stejně tajemně dráždivá jako burka pro pravověrného dospělého muslima nebo poslední miniaturní trojúhelníček oděvu na těle velice lepé krasavice pro ještě nezkušeného evropského puberťáka!

Ovšem u manželek Mudrců shledal Jediný Prvotní Hybatel, že takováto nepatrná restrikce absolutního vědění by byla zajisté velmi nedostatečná. Vždyť pokud by ty manželky například věděly jaký osud čeká jejich děti ve světě Mudrců - o vnějším světě ani nemluvme - určitě by odmítaly rodit děti. A pokud by ženy v Mudrově nad Mudrou již za svobodna absolutně dokonale věděly, co jsou muži zač - a k tomu navíc i kdy a čím se po sňatku jejich manžel v tu kterou chvíli bude zabývat - nejenže by to v Mudrově morální zahýbání vzniku a trvání manželství neprospívalo, nýbrž je velice pravděpodobné, že ztráta iluzí by byla taktéž absolutně dokonalá. O muže co manžele by ztratily jakýkoliv zájem všechny.

Proto JSPH - Jediný Spravedlivý Prvotní Hybatel - ve své jasnozřivosti včas prozřel, a aby se ženy necítily příliš ochuzeny, část post pubertálního ochlupení jim sice ponechal alespoň v rozkroku, avšak absolutního vědění je zbavil úplně. A právě tímto ochuzením si zcela přirozeným způsobem - tedy od přirození - vysvětlujeme tu nepřirozenou zvídavost manželek, jež deficit plnovousu obvykle nahrazují bohatostí hřívy. Avšak kam na nás s tím do nekonečna omílaným tvrzením: Dlouhé vlasy - krátký rozum! Tento odvěký blud lze velice snadno odhalit nikoliv nekonečným bádáním v bezedných bažinách filosofie, nýbrž experimentálně, zcela průkazně a opakovaně - a to u kterékoliv alespoň minimálně vlasaté ženy. Každý zcela nestranný avšak vždy zásadně stranou stojící vědecky dostatečně fundovaný experimentátor se může snadno přesvědčit, že každé čerstvě zcela holohlavé ženě bezprostředně po odchodu od její kadeřnice rozumu nijak nepřibylo. V té souvislosti je bohatší pouze o jeden jediný rozumem ověřitelný a její rozum skutečně obohacující poznatek. Tím je znalost velikosti peněžní částky, kterou za tuto pomíjivou netradiční úpravu svého experimentálního exteriéru právě vydala! A po nějakém čase - abychom se vystříhali případných omylů - lze tento stříhací experiment opakovat i několikrát - avšak vždy s totožným výsledkem!

Není se také co divit, že přemýšlivým lidem z vnějšího světa mnohokrát vrtalo hlavou, jak mohou málem absolutně vševědoucí Mudrcové své absolutně prostoduché manželky vůbec milovat. Obzvlášť, když přes zdánlivou nemožnost Mudrcové bez výjimek své manželky milovali způsobem, jenž ve vnějším světě byl k zahlédnutí jen opravdu velmi vzácně. Milovali totiž své manželky láskou opravdovou. Takovou, po níž ženy vždy touží. Vždyť Mudrcům jejich vědění umožňovalo absolutní pochopení každého manželčina přání už v okamžiku jeho vzniku na úrovni pouhé molekulární interakce, jež byla přece jedním z mnoha záměrů a výsledků obdivuhodné kreativity Jediného Prvotního Hybatele. Jedině On - stejně jako všichni jeho Mudrcové - dobře věděl, proč z absolutního vědění vyloučenou ženu obdařil sexuální rozkoší devětkrát větší, než je ta mužská. Cožpak by často bolestivé reprodukci Jeho oblíbeného experimentálního živočicha prospívalo, kdyby tento proces byl narušován i hořem z rozumu? Cožpak není pro ženu dostatečně traumatizující každá koncepcí nezakončená ovulace, každý zcela nedokončený vývoj dítěte ve zdravého dospělého jedince? I všichni Mudrcové bez výjimky věděli, jak nesmírně by kreativní cíle kolosálního genetického experimentu Jediného Prvotního Hybatele poškozovalo, kdyby všechny ženy vnějšího světa a v městě Mudrců i všechny jejich manželky byly obdařeny smyslnou rozkoší pouze mužské intenzity. A věděli ti Mudrcové také, jak úděsně by se ten božsky grandiózní šlechtitelský experiment protahoval, kdyby jejich devětkráte smyslnější manželky byly převážně a zcela nesmyslně věrné.

Jak byl Jediný Prvotní Hybatel k ženám milosrdný, tak byli všichni Jeho vědoucí Mudrcové vděční. Popřávali svým manželkám ve vnějším světě nevídané volnosti, radovali se z jejich dětinské radosti, z jejich poněkud prostoduché rozkoše. Nezištná láska Mudrců byla tak veliká, že využívali svého božského daru vědění a nenápadně své milované upozorňovali na ty své spolu měšťany, kteří k těm fyzickým rozkoším byli obzvláště dobře vybaveni a také svolní. Ta nenápadnost byla další názornou ukázkou neobvyklé tolerance a láskyplnosti Mudrců, kteří své manželky nechtěli nikdy připravit ani o tu vzrušující rozkoš z trhání ovoce zakázaného. A věděli o té rozkoši stejně jako o okolním světě opravdu vše, i když jim samotným nebyla ta rozkoš dopřána.

