Eutanazie

3. 5. 2012 / Jiří Jírovec

Taková omezení ovšem neplatí pro vysílání mladých lidí do války a odpůrce eutanazie těžko najdete při protiválečných demonstracích.

Zastánci eutanazie dávají možnost volby "postiženému" jednotlivci, kdežto její odpůrci se snaží vměstnat do situace svoje představy, byť mohou jít zcela proti pocitům a přáním trpějícího člověka.

Jde o rozpor, který nelze vyřešit jinak než tím, že oběma stranám bude ponechána možnost volby. Žádná eutanazii povolující pravidla přece nikomu nebrání, aby se k odcházejícímu člověku choval lépe.

Téma eutanazie se nadhazuje jako horký brambor a v žonglování s termíny poněkud zaniká, že ji společnost pod jinými názvy vítá. V Kanadě například můžete sepsat tak "living will", tedy rozhodnutí, že vás lékaři nemají křísit z komatu. Můžete rovněž odmítnout léčení, třeba chemoterapii, i když jasným výsledkem je zkrácení života. Rodina se může rozhodnout odpojit nemocného z přístrojů a tím uspíšit jeho smrt.

Ať chceme nebo ne, prodlužování života je nákladné a každý zdravotní systém nakonec stojí před problémem, jak a kam (často nedostatečné) prostředky nasměrovat. Jakmile se finanční břemeno přesune na jednotlivce, budou před stejnou otázku postaveny rodiny.

V Ontariu byl před časem uvolněn lék proti určitému druhu rakoviny. Dávka pro jeden cyklus, která nezaručuje úspěch, stojí 70 000 dolarů. Pojišťovna takovou léčbu nehradí, takže si ji může dovolit člověk vskutku bohatý. Ti ostatní se budou ptát, jestli takové zatížení vlastní rodiny a případně dětí za to stojí.

V diskusi kolem eutanazie se často vyskytuje termín "kvalita života" respektive ztráta téže. Obávám se, že neexistuje přílišná vazba mezi péčí, kterou svému bližnímu poskytujeme a tím, co člověk na konci života sám cítí.

Mnoho lidí dělá pro své bližní vše, co jen lze. Shodou okolností se mi v poslední době sešly krásné výroky dvou lidí, kteří se starají o své nemocné manželky. První píše, že ho nemám litovat (což jsem ale ve svém dopise ani neudělal), protože:

Druhý známý mi již před několika lety psal, že jeho manželka trpí jakousi chorobou, která není podle lékařů vyléčitelná a že manželku přivezl domů (podle názoru lékařů na pár posledních měsíců) z jakéhosi ústavu, protože viděl, jak tam trpí. Doma se začala trochu zlepšovat, i když celková prognóza byla špatná. Když jsme korespondenci trochu obnovili, s obavou jsem se zeptal, jak na tom jeho žena je. Napsal:

Zmíněné úryvky z korespondence jsou lidsky nesmírně krásné. Jenže ani tyto situace nevylučují, že příjemce všech těch projevů péče a lásky jednou nebude chtít dál nepokračovat. Otázka pak je, zda jsme schopni takové prání vyslyšet.

Sám jsem to zažil v případě své maminky. Zastihl jsem ji na poslední dva týdny, než se její čas navršil. Moje sestra jí poskytovala všechnu myslitelnou péči, včetně toho, že si vzala dlouhodobé neplacené volno, aby s ní mohla být.

Maminka ale už nechtěla dál pokračovat, protože všechno, čím žila, postupně vymizelo. Fyzicky, odchodem jejích přátel i z paměti, kterou oslabila mozková příhoda. Nemohla dál chodit na koncerty, hrát na svoje oblíbené piano, chodit zpívat do sboru v kostele ve Lhotce. Bylo jí bezmála 88 let. Byla praktikující katolička, a tak by asi z přesvědčení po euthanazii nesáhla, ale kdo ví. Ležela bezmocná na posteli a její přání bylo "aby to netrvalo dlouho". To byla jedna z posledních věcí, kterou mi řekla.

Byla fyzicky silná a technologie by ji možná udržela při životě ještě několik let, tak jako tomu je v případě Ariela Sharona, který v polovičním komatu přežívá již od roku 2006. Maminka ovšem byla jen paní Jírovcová z Hodkoviček, a tak ji nehrozilo, že by do ní společnost investovala horentní sumy, aby proti vlastní vůli dožívala na přístrojích.

Miloš Kaláb zmínil ve svém článku případ Sue Rodriguez. V té době došlo v Kanadě k jinému meznímu případu, kdy farmář Robert Latimer otrávil výfukovými plyny svoji dvanáctiletou dceru Tracy. Jako otec se rozhodl převzít její osud z rukou lékařů, protože nemohl vidět utrpení, které jí způsobovaly další a další operace, jejichž smyslem bylo odstranit tu ten tu onen kloub a nebo jinou část těla poničeného neschopností pohybu. Latimerova dcera byla mentálně na úrovni několikaměsíčního dítěte.

Latimer nikdy nezapíral, že dceru otrávil a velice lidsky vysvětlil proč. Z právního hlediska to byla vražda prvního stupně s automatickou sazbou 25 let. Případ se táhnul několik let a nakonec byla nalezena cesta jak Latimera odsoudit "jen" na deset let za vraždu druhého stupně. Postupem doby zcela zapadla pravda o tom, že se Robert Latimer o svou dceru pečlivě staral celých 12 let.

Pokud si anglicky mluvící čtenář otevře historii celého případu ZDE, nebo přečte vyjádření lékaře k rozsudku Nejvyššího soudu ZDE pochopí, proč Miloš Kaláb není bezmezně nadšen přístupem aktivistů.

Z druhého zdroje ocituji dva odstavce:

Latimerův případ byl pro odpůrce eutanazie stejným požehnáním jako je pro protijaderné aktivisty nehoda reaktoru. Najednou měli někoho, kdo by měl skončit na šibenici (kdyby v Kanadě existoval trest smrti) a ovlivňovali i řízení o Latimerově podmínečném propuštění.

Podmínkou zkrácení trestu je, aby odsouzený projevil lítost nad svým činem. To znamená, že nevinný člověk nemůže být propuštěn, ledaže se přizná k něčemu, co vůbec neudělal. Robert Latimer nic nepopíral, ale odmítal se kát za čin, kterým vysvobodil dceru z nikdy nekončícího utrpení.

Latimerův případ víc než cokoli jiného dokázal, že spor o euthanasii bude trvat alespoň do té doby než se rozhodování o vlastním těle obejde bez kriminalizace.

Vytisknout