Kultura smrti v mysli českých lékařů

20. 4. 2012 / Vladimír Línek

Výstava "Bodies", kde jsou na odiv stavěny ostatky z kůže stažených čínských politických vězňů - tentokrát za naprostého ticha "expertů na etiku" -  je jasným signálem, kde leží hranice ekonomického využití "lidského materiálu" touto civilizací s plnými ústy "evropských hodnot". Co však s "odpadem"?

Bariéry a tabu, které lidský život a jeho důstojnost po staletí bránily, dnes padají pod ekonomickým tlakem jedno po druhém, jako kostky domina. Dříve zanedbatelné procento bilančních sebevražd páchaných ze zdravotních důvodů se dnes rozšiřuje o širokou vrstvu starých, společensky odstavených, ekonomicky poražených, kteří na důstojný život nedosáhnou, neboť jejich (všeho)schopnější spolulidé touží po privatizaci prostředků sociálního státu k zajištění vlastního blahobytu. Tomuto typu přerozdělování společenského bohatství se říká konkurenční boj a probíhá v postmoderní společnosti na principu více či méně maskovaného sociálního darwinismu. A strážci etiky poslušně vytvářejí myšlenkové stereotypy, které umožní likvidaci poražených mimo kamery infotainmentu. Je zřejmě otázkou času, kdy z učebnic psychiatrie budou vymazány - jako nekorektní - poučky o tom, že touha po konci života je chorobným příznakem deprese, a nahrazeny neoliberálně ideologicky korektním pseudofilosofováním rozmlžujícím již beztak nejasné hranice patologie. Pokud přeci někdo žít již nechce, je to jeho volba a tu je nutno ve svobodné společnosti respektovat. Třeba pokoutně - létajícími mrchožrouty, s formálním lékařským dobrozdáním ze supermarketu. Je zcela lhostejné, zda se v jedincově rozhodování podvědomě nezohledňuje například fakt ztráty zaměstnání, následného opuštění partnerem, neschopnost platit  - ať již za činži, chleba, nebo lékaře, je zcela lhostejné, zda prostředí ve kterém je mu dáno žít a dožívat, mu subliminárně nedává najevo, že je na obtíž a provokuje tak reaktivní autoakusace, anhedonii a depresivitu...

On totiž na obtíž JE - ekonomice tohoto státu, vysávané nadnárodním finančním kapitálem a jeho krachujícími bankami sanovanými z národních rozpočtů, i národními "elitami", které vědí mnohem lépe, jak užívat peněz určených na zdravotnictví. On JE na obtíž ekonomickému vedení zdravotnického zařízení, které na podobných pacientech - ať již "příliš dlouho" dožívajících, nebo "neodborně sebezabitých", tratí, není pak schopno zajistit řádné personální či materiální vybavení a je nuceno škrtit mzdy zaměstnanců.  A koneckonců -- proč jenom infaustní pacienti na prahu smrti ? Proč ne defektní děti ? Invalidé ? Slepci ?  Což je nejsme schopni ekonomickou a sociální restrikcí dohnat do situace, kdy nás ze svobodné vůle přestanou ekonomicky obtěžovat ?

Pokud pan primář Wagner argumentuje ekonomikou ve prospěch odborně asistované sebevraždy ze svobodné vůle jedince, je to z hlediska zájmů lékaře odpovědného za ekonomický chod oddělení pochopitelné. Měl by si však uvědomit, že nejekonomičtější by pro tuto postmoderní společnost bylo pro zaměstnance zrušit zcela státem garantovanou lékařskou péči, zavést bezplatné výdejny šetrných euthanatik a zbytek ponechat na trhu a svobodné vůli. Pak by možná i jeho místo a oddělení bylo z ekonomického hlediska zcela zbytečné. Jsme na šikmé ploše a kloužeme k etickým modelům Třetí říše.  Budou tomu čeští lékaři bránit, nebo napomáhat ?

Vytisknout