Ovšem pokaždé, když nastala osudem předurčená chvíle a v souladu s úradkem Jediného Prvotního Hybatele se na ně obrátila manželka jejich souseda tou správnou a vlídně naladěnou tváří, v tváři tvář všem jejich tvářím konali svou povinnost bez odmluvy, s náboženskou horlivostí důkladně, s vědomím její celospolečenské prospěšnosti a také láskyplně - i když velmi dobře a do detailu znali nejen průběh, ale i výsledky svého snažení, jež jim samotným zas tak velkou rozkoš nepřinášelo z důvodů již výše uvedených. Není totiž většího hoře z rozumu, než když Mudrc ví prakticky vše - a ví také proč na tom nemůže vůbec nic opravdu svobodně změnit. Toto hluboké hoře Mudrců mírnilo pouze vědění, že vše kolem nich je Jediným Prvotním Hybatelem správně zařízeno a řízeno. Ovšem pouhé vědění nestačí. Manželky vševědoucích Mudrců musely být alespoň trošičku fyzicky krásné - to aby své Mudrce alespoň svým zjevem přitahovaly a k prosté reprodukci druhu - i když nezřídka jen za tmy - uschopňovaly. Málem zcela nevědomé však musely být hlavně proto, aby ty své neomylné, mravné a především k smrti nudné Mudrce při jejich přímo perverzní suchopárnosti dokázaly svým způsobem milovat.

Toto idylické a rajské souznění duší a těl však nebylo bez vady. Alespoň Mudrcové to tak vnímali. Z vnějšího světa k nim z vůle Jediného Prvotního Hybatele a často i zprostředkovaně - tedy na příkaz panovníka ze sídelního královského města - přicházeli Neomylní Proroci. Tehdy se Mudrcové disciplinovaně shromažďovali v jediné větší budově města - v chrámu OSN. V tom velkolepém a sklem obloženém chámu na nábřeží řeky Mudry - zasvěcené taktéž jako samotný chrám "Osudu Soustavné Nudy". Tam si pokaždé co disciplinovaní Eskymáci vyslechli nekonečná kázání dalšího černocha z Praejhle, jenž jim přišel jako obvykle radit, co mají dělat v době tropických veder. Tehdy Mudrcové byli Jedinému Prvotnímu Hybateli za své plnovousy obzvláště vděčni. Zívali do nich nudou - ale s úsměvem. Ti nejzbožnější z nich se během těch ideologických blábolů, plných falešné morálky vnějšího světa, probírali řadou nejen Neomylných Proroků již přišlých, ale také nemenší řadou přímo smrtelně nudných Neomylných Proroků budoucích. Vždyť již nyní všichni Mudrcové přesně věděli, jak se v tom kterém budoucím případě zachovají a jak taková návštěva Neomylného nakonec dopadne.

Radnice a ani školy nebylo v Mudrově nad Mudrou zapotřebí, hospoda byla zcela zbytečná, neboť nebylo ničeho, o čem by Mudrcové nevěděli a o čem by mohli společně u piva uvažovat, a proto druhou a poslední větší veřejnou stavbou města byla šatlava, k níž naši dva protagonisté - krejčí s provazníkem - konečně dorazili. Na nádvoří před šibenicí se setkali s městským katem a s pokrývačem. Nikdo nepronesl jediné slovo. Pokrývač poděkoval souhlasným přikývnutím krejčímu za slušivý rubáš, stejně jako provazníkovi za kvalitní lano, a se svými spoluobčany se rozloučil podáním ruky. Jen malinkou chvíli po té, co se s mistrem popravčím objal a políbil, se jeho bezvládné tělo s novu oprátkou kolem krku houpalo na šibenici. Přítomní, dosud živí, se vzájemně požehnali znamením Svaté Šibenice a odebrali se zpět ke svým domovům. Cestou si pomysleli, že zatím je to ještě dobré. Zatím se nic nemění. Mnohem horší časy přijdou, až devátý následující Neomylný Prorok skutečné mravnosti bude ve vnějším světě tak nesmyslně a nemravně ukřižován.

Západní městskou branou v tu dobu vyrazil spěšný posel. Do od reality na míle vzdáleného královského sídelního města Praejhle spěchal s hlášením Úřadu pro sledování zločinů proti morálce. V tom expresním dokumentu na oslí kůži se po vzletnými slovy formulovaném poděkování za soustavnou péči o morálku města Mudrova Úřadu oznamovalo, že tato jeho péče o veřejnou mravnost přinesla opět své ovoce. Místní pokrývač skutečně sedmnáctý den po návštěvě Neomylného Proroka v souladu s tak neuvěřitelně objevným proroctvím odhalil onu jedinou nevěrnou ženu města ve své manželce. Místo aby ji ještě ten den dle platných instrukcí Neomylného demonstrativně ukamenoval, sprovodil ji ze světa ve spánku zcela bezbolestně - silným opiátem, pročež byl za vzpouru a podle platného práva oběšen.

Mudrcové toho dne u oběda svým manželkám bez sebemenšího uzardění sdělili totéž. Tato věrohodně prolhaná dezinformace však nekazila nikomu chuť k jídlu. I celkem nevědomé ženy Mudrců totiž věděly, že požadavkům Neomylných Proroků z Praejhle se sluší vždy promptně vyhovět. Že právě pokrývačova žena byla ve městě jedinou absolutně věrnou manželkou je ve světle tohoto požadavku zcela nepodstatný detail. A stejně tak všechny manželky v Mudrově od svých mužů věděly, že pokrývač - když nadešla chvíle, jíž se celý svůj dospělý život obával - nehodlal nečinně přihlížet dlouhému utrpení své z úradku Jediného Prvotního Hybatele nevyléčitelně nemocné ženy. Morálka města byla opět zachráněna vědomou sebeobětí toho, jenž již nedokázal a nechtěl sám žít. Avšak mnohé ženy, a většinou již při polévce, tuto skutečnou a neporazitelnou lásku oběma mrtvým upřímně záviděly.

Vytisknout